Záviš - dědic a rytíř naturalismu

Původce svébytné naturalistní estetiky a výsostně praktické životní filosofie, mluvčí opovrhovaných a pošlapaných, tvůrčí postava dalece převyšující obzor rodných Citonic a hýbající línými vodami českého písničkářství; tím vším a ještě mnohem víc je velký muž s kytarou, Mistr výrazu, bytostný lyrik a hrdý bard Záviš. Je jistě pozitivním zjevem, že jeho obsažná a mravně oslovující tvorba začíná se prosazovat ve všech společenských kruzích, zvláště pak mezi mladými středo- a vysokoškoláky, a pro naši kulturu je to nesporným obohacením.

  Přesto bych však rád upozornil na nedůslednost v přístupu k Závišovu dílu, na pokrytectví, které pohříchu jeho tvorbě odmítá přiznat vyšší kulturní platnost a nepochopitelně ji degraduje na pouhý produkt spotřební zábavy. Dokonce i v prostředí hudebně, literárně a všeobecně vzdělaných Závišových příznivců se až příliš často setkáváme s alibistickým přístupem, velícím považovat jeho hudbu za něco nižšího, co je sice zábavné, ale do kontextu vrcholné kultury to nepatří. Dle mého názoru je přístup „teď si poslechnu Záviše, ALE pak si poslechnu Mozarta“ projevem nepochopení hloubky Závišova poselství. Věřím, že můj pokus o přiblížení Záviše jakožto hudební a zejména literární (!) osobnosti nejvyšší třídy zapříčiní, že alespoň někteří vnímaví jedinci, podlehnuvší obecně nepříliš kulturně citlivému náhledu na Závišovu tvorbu, změní názor a nahlédnou její organickou náležitost do sféry nejvyšších kulturních hodnot: „Teď si poslechnu Záviše A pak si poslechnu Mozarta.“

   Tím pověstným prubířským kamenem, u kterého jsou nejčastěji pokusy o proniknutí do významu Závišova díla svedeny na scestí, je zajisté problematika vulgarismů. Nechci nikomu upírat právo zavrhnout a priori všechny vulgarismy a jejich uživatele, prosím ovšem takové, nechť tedy ve svém křížovém tažení neopomenou zapudit také Havlíčka-Borovského, Bezruče, Haška, kteří se hrubším slovům nevyhýbali, ani nemluvě o moderních autorech. Naprostá většina dnešních prostých lidí i literárních vědců však uzná oprávněnost užití vulgarismu tam, kde je nezbytně nutný; třeba proto, že vystihuje např. sociální prostředí v díle popisované nebo vyhrocenost dané situace. Za rozhodující kritérium pro hodnocení užití vulgarismu pokládám tedy jeho funkčnost, a zde bych se jednoznačně stavěl na Závišovu stranu.

Těžké stroje rachotí, skřípou, burácí,

promažte je, čuráci!

Vulgarismus, ano. Ale jak funkčně, pravdivě, citlivě užitý! Záviš tu vytváří obraz hrdého dělníka, právem téměř bezručovsky rozezleného, hněvajícího se na ty, kteří si neváží lidské práce a špatnou péčí o stroje znehodnocují její výsledky; a těžko by bylo lze dosáhnout zde  podobného uměleckého účinku pouze slovy z dětských čítanek a slabikářů.

   Podobně proslulá apostrofa

Cukráři, ty debile,

naval laskominu...

- kromě toho, že mimořádně zdařile vypovídá o vzletnosti autorovy fantazie, o odvaze narušit tradiční jazyková a myšlenková spojení; domnívám se, že za celá literární tisíciletí nikdo před Závišem dvě sama o sobě běžná klíčová slova v prvním verši nedokázal uvést v tak přirozenou symbiózu – opět evokuje vypjatost situace, stav napětí mezi lyrickým mluvčím a postavou zpohodlnělého živnostníka, odmítajícího rychle a kvalitně obsloužit zákazníka.

