IKARUS

- o létání a padání - - o touze a slabosti -

Jen ten kdo létá. Ten se má.

Vidí z výšky zemi svojí a nesténá,

že nohy ho od cesty bolí.

Nevnímá svůj úděl poutníka co žízeň má.

A já vím, že mám ta křídla v duši svý.

Já, já se mám, že létám a svůj život vidím z výšky.

Proč se ale bát.

Mě děsí jen jen Ikarův pád.

 

Pode mnou jsou domy,

tisíce jich tu spí a žádný nevidí mne poutníka.

Jak tiše letím světem a nemám žádný cíl

a hrozbu nevidím jíž o vlas unikám.

 

Po zemi chodí lidé co neslyší

a zdají se být slepí, bez jména.

A přitom chtěli by se učit létat jako já,

však touha ta je těžká ta je spoutává.

 

A já vím, že mám ta křídla v duši svý.

Já, já se mám, že létám a svůj život vidím z výšky.

Proč se ale bát.

Mě děsí jen jen Ikarův pád.

 

Co když se ale jednou zřítím, kdo bude lhát?

Lhát pravdou o mém pádu, pádu ke hvězdám.

Já nemám ale strach, já dýchám hvězdný prach

a nemám slepé oči. Já stále hledám.

 

A teď přišla ta chvíle,

kdy se tmí a rozum zůstává stát,

přichází pád.

Křídla jsou náhle těžká jak z olova

a táhnou do hlubin.

Z nebe padá cherubín.

 

A já náhle nevím, že mám ta křídla v duši svý

a mám strašný strach, že nelétám

i když svůj život stále vidím z výšky.

A v tom náhle vím co znamená

Ikarův pád

---