Rebelce

Byl večer, pondělek.
Múza co poblíž byla,
přilétla - polibek sladký mi dala
šeptla mi do ucha:
"Napiš své dívce,
napiš jí básničku,
o tom jak cítíš se
o tom jak toužíš,
jak se den co den soužíš.
Jen pro ni, jen pro lásku,
jak pro hrst oblázků!"

Sedl jsem, začal psát
slova k slovům přikládat.
Vzniklo z toho cosi,
co možná básní může být...
To ať posoudí jiní,
v jiném čase,
v jiném bytí.
V jiných světech?!
 - Není zbytí!

Ta kráska, jenž Múzou
nazvala se,
Kdo jen to byl?
Vždyt povědomá tak mi byla!
 - Jak Rebelka má milá.
Kdyby se jen odpoutala,
TEĎ tu se mnou mohla být!
Krásně bych se cítil,
štasten, že mohu zas ŽÍT!
Nemusel bych ve vzpomínkách tápat,
po okamžicích minulých,
v časech dávných prožitých!
 - Co mi ale zbývá?
Tři dny jsem Ji neviděl,
zdá se to jak celý věk!
A ta doba přede mnou...?!
 - Radši nevědět!

---