   Záviš, ač velký solitér hudební a literární scény (neboť se domnívám, že jeho texty jsou nejméně tak důležité jako jeho hudba, a snad ještě důležitější), vyrůstá přirozeně z určitých tradic, z českého i světového literárního podhoubí, k němuž se otevřeně hlásí a jehož vlivy vědomě i podvědomě tvořivě rozvíjí. Tak v jeho díle můžeme pozorovat odkazy na tvorbu velkých literárních jmen, zejména básníků.

   Z mnoha motivů a aspektů jeho komplexního díla jen několik dokladů...

...Kdyby mě někdo sháněl

vyřiďte že jsem v márnici

a že se jen tak nevrátím

nebudu mít na to čas

budu mít jiný zájmy

budu mít jiný koníčky...

...Nedá se nic dělat

mám kapavku...

...To to uteklo

kozí prdy

to to uteklo...

V těchto i mnoha dalších příkladech jasně shledáváme vlivy K. H. Máchy a Josefa Hory, zduchovnělé přemítání o posmrtném životě, o nevývratnosti osudu a téměř erbovní motiv plynoucího a pomíjejícího času. Můžeme polemizovat, do jaké míry se zde Záviš vědomě obrací k dílu svých velkých učitelů a vzorů a nakolik jde o projev nevědomý, spontánní; zřetelně je však vyjeven Záviš jako přemýšlivý, duchovně závažný autor, byť skrytý ve slupce otrlého a snad i cynického glosátora.

...a ty jeden

polozmrde

dál se tu kruť...

Ospravedlnitelnost užití vulgarismu jsme již prokázali; povšimněme si však opět velmi povedené syntézy dvou samostatných slov, tentokrát do neologismu, majícího všechny předpoklady přejít do lidové pokladnice jazyka. Můžeme zde snad nespatřovat návaznost na Vladimíra Holana a jeho básnický program novotvarů „budu křížit slova“ ?

...Pankáč, somrák, máňa, skin,

kouří, kouří Temelín...

Zaznamenejme, jak výstižně Záviš vyjádřil možné sjednocení lidí, ač rozdílných a nesourodého založení, před společným cílem - sbratření všech lidí, unanimistické propojení duší je častým jeho tématem. Tvůrčím způsobem reaguje mimo jiné na Březinovu vizi řetězu lidských rukou a Tomanovu víru, že „člověk člověku nebude vlkem“.

   V protikladu k monumentálnímu obrazu všelidské vzájemnosti však Záviš neopomíjí ani drobné, každodenní skutečnosti a poeticky je opisuje, dodávaje jim nový, citový rozměr; dospívá až k raně-wolkerovskému vroucímu zdůvěrnění světa:

...Panáčku v modrém pokoji

hej, panáčku,

za chvíli máma tě nakojí

náš sladký slintáčku...

...Už si asi nezavrčí,

Ten náš masturbátorek činný...

Pocit odcizenosti, nenaplnění v moderním světě, tak častý u jiných autorů, Záviš s působivou prostotou, odkazující na ruralistická východiska či na určité období v tvorbě J. V. Sládka, řeší příklonem k tradičním hodnotám, k venkovu a půdě,

Rejpu se v zemi

dobejvám brambory

to v sobě mívám

i něco pokory

zaměřuje se na životní způsob a lidové tradice na venkově, ovšem bez přehnaně bohemocentrického vymezení; předkládá myšlenku jakéhosi „kosmopolitního ruralismu“:

...V malebné vesničce v jižních Tyrolích

schází se v krojích

vždy o nedělích...

Závišův vztah ke společnosti se vyznačuje velkou odpovědností, sounáležitostí. Otevřeně vychází z vitalistického odmítání války, zřetelně spatřujeme vliv antimilitaristické poezie Fráni Šrámka, básně Raport a jiných:

...Já na vojnu nepudu

já to

mrdám!

...

tohle pro mě není

kokoti zelení...

