Dopravní špička

Tak jestli mi něco chybí, po odstěhování se z tohohle nejskvělejšího místa na světě (no fajn, neznám celý svět, ale doma je doma a v Praze je v Praze), pak je to jistě tahle ranní chvilka poezie za volantem, když se snažím dostat do práce.

Jako Kozoroh a slušňačka za normálních okolností nenadávám. Ovšem nábřeží pana kapitána Jaroše kolem desátý dopolední není ani zdaleka standardní situace. Je…velmi emotivní, řekla bych.

Opravdu nechápu, proč některým řidičům instalují do aut blinkry, když je zjevně nepotřebují. Mohli by šetřit materiál a dát jim k tomu radši leštěnku. S tou by totiž většina z nich věděla co dělat. Nevím, co je vede k tomu neustále pucovat interiér vozítek. Nějaká úchylka, řekla bych. Mně je dobře, když vím, kam se lije benzín, kde doliju chladič, kde se podívám na stav oleje a pro kontrolu botiček mého miláčka zajedu na benzínku, seženu si někoho z obsluhy a budu se tvářit naprosto ztraceně. Jednou jsem to přehnala, ten pán mě dokonce posílal do benzínky dovnitř na kafe, abych se jednak neumazala, jak tam chodím kolem, dvojak by mě mohlo asi ofouknout. Nevím, i šálu jsem měla…Nikam jsem nešla, ještě to tak, nechávat cizí lidi u mé nádherné Ibizy z devadesátého druhého. Skvělý vůz, to každý ví. Do myčky vjet umím, lux obsloužit také a když je prach viditelný, setřu to celé vlhčenýma ubrouskama, co v autě vozím na mytí rukou…Jen někteří pánové potřebují 3 různý tubičky na údržbu každého materiálu nacházejícího se uvnitř vozu.

Ale teď v tom luxusním voze sedím. A skoro nerozumím slovům, co ze mě padají. Pch, pak že jsem stydlivá a neumím mluvit sprostě. To auto z postranní ulice má štěstí, že je Passat (který se mi fakt líbí) a že mám špatné svědomí (to ty nadávky) a ještě že v něm sedí Slunda (a sakra). Copak sakra, začínám se nezřízeně smát, on se zařazuje s klasickým mávnutím přede mě. Já jsem ho i pustit chtěla, ale on mi tam radši vjel…nezměnil se. Pořád je to ten sexy hajzlík, co si pamatuji. Směji se dál, nějak mi to nedá. Alespoň nějaké zlepšení nálady…On má smůlu, má v tom svém kombíku vzadu mříž a ta mu výrazně brání ve výhledu. Ale najednou mě vidí. Odbočili jsme doleva, on přejel do pravého pruhu, já jsem v levém…jsme vedle sebe…podívám se…Jo, jasně, vím proč jsme mu začaly s kamarádkou hned první večer říkat Slunce. Pořád ten stejný úsměv. Zastavili jsme, prý musíme na kafe, je prý taky neuvěřitelné mě zase vidět (že bych byla tak vzácná a originální?!? – díky za kompliment)…

Klepou se mi kolena. Jsem nervózní. To číslo jsem mu dala. To, které jsem dostala poté, co jsem svou první SIMku hodila do koše kvůli němu.