Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFacka života
13. 03. 2006
1
0
1429
Autor
princeznicka
Je to taková tichá píseň bláznů, sebedestrukčních a sebelítostných pomatenců. Pár takových lidí znám, často je vídám a bývá mi z nich smutno, smutno nad tím, že nechtějí pomoc.
Oknem do neznáma se díváš na tváře lidí,
zoufáš si a chceš vidět jim do srdce.
Pocit beznaděje se v tobě zabydlel!
Ptáš se a sama si odpovídáš,
čím život tě překvapil.
Den po dni,
ubíráš se k mrtvolnému spánku.
Zapomínaš na ty kteří tě milují.
Ochotně věříš svým lžím,
svým představám.
Co ti šeptají jak odejít.
už prolog je nádherný, je předzvěstí smutného díla, avšak krásného. tohle znám, tak dobře... krásně si to napsala, moc.*
Tak četl jsem to šestkrát, než mi to došlo. Moc pěkný, držím palečky. :-)
Já to chápu, ale u me to jsou přechodný stavy. Jsou to stavy, kdy ublizuju a všichni jsou mi lhostejni
Pak nevim kam šeptá že odejít? Jestli od urcitý skupiny lidí, nebo ze světa? Já odesel od "přátel" a zacal se aktivne venovat sportu a tím si udelal nový
ale nad smrtí zatim nikdy..