Zrada

Seděla v autobuse se smutným výrazem a hleděla z okna na projíždějící auta.Všichni vždycky ráno někde spěchají.Do práce, k doktorovi, odvést děti do školy nebo do školky.Ona je právě na cestě do školy.Co tam vlastně vůbec bude dělat?Vždycky je tam tak sama.Ta hrstka přátel, které má chodí do jiných škol a ve třídě se za ty dva uplynulé roky příliš s nikým neskamarádila. V poslední době jí dělalo značné problémy navazovat nová přátelství. Má pocit, že si s nikým nebude rozumět jako s Nathanem. Proč se to muselo stát zrovna jemu? ,,700 metrů je dost velká výška, Sophie. Ty víš, že nestačilo jen říct, ať nechodí tak blízko. Nechala si ho umřít.“ Zase slyšela ty hlasy.Rozhlídla se po autobuse, aby přišla na to, kdo ji takhle obviňuje, ale všichni se dívali jakýmsi nepřítomným pohledem z okna nebo na podlahu autobusu.Kdo to je?Zavřela oči a křečovitě si zacpala uši rukama, ale nepomohlo to. Stále se vracely. Kdy to už konečně přestane?Kdy? Ptala se sama sebe v duchu. Najednou ucítila něčí pohled.Rozhlídla se po celém autobuse.Měla dobrý výhled, protože seděla úplně vzadu.Všimla si jedné postarší paní, že se na ní dívá.V očích ji bylo poznat opovržení.Ach jo, povzdechla si tiše.Proč si ji ti lidé vždycky tak divně prohlížejí? Nesnáší je.

Autobus právě zastavil na předposlední zastávce. Už jen jedna a dojede ke škole. Sophie se ale najednou prudce zvedla ze sedadla a svižným krokem šla ke dveřím, vystoupila a rozběhla se na druhou stranu. Ani za nic nepůjde do školy.Nesnesla by to tam. Nohy ji stále vedly pryč. Pryč od školy, od lidí. Kdyby tak mohla jen utéct z tohoto světa.

Svět byl pro ní veselý, plný štěstí a radosti, když byla malá. Ale teď? Teď byl plný neštěstí, smutku, slz a vzpomínek.Vzpomínky.To jediné, co ji nikdo nikdy nevezme.To jediné, co ji zbylo.

Na chvíli se zastavila a přemýšlela, kde vlastně je.Po chvíli si uvědomila, že je kousek od hřbitova.Už měsíc tam nebyla.A kde jinde by teď mohla jít?Domů nemůže, protože tam je její matka s dvouletou sestrou.Nemá kam jít.Jedině na hřbitov.Navštíví svého nejlepšího kamaráda.Je to už dva roky, co zemřel na jejich společném výletě s přáteli pádem ze skály.Ostatní byli právě na druhé straně, když ho napadlo se podívat dolů, na ty miniaturní, skoro až nepatrné tečky, kterými byli lidé a domy.Přelezl řetězovou zábranu a pomalu přistupoval k okraji. Ona stála kousek od něj a říkala mu, ať tam nechodí. Kdyby ji tehdy poslechl a nešel tak blízko, mohla by sním teď být ve škole a zahnali by tu nudu spolu.Vždycky je napadla nějaká hloupost, která je zabavila.

Pomalu kráčela k hřbitovní bráně.Ztěžka otevřela asi metrovou škvíru, kterou se protáhla.Vystoupila tři schůdky a šla rovně po chodníku z kachliček, na který po šesti metrech navazovalo rozcestí z vyšlapaných cestiček v hlíně.Došla na konec chodníku a hned se vydala doprava.Kráčela úzkou uličkou, z pravé strany lemovanou tújemi a z levé strany hroby.Na konci zahla doleva.Touhle cestou chodila vždycky, protože se tak mohla vyhnout všem návštěvníkům hřbitova.Ti většinou chodili po prostředku, jelikož ta trasa byla širší a co tři metry byla odbočka doprava nebo doleva k ostatním náhrobkům.Nesnášela ty opovrhující pohledy lidí.Navíc teď brzo ráno na hřbitově bývají nejčastěji důchodci a těm se snaží obzvláště vyhnout.

