Chtěla bych znát odpoveď...

(nebo 7 = Poraďte mi, kolik dnů má mít týden, aby byl celý?)

Číslo je přece rada, ne? (Např. 3 = kolik si mám vzít ponožek, abych se ti líbila)

...to jsi ty, příteli, kdo ruší můj posmrtný klid? Řeknu jen jedno slovo tobě: POCHODEŇ.

A je to tady: Není to tak složité. Ta čísla jdou pěkně po dvojicích a každá z dvojic odvozuje své hodnoty od dvojice bezprostředně předcházející, jsou to tedy vždy dvě děti dvou rodičů, které (poněkud incestním způsobem) plodí další dvě děti. První z čísel dvojice je matkou, druhé je otcem dvojice následující, ale jsou také po řadě dcerou a synem dvojice předchozí. Dcera je vždy vypočtena jako druhá mocnina matky snížená o hodnotu otce, syn je druhou mocninou otce sníženou o hodnotu matky. A začíná to Evou a Adamem, o nichž je shůry dáno, že Eva je sedm a Adam je devět. Víme tedy, jak se to počítá. Nevíme však, proč. Jaký vědecký, mystický, metaforický, kulinární či celospolečenský význam tato zasraná řada skrývá? Na to asi nikdy nepřijdeme a spalující touhu to někdy znát si s sebou odneseme až do hrobu, načež i tam se budeme neklidně převalovat hlodáni skutečností, že to tajemství jsme se do smrti nedozvěděli. A zbude jen tušení: není to rovnice samotného života? Vždyť moje dcera je druhou mocninou své matky bohužel jen nepatrně sníženou o mou hodnotu. A můj syn je druhou mocninou mne samého bohužel skandálně sníženou o hodnotu matky. A tak, až po smrti, pochopíme tajemství života. tolik Pája

Můj ctěný přítel, který je zároveň matematikem i fyzikem a ještě ke všemu koumákem, na to šel od lesa. Právě jsem ho požádal, zda by dal svolení ke zveřejnění svého příspěvku, držme si palce.

..xe tu červenám a přemítám, kde bylo tenkrát medvídkovo ego? že by tam, kde moje znalosti matematiky? každopádně i já zdravím!

A CO NA TO PÚ? „No ovšem, číslice, počty, matematika, co jiného,“ prohodil mrzutě Ijáček a poodešel kousek stranou, kde rostlo šťavnatější bodláčí. „Jakápak logika, když něco upadne, tak to buď zvednu, nebo nechám ležet,“ mumlal si ještě pro sebe. „Pú, co je to ta matemaťuka?“ šeptalo medvědovi do ucha Prasátko, aby to nikdo neslyšel a nepomyslel si třeba, že je jen malé a hloupoučké zvířátko. „Slyšelo jsi přece,“ odvětil rozšafně Pú, „číslice a počty, co jiného?“ „Ach tak,“ vydechlo zoufale Prasátko, svraštilo čelo a dělalo, že přemýšlí. Pú poodstoupil od monitoru, aby měl lepší přehled, a podrbal se packou na hlavě. Měl nejasné tušení, že po všech těch číslicích by měly následovat alespoň dvě velké láhve medu nebo několik plechovek kondenzovaného mléka, protože už teď si ze všeho toho přemýšlení připadal notně vyhládlý. Něco mu ale říkalo, že to nebude to pravé řešení a tak raději mlčel. „Třeba by to věděla Sova!“ vyhrklo Prasátko po chvíli. „Myslíš?“ zeptal se opatrně Pú a trochu se styděl, že s tak jednoduchým nápadem nepřišel sám. „Ano, určitě,“ ujišťovalo samo sebe Prasátko, ale jak tak o tom přemýšlelo, přestávalo si být jisto. O Sově se v lese vědělo, že je vzdělaná, protože uměla psát i číst to, co sama napsala, ale jak je na tom s počty, nebylo známo. „Ale jistě bude mít něco důležitějšího,“ dodalo rychle Prasátko a snažilo se vypadat přesvědčivě. „Hm,“ řekl Pú a znovu se podrbal packou na hlavě. Kryštůfek Robin, který už čtrnáct dní chodil každé všední ráno do školy a domů se vracel až po obědě s nesmírně důležitým a dospělým výrazem ve tváři, si tužkou cosi čmáral do notýsku. Králíček, který měl náhodou cestu kolem, všechny zdvořile a hodně hlasitě pozdravil, chvíli důrazně poskakoval sem a tam a pak prohlásil, že má nějaké urgentní jednání s jedním ze svých početných příbuzných a známých, a odhopkal. Prasátko spolklo otázku, která se mu už už drala na jazyk, a dlouze se zadívalo do země. Doufalo, že to vypadá, jako by mělo k řešení onen pověstný krůček. „Jistěže matematika,“ prohlásil Kryštůfek Robin vítězně a s vervou se pustil do dalšího čmárání. „Dejte mi ještě minutku,“ dodal po slabé půlhodince, zatímco třikrát zlomil tuhu. A my dávno dospělí, zvyklí celý den prochvátat a mít všechny kolonky ve svých diářích zaplněné do posledního místečka, mu tu minutku s radostí dáme. Protože doufáme a věříme a někde hluboko v srdci dokonce snad i víme, že bez ohledu na to, jaký shluk čísel logicky patří do téhle pomyslné řady, i ta jedna jediná minuta navíc postačí, aby si náš hloupoučký medvídek a chlapec mohli věčně, věčně hrát.

to je na me malinko moc promin:)

Do tolika neumím..

já sem ráda, že už třetím rokem matiku vůbec nemám a doufám, že už nikdy:-)))

THUMB UP :)

jo tak ty si autista...hmmm...ale přes auta to asi není co :-)))

... jo, jo - káplas na to - autista přej vejfuky! :-)))

Mila Zelvo, tady je tva odpoved...:-) 7, 9, 40, 74, 1526, 5436, 2323240, 29548570, 5397414549030, 873117986721660, ...

a můžeš mi to vysvětlit jak sa k tomu dojde, protože tahle řada čísel mi žádnou logiku nedává...no asi mám logiku v pr...

a(0)=7 a(1)=9 for n >= 0 a(2n+1) = a(2n-1)^2 - a(2n-2) a(2n+2) =a(2n)^2 - a(2n+1)

a kurňa toš to já sem asi zrovna ve škole chyběla, když se to probýralo, ale aj tak mám IQ celkem slušné...a taky už se těším jak si ho znova testnu při testu národa :-)))

mrkni se na integraly...:-)

...dalším velkým, modrým číslem :-))

bože sem tak šťastná, že už matematiku třetím rokem nemám:-))) jo toš na to bych fakt nepřisla sklenáři...dík za fenomenálně strhující odpověď :))) a poradíš mi jaké další modré čísílko by se ti líbilo :-)))

... co já vim - autisti bejvaj přes čísla :-))