Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ČERNÉ LESY, TEMNÉ DUŠE - 1.

31. 03. 2006
5
0
1365
Opouštíme město

 

             Odpolední slunce zalévalo celou Širokou ulici přívětivým žlutooranžovým světlem. Na okamžik jsem se ve svém spěchu zastavila, poodhrnula si látku obrovského šátku z čela a rozhlížela se kolem po té sluneční nádheře. Odněkud ke mně zavanula vůně čerstvě upečeného chleba. Měla jsem obrovskou chuť se vydat po směru vůně a s krajícem teplé dobroty si na chvíli sednout na kamennou zídku a jen tak si pochutnávat a na nic nemyslet. Na prsou pod šaty mě však pálil dopis, který jsem dnes ráno našla na stole v kuchyni a který bez všech pochybností patřil právě mně, přestože na něm nebylo uvedeno žádné jméno a oslovení.  Znala jsem, bohužel, to písmo a moc dobře si pamatovala na svůj slib, který jsem dala před několika měsíci. Už se nedalo couvnout. Nejen, že bych svým krokem zpět ublížila potažmo celé rodině, ale hlavně bych ztratila svoji čest a hrdost. 

           Z Široké ulice jsem na konci odbočila vpravo do tmavé Stínové uličky, kam nikdy přes vysokou kamennou hradbu neproniknul jediný sluneční paprsek, kde však bývalo v parných létech nejpříjemněji z celého města. Klopýtala jsem rozbitým dlážděním a snažila se co nejrychleji dostat k Tisícileté bráně, za kterou je malý obchůdek Směnárníka, kde už na mě čekají ti, kterým jsem se zavázala pomoci, až přijde čas.

           Směnárník mě už netrpělivě vyhlížel před svým krámkem. Sotva mi odpověděl na pozdrav poté, co si mě přeměřil od hlavy k patě. 

            „Pojď, máš zpoždění.“ Chytil mě za loket a tlačil mě dovnitř, do místnosti plné cetek, látek, otlučeného nádobí a sušeného koření. Poprvé jsem pocítila strach a výčitky. 

            „Musela jsem ještě napsat vzkaz rodině…“ snažila jsem se omluvit svůj pozdní příchod. 

            „Cos jim napsala?“ utrhl se na mě nevrle Směnárník a jeho šedivá bradka se výhružně vysunula dopředu. 

            „Jen omluvu, že odcházím bez rozloučení a…“ zadrhla jsem se. 

            „A?“ zasyčel mi do tváře a jeho oči se zabodly do mých. 

            „No, musela jsem to nějak vysvětlit, tak jsem napsala, že jsem dala slib a že je to moc důležité poslání…“ Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Jenomže jsem nemohla matce nic nevysvětlit. Už tak to pro ni bude šok, když zjistí, že jsem jen tak, z ničeho nic odešla. 

            „To už je jedno, stejně si musíš pospíšit.“ Jeho hlas zněl najednou spíš unaveně než pohněvaně. Postrčil mě jemně ke dveřím do zadní místnosti. Ocitla jsem se v malém pokojíku, který sloužil Směnárníkovi jako byt. Těžký závěs na okně byl zatažený a na stole hořela jedna svíčka. Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla šeru a rozeznala tváře dvou ženských postav, zčásti zahalené šátky. Jedna žena držela pevně svázaný tmavý uzlík. S tlukoucím srdcem jsem přistoupila k ní a roztřeseně se dotkla látky, ve které bylo zabalené spící dítě. 

            „To je on?“ zašeptala jsem. 

            „Ano. To je náš král, naše spasení…“ pronesla slavnostním hlasem a předala mi děťátko do náruče. Pak sáhla rukou do záhybů své široké sukně a vylovila jakýsi tmavý balíček. S posvátnou úctou ho potom položila na stůl vedle planoucí svíce. Druhá žena se pustila do jeho rozbalování. V tmavé látce byly ukryty dva amulety vyvolených.  Dva kousky umně opracovaného zlata s překrásnými ornamenty. Směnárník, který stál celou dobu za mými zády, přistoupil ke stolu, vzal amulety jeden po druhém do rukou a navlékl je na kožené šňůrky. Jedna z žen mi požehnala a ta druhá mi z hlavy sejmula šátek, aby mi mohla amulet uvázat kolem krku. Druhý amulet dostalo dítě. Potom se obě přede mnou uklonily a měly se k odchodu. 

           „Počkejte ještě!“ zadržela jsem je. „Jak je… co je s Natálkou?“ 

           „Věděla, že si dítě nemůže nechat u sebe. Přece si tě sama vybrala… Sbohem a ať tě Pán provází…“ Ještě jednou se hluboce poklonily a byly pryč. 

           Dítě v mé náruči tiše zavrnělo. Sklonila jsem k němu hlavu a mé rty se lehounce dotkly jeho heboučké tvářičky. Neboj se Natálko, o tvé dítě se postarám a nedovolím, aby se mu něco stalo. Ať už z něj ten král bude či nikoli. Tvé dítě je u mě v bezpečí. 

