Symfonie hmoty

Parafrází soucitu,
tou korouhvičkou v bezvětří,
těch tisíc frází bez citu
v měch zpytování prostřených.

Vazbou mezi vazbami,
vazem již dříve zlámaným,
životem mezi sbírkami
přec v zatracení spáchaným.

Křivkou mezi přímkami,
přímkou veskrze ohnutou,
výchylkou mezi frázemi
nevědomky z těla strhnutou.

Průletem spojnic na poli slov,
výhní brunátných stop,
mrazem sousoší purpurových hmot
spiklencem na okraji v hrob.

Být hlavní - kvéru v rzi
spouští v poušti mnout,
ač vlasem popelavým v lži,
už nikdy rudými proudy plout.