Zpráva o mém mrtvém příteli

Chtěl bych vám jen krátce povyprávět o jednom mém příteli. Hned na začátku, bych měl asi říct, že už není mezi živými. Nevím ani, kdy přesně zemřel, ale to snad ani není důležité. Chtěl bych vám jen chvíli vyprávět o jeho duši, o tom, jak se kde v kterém okamžiku zachoval, o tom, jak dokázal milovat. Snad byste si ho také zamilovali, tak jako já, kdybyste ho mohli někdy potkat. Anebo byste jím třeba pohrdali a smáli se mu – nevím.

Nebyl vysoký, spíš střední postavy a když chodil, šoupal nohama. A pořád se smál - ne, když byl sám – bylo v něm hodně bolesti – ale kdykoliv se dostal mezi lidi, začal se na ně automaticky a zcela nenuceně usmívat, čímž jim snad dával cosi ze své radosti a naděje, kterou měl stále v srdci. Radost, naději, lásku a bolest, která pramenila z neustálého soucitu k lidem. Jistě vás teď napadlo, že to snad musel být svatý. Ne, ne – nebyl. Ale asi tak navenek vypadal. A já jsem si ho snad také ve vzpomínkách časem trochu upravil. Jisté ale je, že mu někteří někdy říkali „Sluníčko“ (nebo tak podobně) a že byl prakticky neschopný někomu ublížit. Byl trochu líný a trochu i pil. Ale, přiznejme si, kdo se občas nenapije ? A komu se vždycky chce ? A mluvil potichu, což se mnohým nelíbilo, protože museli sami sebe ztišit. A nemluvil zbytečně. Plakal, když viděl něco krásného a plakal, když se někomu něco zlého stalo nebo někdo někomu něco zlého dělal. Utišoval hádky, do kterých mu nic nebylo a věčně byl bez peněz, protože všem půjčoval. A vůbec co věcí a peněz jenom tak rozdal. A pro své přátele - ale nejen pro ně - by udělal snad cokoliv.

Jednoho dne potkal jednu dívku, krásnou tak akorát, milou, trochu smutnou a neustále žádanou. Přestože se zamilovali asi na třetí či čtvrtý pohled, kvůli jakémusi nedorozumění začala tehdy chodit s někým jiným. Stali se z nich tedy aspoň přátelé – a to snad i nejlepší. On byl pořád zamilovaný, ona snad taky, ale říkala, že není a tahala se z nejrůznějšími frajírky, až ji jeden připravil o panenství (a pak poslal k vodě). Můj přítel tehdy hodně plakal a nechápal, proč stále odmítá jeho lásku – a ona to snad taky nechápala. Ony ženy někdy, z jakéhosi neznámého důvodu, když jsou opravdu zamilované a když se jedná o tak dobrého a čistého muže, začnou mít pocit, že si ho nezaslouží a že by ho snad zkazili, ne-li přímo zničily. Tak svého „milého“ trápí a odmítají, dokud ho opravdu nezničí anebo dokud konečně nepochopí, že mohou být šťastné. Ta dívka to pochopila až po roce a půl. Další snad půlrok spolu byli šťastni a všichni jim to štěstí přáli.

Avšak dívka potom začala jaksi závidět či žárlit – ne snad, že by ho z něčeho podezírala, ale vadilo jí, že je to až takový dobrák. Cítila se prý vedle něho špatná a špinavá. A když jí říkal, že nemá proč a že ji miluje, odpovídala, že to on, „svatý“, nemůže pochopit. Začala být nepříjemná. Kárala ho za věci, které lidé většinou považují za ušlechtilé. Nesměl před jejíma očima nikomu půjčit žádné peníze a když třeba obhajoval někoho nespravedlivě pomlouvaného, říkala, že by se zastal i vraha, jen aby ze sebe udělal ještě většího svatouška. Když dal něco somrákovi, nadávala mu do blbců, hlupáků a idiotů.

Ne, že by mu to její chování nějak převrátilo hodnoty, ale začal se po čase skoro až bát, že udělá něco, co se nemá. Musel i slova vážit, protože začala být na každé druhé alergická. Přesto ji miloval, snad až příliš mnoho, a ona jeho taky. Ale nemohla asi být jiná, přestože můj přítel věřil, že každý člověk může být, jaký chce – že se každý může vlastní vůlí změnit k lepšímu. Ona ale říkala, že ona je zkažená a on svatý a že to tak prostě je.

Jednoho dne ho pak podvedla. Byla sice opilá a střízlivá by to asi neudělala, ale stalo se. A on jí odpustil – v podstatě okamžitě. Sice ho to velmi bolelo a rozplakal se, když mu to hned druhý den říkala, ale odpustil jí - hned, upřímně a zcela. A to bylo snad horší, než kdyby jí zmlátil – začala ho od té doby skoro nenávidět (a zároveň tím víc milovat).

Rozešla se s ním, prý aby se jí ulevilo. Žili ale pořád stejně, jakoby byli spolu a říkali si stejně často, že se milují. Pak si našla nějakého jiného – nebo spíš s ním jen tak – jak to říct slušně – no, však víte. Snad se tak pokoušela na mého přítele zapomenout, jak mu to pak kdysi řekla, snad to mělo i jiné důvody. Stále však odbíhala za ním a mluvila mu o její lásce, která ale není možná, protože ona je zkažená, ale ta láska je tááák velká. A přítel plakal a bloumal s flaškou ulicemi. Pak dokonce jednou, když to už vypadalo, že jejich láska zvítězila a nastalo zase štěstí, šel k ní večer jaksi neohlášen a než zazvonil u jejího bytu, zaslechl jen tiše, jak kdesi vrže postel. A zjistil, že to vychází zpoza dveří právě jejího bytu, a rozpomenul se, že před chvílí potkal její spolubydlící kdesi na ulici jdoucí někam úplně jiným směrem. Tak seděl u těch dveří a jen poslouchal a nechal srdce, ať bolí. A ani zazvonit už se mu nechtělo – proč taky ? - ba ani plakat už nedokázal. Dovedete si představit ten pocit ? Asi ne, že ? Já taky ne.

A pak, po čase,  se zase dali dohromady, ale už to nebylo jako dřív. Ona taky začala hodně pít, on naopak přestal. A pak se rozešli – už asi nadobro. Ale to už stejně nepatří do našeho příběhu.

Ten můj přítel jsem totiž tak trochu já, ale ve skutečnosti opravdu nejsem. Jsem už totiž člověk úplně jiný, změněný a tamtoho vnímám opravdu jako někoho jiného. A opravdu nevím, kdy přesně zemřel. Jistě to znáte : Prostě jsem si jednou najednou uvědomil, že jsem nějaký a že jsem takový nebýval a že jsem vlastně kdysi byl docela jiný. Možná, že tam - tam u těch dveří od bytu té dívky – možná už tam byl mrtvý a už jsem to byl já, protože od té doby jsem už neplakal nikdy.

Snad ani nehledejte žádné důvody či okolnosti té proměny. Naopak si myslím, že si každý z nás jednou za čas uvědomí, že je už prostě někdo jiný – že už se nedokáže ztotožnit s tím, na koho se pamatuje z vlastních vzpomínek.

Jistě to také nebyl jediný člověk, který žil můj život. Nevím, kdy zemřel, ale vlastně ani kdy se narodil a kolik jich bylo před ním - ani kolik jich ještě přijde po mě.

Chtěl jsem vlastně jenom říct, že na něj občas vzpomínám a to opravdu jako na nějakého mladšího přítele – jako na mrtvého. A vzpomínám snad právě proto, protože já nejsem zdaleka tak dobrým člověkem, jako byl on. Jsem podezíravější, ještě línější než on a neopodstatněle pyšný. A taky zase piju. A vím už, co je to vztek a snad někdy cítím i nenávist. A bývám smutný, což není dobré. Smutek je něco jiného než bolest – bolest očišťuje - smutek je od ďábla. A už nedokážu věřit té dívce, jejíž jméno snad ani není důležité. Už jí nedokážu věřit, když mi říká, že mě pořád miluje. Všechno jsem jí odpustil – vždyť vlastně ani nebylo co – ale už ji nedokážu milovat.

A tak jen vzpomínám a jsem snad tak trochu hrdý na to, že žiju ve stejném těle, jako ten krásný člověk, o kterém jsem vám vyprávěl. Snad mě teď nikdo nenařkl z narcismu, když o něm tak mluvím, ale opravdu už nemluvím o sobě a ani bych takto nemohl. Ale když na něho tak myslívám, myslím zároveň na někoho, kdo si snad za pár měsíců nebo let řekne, že se cítí, jakoby se znovu narodil a že se pamatuje na kohosi, kdo chtěl umřít, aby někdo lepší a krásnější mohl žít místo něho. A ten člověk bude umět plakat a bude umět milovat. Bude starší a moudřejší než já - a snad bude i šťastný…