Když došla k Nathanovu hrobu, zapálila svíčku, položila ji na mramorovou desku a sedla si přímo naproti. ,,Ahoj.“ Pozdravila ho, jako by tam byl s ní.Chvíli nevěděla, co by mu řekla.Trošku si připadala jako cvok, ale horší už to asi být nemohlo.Tady si připadala v bezpečí.Nikdo ji tu nerušil.Kolem ní byly náhrobky s různými jmény.Nalevo stála mohutná vrba a za ní byla další řada tújí.Ty vedly kolem dokola celého hřbitova. ,,Ty tady nepatříš.Nepatříš tu mezi ty lidi, kteří tu skončili přirozenou cestou.Až moc brzy si odešel.Co je to za život bez tebe?Byl si jako můj starší bratr.“ Pronesla do hlubokého ticha, které doprovázelo jemné šumění listí.Takhle si sním dokázala povídat i dvě hodiny v kuse.Vždycky si měli co říct.Když jeden z nich měl nějaký problém, řešili jej spolu.Dokázali se navzájem podpořit.Ale co teď?Od té doby se nějak odvrátila od společnosti a uzavřela se do sebe.Má málo přátel.Sice si s nimi rozumí, ale nikdo ji nedokáže v těžké situaci pozvednout náladu, jako právě on.Při vzpomínce na něj se ji zase oči zalily slzami, které se neúprosně draly ven. ,,Já vím, že se asi teď na mě zlobíš za to, že tu brečím,“ řekla plačtivým hlasem ,, ale kdyby si byl na mém místě…“ nestihla dokončit větu, protože ji zpět do reality vrátila něčí přítomnost za jejími zády.Prudce sebou škubla a otočila se. ,,Promiň.Nechtěl jsem tě tak vyděsit.Jen jsem slyšel někoho plakat, tak jsem se ze zvědavosti šel podívat a uviděl tě tu sedět.“ promluvil na ní neznámý kluk.Sophie si rychle hřbetem ruky utřela mokré tváře a zkoumavým pohledem si prohlížela tvář toho neznámého chlapce.Co tady dělá?Tak brzy ráno.Přeměřila si ho pohledem a usoudila, že je jen o něco vyšší než ona.Kolem ramen mu spadaly tmavě hnědé vlasy. ,,To nevadí.“ Prohlásila plachým hlasem a upřela pohled na stále hořící svíčku. ,,Asi není vhodná chvíle, ale můžu si přisednout?“ zeptal se. Sophie se na něj podívala a on se na ni usmál. ,,Jasně.“ odpověděla a úsměv mu oplatila.Přisedl si vedle ni na trávu. ,,Já jsem Daniel.“ Představil se a podal ji ruku. ,,Sophie.“ Když na tu vteřinu ucítila pevný stisk jeho ruky, ucítila u srdce hřejivý pocit.Chvilku jen tak mlčky seděli a hleděli na Nathanův hrob. ,,Jakto, že nejsi ve škole?“ přerušil svou otázkou to uklidňující ticho.

,,Nechtělo se mi tam.A co ty tu děláš?“

,, Byl jsem tu na menší procházce. Je tu klid.Mám rád hřbitovy.Ty taky?“

,,Ani nevím“ na chvíli se zamyslela ,,Mám hlavně ráda své příbuzné, kteří tady spí.“ odpověděla nepřítomným hlasem. ,,Chodíš tu často?“ zeptala se ho.

,,Ani ne.Málo kdy tady zajdu.Ale líbí se mi tu.Má to tu svou nezaměnitelnou atmosféru.Čí to je hrob?“ zeptal se a ukázal před sebe. ,,Teda jestli to můžu vědět.“ dodal.Pohlédla mu do očí a všimla si v nich náznak velké zvědavosti a napětí.

,,Mého nejlepšího kamaráda.“ Odpověděla stroze.Nechtěla si teď moc s nikým povídat, a zvlášť ne s někým cizím, avšak jeho přítomnost ji nevadila. Naopak byla ráda, že vedle ní sedí.Po dlouhé době o její přítomnost někdo projevil zájem.

,,Asi se o něm teď bavit nechceš, že?“

,,To máš pravdu.Chodím si tu popovídat jen sním.“ Řekla, ale vzápětí litovala takové reakce, protože se zvedl ze země a chystal se k odchodu s těmito slovy: ,,Tak to já tě nebudu dál rušit.Měj se.Ahoj.“ Pomalu se otočil a vykročil na odchod.