            „Taky už musíte vyrazit,“ podával mi Směnárník kožený vak s popruhy na záda a v jeho hlase jsem rozpoznala potlačované dojetí. „Tady máš ještě mapu,“ podával mi  úhledně složené psaníčko, „a tady máš váček se šperky. Ty si schovej pod sukni, mělo by tam být dost, aby jste se cestou uživili. Dítěti kupuj raději kozí mléko. Je výživnější a nebude mu po něm špatně jako po kravském. Na mapě jsou vyznačená místa, kde můžete přenocovat a doplnit zásoby. Pokud místo z nějakého důvodu mineš nebo se ti nebude zdát bezpečné, pokračuj k dalšímu, které jsem ti vyznačil, v žádném případě nespoléhej sama na svůj úsudek a nevěř cizákům. A modli se! Celou cestu pros našeho Pána! Dítě musíš do Vesnice Vyvolených dopravit v naprostém pořádku. Je ti to jasné?“ 

            „Ano, ano… Já vím, co mám dělat. A nezapomeň, že jsem z rodiny Silných. My jen tak snadno nepodlehneme.“ Usmála jsem se na tu vrásčitou ustaranou tvář a chtěla jsem vypadat odhodlaněji, než jsem se ve skutečnosti cítila. 

            „Sílu… ano, tu budeš potřebovat především, Markétko.“ Přehodil přese mě obrovský plášť tmavě modré barvy, tedy  barvy, kterou měly i mé šaty a šaty všech obyvatel Města Ruin. Pohladil mě po vlasech a pak mě vyvedl před krám, kde jsme se tiše rozloučili. Dítě zabalené ve vlněném šálu, který jsem měla ovinutý kolem trupu a přes rameno, spokojeně chrupkalo a pod velkým pláštěm, který halil celé mé tělo i vlasy s částí obličeje, ho nebylo možné zahlédnout. S koženým vakem na zádech, v plášti a s holí v ruce jsem vypadala jako kterákoli jiná obtloustlá žena z Města Ruin. 

            Zamířila jsem k severozápadní části města, k lesu na kopci. Nechala jsem se vést kolejemi, které tu zůstaly po tramvajích, které kdysi křižovaly ulice a přepravovaly desítky lidí z místa na místo. Já si tramvaje nepamatuji. Ještě jsem nebyla na světě, když přišla Žhavá nemoc. Dobu před nemocí znám jen z vyprávění. Naše Město Ruin prý bývalo krásné a honosné. Po ulicích chodily spousty lidí. Jezdívaly tu tramvaje a taky auta. Zato ale neměli lidé doma koně. Před nemocí jsme si prý žili jako v ráji. Nikdo nemusel těžce pracovat, jídlo se kupovalo v krámech a v obrovských halách. Platilo se jen jako. Buďto papíry nebo odečtem z karet… Ta představa je mi k smíchu, ale prý to bylo docela vážné obchodování. Žádná hra… Pod sukní jsem měla uvázaný váček plný šperků, pleskal mě při chůzi do levého stehna. Šperky jsou jistota, že můžu nakupovat. 

            Město Ruin jsem prošla zabraná do svých úvah a myšlenek. Nyní jsem před sebou spatřila zalesněný kopec. Opustila jsem koleje a vydala se vzhůru po vyšlapané pěšince. Než jsem stanula na vrcholu, pěkně jsem se zapotila. Z vršku kopce byl nádherný výhled. Město Ruin jsem pod sebou měla jako na dlani. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a ruiny i stavby, které přečkaly čas, vrhaly dlouhé stíny. Ne však delší než byla cesta, na kterou jsem se vydala.

            Dítě se začalo neklidně vrtět a naříkalo. Usedla jsem do trávy a rozmotala malý uzlík lidského štěstí. Chlapeček měl plenku docela promáčenou. Vytáhla jsem z vaku čistou a dítě přebalila do suchého. Ještě jsem ho nakrmila z lahve, kterou jsem doteď měla připevněnou na těle, aby mléko v ní mělo správnou teplotu. Miminko cucalo z lahve jako o život. Muselo už mít pořádný hlad.

            V lese začínalo být šero. Museli jsme si pospíšit. Nahlédla jsem do mapy, kterou mi dal Směnárník. Naše první označené nocležiště je tak dvě hodiny cesty odtud. Najedené a přebalené dítě už zase klidně spalo. Cítila jsem jeho teplo. Chůze s břemenem na břiše a vakem na zádech byla dost obtížná. Vždycky jsem se pokládala za silnou. Vždyť přece pocházím z rodu Silných a nikdy jsem nebyla ani nemocná. Teď jsem se však vážně zamýšlela nad tím, zda ta dlouhá pouť přece jen nebude nad mé síly. Jenže cesta zpět už nevedla. Je docela pravděpodobné, že si brzy někdo všimne, že Natálčino dítě je pryč. Nebo se někdo dozví obsah dopisu, který jsem doma nechala rodině na rozloučenou… Přidala jsem do kroku. Jako by mi už na záda dýchali nepřátelé.

 

 


Horavin
28. 04. 2006
Dát tip
Působí pokornou zvědavost.

Na příběhu pracuji, něco už je hotovo. Pomalu to sem budu přidávat. Chtěla jsem vědět, jak to bude na čtenáře působit.

Lakrov
12. 04. 2006
Dát tip
Mimo místo, mimo čas, dělá na mě zprvu text dojem. Pak se objeví ty náznaky minulosti. Nebo snad stíny budoucnosti? Trochu to nutí k zamyšlení, ale zatím spíš nad tím, jakým směrem se bude děj dál ubírat. Jsou další pokračování napsaná, naplánovaná, nebo je jeich osud závislý na ohlasech čtenářů?

Těším se na pokračování, je to hezké!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru