Něco vám povím

Práce, která mi dovoluje uživit rodinu, mě o rodinu okrádá.

Je pátek.
Svoji pětiletou dcerku jsem viděl naposledy v pondělí.
Než jsem odjel, ještě po mě chtěla, abych jí vytrhl zoubek.
Jedničku vpravo dole.
Jen to trošku křuplo a ona se mohla smíchy potrhat.

Ježišmarjá, jak já se na ni těším.

Vždycky mi skočí do náruče, drží se mně jako klíště a musím s ní všude chodit.
Když ji pak po půlhodině postavím na zem, za pět minut je u mě zase, natahuje ruce a vyčítavě mi oznamuje, že jsem ji dneska ještě nepochoval.

Už abych byl doma.

A večer u ní stojím u postýlky a ona mi už asi podesátý vypráví, co bylo za celý týden ve školce. Je strašně důležitá a očička jí štěstím září. Má krásný tmavě hnědý kukadla. Jako korálky. To má po mě.

Dneska ji konečně uvidím.

Dneska budu se svojí dcerkou.



Tak, jen to jsem vám chtěl říct.

---