,,Počkej.Neodcházej…“ vyhrkla ze sebe Sophie. Daniel se prudce otočil a pousmál se na ni. ,,Nechci se vnucovat.Raději půjdu.“

,,Ale já nechci, abys odešel.“ Sophie teď vážila každé slovo ,,Už dlouho si semnou nikdo nechtěl popovídat.Zvlášť ne o Nathanovi.A cizí člověk už vůbec ne.“  Povstala ze země a ucítila, jak se ji zase do očí derou slzy. Daniel k ní přistoupil a pohladil ji po její bledé, skoro až alabastrově bílé tváři. ,,Tak pojď.“ Pronesl rozhodným hlasem, vzal ji kolem ramen a vedl ji směrem k hřbitovní bráně.Naposledy se ohlédla zpátky, kde ještě před dvěmi minutami seděla.Chybíš mi!, vykřikla uvnitř.  Ničilo ji to. Sama sebe tím ničila.Trýznila svou duši jen proto, že se snažila být blízko někomu, koho už nikdy mít nebude.

Vyšli bránou na cestu a kráčeli spolu do místního parku.Teď tam skoro nikdo nebude.Celou cestu ani jeden z nich nepromluvil.Došli k volné lavičce a sedli si.

,,Kolik ti vlastně je, Sophie?“ Daniel zapředl nový rozhovor.

,,Za měsíc mi bude sedmnáct.“ Řekla tichým hlasem. ,,A kolik je tobě?“

,,Devatenáct. Letos budu maturovat, ale mám ten dojem, že asi ani k maturitě nedojdu.Ve škole jsem nebyl už týden“ a kopl do kamínku, co ležel na zemi. ,,Rodiče ze mě vůbec nejsou nadšeni.Ani nikdy nebyli.Jsem černá ovce rodiny.“ V jeho hlase byl patrný náznak ironie. ,,Doufám, že ty to nemáš v rodině zas tak těžký.“

,, Od jisté doby ano. Když jsem byla malá, všichni mě měli rádi.Když jsem pak vyrostla a měla své názory, rodina mě začala odstrkovat. Jediný, kdo při mně v té době stál byla máma a Nathan.“ Lehce se pousmála. ,,Jenže od té doby, co zemřel jsem se stáhla a přestala vnímat okolí. Rodiče mě několikrát vysloveně dotáhli k psycholožce, ale ta mi pomohla vždycky jen na tu jednu hodinu, když jsem byla na sezení. Jakmile se zamnou zavřely dveře, zase to na mě dolehlo. Měla jsem pocit, že už mi nic nepomůže. Nikdo mě nechápal. Pak jsem si začala jeho smrt vyčítat ještě víc.“ Najednou se rozpovídala. ,,Připadám si jak v začarovaném kruhu provinilosti.“ Dodala nakonec.

,,A jak zemřel?“

,,Spadl ze skály.“ V tváři posmutněla

,,To nikam nevede, když to budeš zazlívat sobě.“ řekl zamyšleně Daniel.

,, Ale já ho mohla chytnout za ruku a odvést pryč.Dokonce už jsem pomalu vykročila k němu a říkala mu, ať nechodí tak blízko, nebo spadne.Bylo už pozdě.Během vteřiny zmizel za okrajem skály.Nebyla jsem pak schopna jediného kroku.Jen jsem vykřikla jeho jméno a dívala se na to místo, kde ještě předtím stál.“ Při té vzpomínce se ji udělalo špatně.V prstech držela prstýnek a pohrávala si sním.Uklidňovalo ji to.

,, Ale to přece nebyl tvůj nápad, podívat se z té skály dolů. Nebo snad ano?“ pohlédl Sophie do očí a čekal na odpověď.

,, Ne.“ Smutně sklopila hlavu. ,, Ale mohla jsem mu v tom zabránit. Říkala jsem mu, aby tam nechodil.“

,,Tak vidíš. Přesto, že si ho varovala, on neposlechl. Lidská hloupost je nevyzpytatelná. Málo kdo si uvědomí následky.“ Řekl skoro zdrceně, jako by ho to mrzelo stejně jako jí. ,,Člověk si sám určuje, jak hodně bude platit za svoje činy. Tomu nezabráníš.“

,, Přijde mi ale sobecké, obviňovat mrtvého.“ Rázně zareagovala a pohledem ho probodávala. Jak může jen něco takového říct? Vždyť Nathana vůbec nezná.

,, Sobecké? Tak proto to teď zazlíváš sobě?To je nesmysl, Sophie. K zesnulým lidem se nemůžeš chovat sobecky.“ Odmlčel se na chvíli a pak se omluvil: ,,Promiň. Nechtěl jsem tím tebe nebo jeho urazit.“

Sophie se trochu zamyslela. Možná, že to přece jen už trochu přehání. ,, Ne, to je v pořádku.Pokusím se tvé myšlenky brát na vědomí.“ Jejich pohledy se setkaly.Usmála se na něj a pak se zadívala před sebe do dálky. Možná, že našla nového kamaráda, který aspoň z části zaplní její život radostí a pochopením, jež už dávno ztratila. Že by se v ní objevila ta ztracená, do jejího nitra zapadnutá kapka naděje?

Bylo pět minut po desáté dopoledne. ,,Ty jo, už je tolik hodin.Budu muset jít.Ještě si potřebuji něco vyřídit.“oznámil Daniel ,,Uvidíme se zase někdy?“ zeptal se s nadějí v hlase.Chtěl tu dívku poznat blíž.

,,Jasně.Jestli opravdu chceš.“ Odpověděla mu a na jeho tváři spatřila radost.

,,Dobře.“ Dal jí své číslo, rozloučili se a odkráčel pryč.

Sophie zůstala sedět na lavičce sama.Kolem ní byly rozprostřené listnaté a jehličnaté stromy všeho druhu, ptáčci prozpěvovali, na obloze se pomalu ploužila oblaka bělostnější, jak vata a sem tam prošel nějaký člověk.

Rozhodla se, že se na chvíli projde kolem řeky. Vstala, vykročila na malou procházku a zpětně si přehrávala, co se jí za dnešní dopoledne stalo.Nikdy by jí nenapadlo, že zrovna v takové chvíli a ještě k tomu na hřbitově potká tak zvláštního člověka.Na první pohled ji upoutaly jeho zelené oči.Měl černé kalhoty a tričko s krátkým rukávem.Celkově působil důvěryhodným dojmem.Podle jeho oděvu ho brala jako spřízněnou duši, protože ona sama byla také celá v černém.Už dlouho ta barva patří mezi její nejoblíbenější.

Šla stále podél řeky, potopená ve svých myšlenkách, chladivý letní vítr ji hladil po tvářích a pohrával si s jejími dlouhými vlasy.

Bylo ještě brzy na to, aby se vrátila domů, ale stejně už nemá venku co dělat.Když vycházela schodiště, vymýšlela obhajobu na svůj brzký příchod.

To ale ani nemusela, protože byt byl zamčen na dva západy a to znamenalo, že doma nikdo není. Vešla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a sundala si boty.Prošla předsíní a zamířila do kuchyně.Na stole ležel papírek: ,,Jeli jsme k babičce, vrátíme se pozdě večer.Do té doby to tu budeš muset nějak přežít.A hlavně nezboř barák.“ Na vzkazu byla pochopitelně podepsaná matka.Když ho dočetla, skrčila ho a vyhodila.Super.Tak si aspoň nemusí vymýšlet žádnou výmluvu, proč přišla tak brzo.Nebaví ji lhát.Šla do svého pokoje, převlékla se, pustila si hudbu a se zavřenýma očima si lehla na postel.Ponořila se do světa vzpomínek. Za chvíli už spala.

