Ledový tanec

Jsem led a sníh. Jsem zamrzlé vlnobití. Jsem hvězdné světlo nad nedozírnou bílou plání. Má moc ještě nevybledla, tápavé prsty nezasněžené krajiny pořád bez námahy zadržuji kdesi daleko na jihu, opratě zimy stále třímám pevně v rukou, ale jsem unavená, tak unavená… Slyšíš hlas větru? Šeptá, že má smrt je blízko. Další musí navázat. Zavolám ji a ona přijde.

Po podlaze, zdech i vysoké klenbě temného sálu se roztančily bledé pablesky.

Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se tam a točí se zpět. Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se zpět a točí se tam.

Však jdu, nekřič na mě. Dveře se otevřely a dovnitř dýchla zima. Vítr do místnosti přes práh nafoukal několik vloček.

Vždyť už zavírám, zavírám přece. Dívka zachumlaná v kožíšku si jednou rukou přetáhla kapuci přes plavé vlasy. V druhé ruce držela džbán. Popošla na pár kroků od stavení, sehnula se a začala do nádoby pěchovat sníh. Její slzy si propalovaly cestičky skrz hlubokou závěj. Třeba uteču do vánice, sežerou mě vlci, roztrhají mě medvědi a přízraci a sem se už nikdy nevrátím. Umřu jako maminka a půjdu za ní.

Vzhlédla. Na nebi se míhaly zvláštní stříbrné záblesky. Kdosi k ní mluvil. Nechala džbán ležet ve sněhu a prodírala se závějemi k lesu.

Lovec klesl na zem vedle mrtvého medvěda. Zanadával. S vypětím všech sil se posadil, opřel se o obrovité medvědí tělo, vytáhl z vaku pruh plátna a neobratně si obvázal ránu na stehně. Kde zůstali ostatní? Blázne, měl ses jich držet. Bez nich jsi nahraný. Navíc se blíží bouře…

Po podlaze z ledu tančily bosé nohy. Sice jistě, ale ne tak rychle a ladně jako před dvěma sty lety.

Překročil jsi hranice mého království, ale budeš žít. Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se tam a točí se zpět. Přináší život a přináší zmar, dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se zpět a točí se tam.

Lovec zaslechl štěkot psů a hlasitě zahvízdal na své druhy. Našli ho. Díkybohu.

„Ajo! Kde jsi?! Vrať se! Vrať se!“ Vyběhl ze stavení s loučí v ruce. Chvíli sledoval stopu. Oslepovaly ho vločky. Vzápětí mu louči zhasil prudký poryv větru. Nikdy mu netrvalo tak dlouho nazout si sněžnice. „Hledejte, hledejte, vy tupé bestie!“ Psi se pustili po čerstvé stopě.

Tvá dcera utíkala tudy, právě tudy. Dvakrát se točí stříbrná obruč. Pozdě v noci se vrátíš domů, nešťastný a prochladlý, ale živý. Tví psi chytili falešnou stopu. Dvě děti ti zůstaly, jedno jsem si vzala já a to ti nevrátím.

Hryzy hryz. Hryzy hryzy. Ale pozor, velká bílá letí, pozor, velká bílá, nora, nora, nora, kde je nora?

Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se tam a točí se zpět. Přináší život a přináší zmar, dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se zpět a točí se tam. Tenhle úkryt patří něčemu mnohem většímu a dravějšímu, než jsi ty. Tak už to chodí.

Dívce se zdálo, že se před ní závěje samy rozestupují a za ní zase zavírají. Naslouchala melodickému hlasu a šla za záblesky. Vtom se jí otevřel pohled na vysokou ledovou věž. Mříž z dlouhých ostrých rampouchů byla zdvižená.

Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se tam a točí se zpět. Pojď dál. Dívej se, jak tančím, jak se obruč blyští ve světle hvězd. Zaposlouchej se. Slyšíš sténání toho lovce? Nakládají ho na sáně a vezou ho domů. Přežije. Slyšíš štěkot psů, které jsi znala? Nikdy tě nenajdou. Teď jsi u mě a nemůžeš se vrátit. Vždyť ani nechceš. Jsi vyvolená. Posaď se na trůn. Studí, ale taky si zvykneš, uvidíš. Za pár dní ti to ani nepřijde.

Nebuď ani moc zlá, ani moc hodná. Tohle je tvoje říše, ty jsi tu paní. Až přijde tvůj čas, ale to bude trvat ještě velice dlouho, budeš vědět, co dělat. Zavoláš ji a ona přijde. Jako ty. Jako já. Dívej se, jak tančím, a tanči se mnou. Zavři oči. Vidíš? Nepřežije. Vyčerpaný sedí ve sněhu, kruh vlků se kolem něj stahuje a on už nevěří, že se ubrání. Odhání je a snaží se rozdělat oheň. Ruce má prokřehlé a tvář bledou. Zlatorudé květinky uvadnou a život odplyne. Tady vládne zima a smrt. Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se tam a točí se zpět. Přináší život a přináší zmar. Dvakrát se točí stříbrná obruč, točí se zpět a točí se tam. Muž uchopil meč a z posledních sil se rozehnal po vlcích. Vzápětí klesl pod náporem vlčích těl.

Neplač. No tak. Neplač. Nebo jenom trošku. Ruce chladné jako led dívce setřely slzy a pohladily ji po tvářích.

Taneční kroky byly stále pomalejší. Rej odlesků hvězdného světla, které do sálu dopadalo vysokými okny, se zklidňoval. Jedno zazvonění, druhé, pak ohlušující zařinčení. Čas se zastavil, zamrzl. Uprostřed místnosti zářila nehybná stříbrná obruč.

Kožíšek už nebudeš potřebovat, svleč si ho.

Aja poslechla. Jejího čela se zlehka dotkly rty. Za ramena ji držely jemné ruce.

Co mám dělat, paní?

Dívej se, poslouchej a tanči. Ona ti všechno řekne. Pojď.

Nechala se dovést doprostřed místnosti. Dotkla se stříbrné obruče, nadzvedla ji; byla lehounká a chladivá jako sněhová vločka.

Přejížděla prstíky po hladkém povrchu obruče. Naslouchala zvonivému šepotu na hranici slyšitelnosti. Je tak lehká! Vší silou vyhodila obruč do vzduchu, přeběhla na druhou stranu sálu a obruč zachytila. Několikrát jí proskočila. Ve vysokých oknech zahučel vítr. Schylovalo se k bouři.

Jsi tady ještě?

Už skoro ne, sestro. Už skoro ne. Na podlaze ležel sněhový poprašek.

To abys nedopadla tak tvrdě, když uděláš chybu. Občas se to stane. Chvíli trvá, než se všechno naučíš, a podlaha dost klouže. Moc to nepomůže, ale trochu přece. Já jsem byla své předchůdkyni vděčná i za to málo. Tanči a snaž se udržovat rovnováhu… Sbohem, sestro.

* * *

Jsem pálící mráz. Jsem bílý plamen. Otvírám dokořán brány severního větru, štědře rozdávám z pokladnic chladu, rozhazuji ledové drahokamy plnými hrstmi. Přináším život a přináším zmar. Hledím skrze led a sníh, na mrtvé minulých dob, kteří odpočívají v chladných hlubinách. Poslouchám bušení svého srdce a zvonivý šepot své krásné stříbrné obruče. Vyprávím stěnám staré příběhy. Vymýšlím si písně a zpívám je. Zpět a tam. Tam a zpět. Dvakrát zpět a dvakrát tam. Tančím v ledové věži uprostřed nedozírných bílých plání.

V jedné zemi daleko na jihu napadl první letošní sníh. Zima si tentokrát dala načas.