   Jen někdy se objeví pesimistické tóny, dekadentní nálada „konce století“,

...Začíná už chladno být

klesá teploměr

copak je to za bordel

běžte zatopit

vemte si pár polínek

co tu stále čumíte...

ty jsou však v kontextu celkově optimistické tvorby (viz níže) spíše výjimkou.

   Nesporně největší význam pro českou a bez nadsázky i pro světovou literaturu má Záviš způsobem, jakým rozvinul, rozšířil a obohatil styl literárního naturalismu. Jeho nezpochybnitelným příspěvkem k historii naturalismu je zejména prvek empatie, přiblížení se k zobrazovanému tématu. Závišovi je cizí chladný odstup, typický pro jeho předchůdce; snaží se připoutat k tomu, o čem vypovídá, vstupuje s tím v citový vztah, je ochoten dokonce zdánlivě odložit vlastní autorskou důstojnost a řadí se umělecky po bok společností odvrhovaných osob a skutečností – a dosahuje tím toho, že nikoli Záviš je ponížen, nýbrž naopak pozvedá zobrazované jevy zdůrazněním jejich lidskosti výše:

...I když vím, že pro mnohé z vás

to bude těžké k pochopení

já jsem starý kokot!

to je seznámení

Já jsem starý kokot no a co má být

za tohle mě přece nemůžete odsoudit...

...Kdyby mě někdo sháněl

vyřiďte že jsem v kurvinci

a že se tam pozdržím

až do bílýho rána...

...Pod stolem čerstvě je nasráno

a na něm cedulka „Zadáno“...

... a já jsem zamilovaný, zamilovaný, zamilovaný!...

Tímto objevným, autorsky velice statečným přístupem překonává někdejší odlidštěnost naturalismu a jeho pouhý nezúčastněný popis zvnějšku; namísto aby jevy  popisoval, vstupuje do jejich psychologie, obhajuje pohnutky a chování lidí na okraji společnosti, čímž přispívá k vzájemnému lidskému porozumění. Bravurním vystižením skutečné podstaty i zachycením charakteristického detailu své hrdiny výrazně zlidšťuje:

...I pan Adolf už je zde

má dokonce i nové

květované trenýrky

to je ale elegán! má lásko...

...A když slunko zapadá nad květy jabloní

pan Přemysl si ho každý večer nahoní...

Klasická východiska naturalismu ovšem nezavrhuje, hojně kupříkladu využívá teorie předurčení, biologické determinace, často v názorném rodinném prostředí; vyjadřuje nutnost toho, co se stane, a zbytečnost vzpírat se, dosahuje však současně stoického klidu,  vyrovnanosti přes vše, co přijde, a v jejích konturách i pro naturalismus výjimečného optimismu:

...Je hokej hokej hokej hokej lední

tak už dej pokoj a někam si pičo lehni

je hokej hokej hokej hokej mámo

zase se naperem a přilezeme ráno...

   Vroucí vztah k tomu, co mnozí často jen z neznalosti zavrhují, je ostatně Závišovi více než jen uměleckou zobrazovací metodou; je mu především upřímným životním postojem, značí hrdou nezávislost na mínění společnosti a velké, veliké srdce, které především je zdrojem jeho inspirace, neboť tím, o čem Záviš s láskou zpívá, tím i žije:

...Franto,

du bist mein grosse Buzeranto...

...Tahle paní Slivovice, ta se pane pije

když počasí pod psa je a imrvere chčije

pamatuju si jak ti to tenkrát slušelo

já  si nechám vytetovat piču na čelo...

Zamýšlejme se tedy nad mnohovrstevnatými texty Mistra Z., nad jeho mravním poselstvím, podbarveným naléhavými melodiemi, neboť sotva kdo může říci, že si ze Závišova díla nemá co vzít k srdci. A přejme mu pevné zdraví, ať na nás ještě mnohá léta může působit svou závažnou tvorbou i poctivým a opravdovým přístupem k ní.