Když se vzbudila, byly tři hodiny odpoledne.CD, které měla puštěné už dávno dohrálo.Otevřela okno, rukama se opřela o parapet a dívala se do nebe.Tak moc by ho chtěla vidět.Je to nespravedlivé, že je od sebe tak oddělili.,,To máš za to, že si ho nechala jít.Naštvalo tě, že ti tehdy neřekl o Sethovi.“ Zase slyšela ty hlasy. ,,Ne!To není pravda!“ křičela Sophie nahlas do prázdného pokoje.Schoulila se na zemi do klubíčka a pevně si držela hlavu.Kdy to už přestane?Už ji pomalu, ale jistě opouští síla tomu vzdorovat.V místnosti bylo naprosté ticho, které přerušoval její hysterický pláč.Několik minut takhle klečela opřená o zeď pod oknem a plakala.Měla pocit, že už ani nemá slzy.Potřebuje někoho, kdo by ji objal a řekl jí, že to bude všechno dobré.Někdo, kdo by ji uklidnil.Jenže nikoho takového nemá.Jediný, kdo ji napadl byl Daniel. Rychle se zvedla ze země, vzala mobil do ruky a napsala mu zprávu.Ještě se celá třásla, ale ten svíravý pocit u srdce už ustupoval.Za dvě minuty jí přišla od něho odpověď.Když zprávu dočetla, rychle se oblékla.Z domovního vchodu vyběhla tak prudce, až vrazila do starší sousedky, ale to ji v tu chvíli bylo jedno.Proběhla přes parkoviště a pak zpomalila.Na náměstí to naštěstí měla kousek, takže nemusela zas tak spěchat.Šla po chodníku směrem dolů, přes křižovatku a zase do mírného kopečka.Zamířila přímo ke kašně, kde už z dálky zahlédla postávat Daniela. ,,Ahoj.Copak se děje?“ zeptal se hned na uvítanou.Sophie ještě nebyla schopna ze sebe nic vydat.Vrhla se na něj a objala ho.

,,Sophie, co je ti?“ Upřel na ni zděšený pohled.

,, Pořád slyším ty hlasy a nemůžu se jich zbavit.Já už nevím co mám dělat.“ Zoufale hledala v jeho tváři pomoc.

,, Pojď, sedneme si na lavičku a všechno mi povíš.“ Kolem kašny byly vestavěny do betonu lavičky.Na jednu z nich si sedli.

,, O jakých hlasech to mluvíš?“ zeptal se jí znovu, když se usadili přímo čelem k soše, která stála na kamenném podstavci uprostřed kašny.

,, Všude kolem sebe slyším hlasy, které mi vyčítají, že jsem ho zabila.Ale já nechtěla.Ty to víš.“ Zase upadala do zoufalství. ,,Já je už nechci slyšet.Nenávidím je.Brzo se z toho zblázním.“ Ucítila v očích slzy, ale rychle je zahnala zpátky.

,,Pojď sem.“ Řekl a pevně ji objal. ,,Však oni ti jednou dají pokoj.Musíš být silná a překonat to.Jsou to jen hloupé, křivě obviňující hlasy.Není to tvoje vina, že spadl.Nikdo za to nemůže.“ Utěšoval ji.

,,Mají pravdu.“ Prohlásila po několikavteřinovém tichu.Daniel se zarazil a pohlédl na ni nechápavým výrazem.

,,Kdo má pravdu?“ stále nevěděl o čem mluví.

,,Den před tím, než jsme šli na ten výlet, jsem se dozvěděla od kamarádky, že Seth - můj bývalý kamarád - se odstěhoval pryč.Totiž…“ na chvíli se odmlčela. ,,Trochu jsem se sním pohádala.Tím naše přátelství skončilo.Já se sním chtěla usmířit, ale jakkoli se mi vyhýbal.Pak už jsem ho přestala úplně vídat.Bylo mi to strašně líto.Nathan věděl, jak mi je.Snažil se mě utěšit tím, že Seth se třeba jednou ozve, ale teď je na mě naštvaný a asi to nechce ještě zhoršovat.On celou dobu věděl, že je pryč a už se nevrátí, ale neřekl mi to.Uklidňoval mě prostou lží.Když jsem se to dozvěděla, naštvalo mě to.Povolily mi nervy a vylítla jsem.“ Její hlas se třásl. ,,Sem tam jsme se nepohodli, ale nikdy jsme si v ničem nelhali.Zklamal mě.“ Zamyslela se. ,,Ale kvůli tomu bych přece nechtěla, aby…“ Bála se tu větu dokončit.

,,Jasně.Chápu.Často na něj myslíš?“

,,Ano.Každičká věc, kterou uvidím mi ho připomíná.“

,,To musí přestat.Já vím, že je to těžký, ale mysli na něco jiného.Neohlížej se do minulosti.Hlavní je to, co je teď.Je hezké vzpomínat, ale člověk musí taky vědět, kdy přestat.“ Jakoby se ji snažil odlákat od jakési skutečné pravdy.

,,Díky.“ Šeptla. ,,Pokusím se.“

,,Neděkuj.To je samozřejmost.Kamarádi jsou od toho, aby podrželi.“ Sophie se na chvíli zarazila.Opravdu řekl kamarádi?Potom si ale uvědomila, že má vlastně pravdu.Asi už jimi jsou.Jinak by mu nesvěřila své problémy.Tiše si položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. ,,Snad tady nebudeš spát?“ Při té poznámce se oba zasmáli.

 

Ráno se Sophie vzbudila s tříštivou bolestí hlavy.Vypotácela se z postele a zamířila rovnou do koupelny.Podívala se na sebe do zrcadla.Její dlouhé, černé vlasy byly rozcuchané do všech stran.Nerada se na sebe dívala do zrcadla.Zvlášť po ránu.Opláchla si obličej studenou vodou, vyčistila si zuby a učesala se.Pak se na sebe zpětně podívala do zrcadla.Teď už vypadala o hodně lépe.

,,Dobré ráno.“ V kuchyni ji přivítala máma s úsměvem na tváři.

,,Dobré ráno.“ Řekla ještě ospalým hlasem a vzala si z lékárničky prášek, aby zahnala tu bolest.

,,Tady máš svačinu.“ A podala Sophii balíček.

,,Mami, už nejsem malá.Svačinu si můžu koupit cestou do školy.“ Řekla otráveným hlasem a obrátila oči v sloup.Někdy si v téhle rodině opravdu připadala jako dítě.

,,No jak chceš.“

Sophie povzdechla. ,,Mami, promiň.Nechtěla jsem tě urazit.“Napřáhla k matce ruce a objala ji.Kdyby tak věděla, co ji trápí.

,,To je v pořádku.Měla jsem chvíli čas, tak jsem ho chtěla využít.Ušetřila jsem ti práci, nebo ne?“ Poplácala ji po zádech a zase se usmála.Pak odešla do ložnice utěšit plačící Sarah.

Kdyby mi tak nedělalo problém se na všechny usmívat, jako máma, pomyslela si a schovala svačinu do batohu.Oblékla se, namalovala si oči a šla se podívat na výsledek do zrcadla v předsíni.Poprvé po dlouhé době se na sebe usmála.Měla černou dlouhou sukni a tričko s krátkým rukávem ve stejné barvě. ,,Ahoj mami!“ zavolala do ložnice a šla se obout na chodbu.

,,Ahoj.A ať se ti dneska daří.“ Zavolala na ni z ložnice a přišla ke dveřím.Dala ji pusu na líčko a zavřela za ní dveře.

Tak, tak doběhla autobus do školy.Nastoupila a rozhlédla se po volném místě.Všimla si, že vzadu, na jejím oblíbeném místě sedí nějaká dívka.Ale vedle ní je místo, problesklo Sophii hlavou.Přisedla si k ní a tiše seděla.Když dojela ke škole, vystoupila a najednou se ji zmocnil strach.Proč se bojí?Vždyť bude ve škole jen pár hodin.Odsedí si to tam a pak půjde zase domů.Sophie se ale nebála toho, že bude ve škole.Děsila ji představa, že ji přepadnou ty hlasy.Ostatní si pak budou stoprocentně jistí, že je zralá na odbornou péči.Už vidí ty jejich nechápající pohledy.

,,Tak dost!Už mě s tímhle přístupem štveš.“ Sophie sebou škubla a ohlédla se, kdo to řekl.Všimla si dvojice děvčat, které se zrovna o něčem bavily.Uf, oddechla si.Už si myslela, že to řekla jí.Jakoby ji ta holka četla myšlenky.

Stála na nádvoří a vzhlížela k pětipatrové školní budově.Kolem ní šly zástupy žáků.Připadala si jako prvňáček, který v duchu volá maminku, aby ho doprovodila.

Vešla do třídy a zamířila ke svému místu.Seděla vzadu u okna se svoji spolužačkou, kterou se málokdy odvážila nazvat svou kamarádkou, ale ta tu teď nebyla, protože před dvěma dny odjela se svými rodiči na dovolenou.Taky bych se teď odtud nejraději ztratila, napadlo ji.

Měla co dělat, aby to těch prvních pět minut ve škole vydržela, ale jak už začala první hodina, uklidnila se.Hlavu si podepřela rukou a dívala se z okna ven.Slunce zaplňovalo půlku třídy a Sophii svítilo přímo do tváře.Zvedla se a zatáhla závěs tak, aby na její lavici nedopadl ani jeden paprsek.Když si sedala na židli, rozhlédla se po třídě.Všichni se na sebe usmívali a vtipkovali mezi sebou.Učitel, sedící u katedry si pročítal nějaký časopis.Poslední týden ve škole se už vůbec neučili.Jakej má smysl tady sedět?Zase ji přemohla touha odejít.

Hlava už ji přestala bolet, ale tentokrát si připadala hodně unavená.Bradou se opřela o ruce, které měla položené na lavici.Pomalu zavírala oči, když ji náhle vyrušil něčí hlas. ,,Nechceš si semnou zahrát piškvorky?“ Ptal se ji Alex, který seděl před ní.

,,Ne, díky.Raději budu spát.“ Usmála se a ponořená do svých myšlenek opřela čelo o ruce.Pak se zarazila a vzhlédla na znuděného spolužáka.

,,Víš co?Já si ty piškvorky zahraju.“ Plácla ho po levém rameni a přisedla si k němu.V očích mu zableskla radost.

 

Byly teprve dvě hodiny a pět minut, když vycházela ze školních dveří, a tak si řekla, že půjde domů pěšky.Má ještě necelou hodinu čas, než se sejde s Danielem na náměstí.To bylo totiž jediné místo, odkud to oba dva měli z domu přibližně stejný kus cesty.

Vzala to kolem řeky a přes park, ve kterém v pondělí seděla s Danielem.Napadlo ji, že by si tu někde mohla na chvíli sednout.Našla si místo, kde byla úplně sama.V té části nikdo nechodil, protože byla hodně stranou.Kolem ní vedla nízká rozbořená zeď a za ní byl starý, neobydlený dům.Jak tak stála pod osiřelým kaštanem, napadlo ji si něco poslechnout.Dala si sluchátka do uší.Když něco poslouchala, pomáhalo ji to uvolnit své emoce a pocity.Zrovna ji v uších zněl její oblíbený agresivní hlas.

Když byla malá, její rodiče se hodně hádali.Nikdy nevěděla proč.Zdálo se ji, že ty hádky mají velký význam, že se tím spousta věcí vyřeší, protože jinak by se lidé nehádali.Časem ale sama přicházela na to, že hádky u nich v rodině byly vždy jen kvůli hlouposti.Rodiče se nikdy neuměli hádat.Spousta lidí se neumí hádat.Místo toho, aby si vynadali za tu jedinou věc, která je v tu chvíli rozčílila, začali si  vyčítat i další a další věci, které s tím předchozím už neměly žádnou souvislost.Jenže člověk v zápalu vzteku ze sebe musí vysypat všechno, co ho štve.Někdy se v takových situacích projevil u táty agresivní přístup. Kolikrát matku uhodil a pak byl klid… Tedy až na ten pláč, který slyšela z ložnice, když její máma brečela.Sophie pak byla na něho naštvaná a cítila, jak nenávist k němu stoupá.Až když v jejich patnácti letech se rodiče rozvedli, věděla, že už bude vše v pořádku.

Sophie při té písni myslela právě na tátu.Chtěla křičet.Chtěla mu říct, jak ho nenávidí.Vmést mu do tváře, jak ji zničil dětství.Ale nemohla.Navíc po rozvodu odjel do Kanady.Najednou to z ní všechno vyletělo.Její nenávist explodovala jako nálož.Kolenama dopadla na zem a vykřikla do toho ticha, které hostovalo celým parkem.Bylo jí jedno, že to někdo uslyší.Už jí bylo všechno jedno.Zatla pěsti a rozpřáhla se proti mohutnému kmenu osamělého kaštanu.Snažila se ten vztek ze sebe vybít.Nepociťovala bolest.Ani si nevšimla, že má pravou hranu dlaně poškrábanou od tvrdých úderů do dřeva.Představovala si tvář svého otce a rány sílily.Po třech minutách se vyčerpáním úplně skácela k zemi. ,,Nenávidím tě!“ Naposledy ze sebe vydala přidušeným hlasem a větu odnášel svěží vítr do ztracena.Chvíli tam jen tak ležela a zlost se z ní pomalu vytrácela.Podívala se na své ruce.Když uviděla ty drobné škrábance, uvědomila si, co vlastně udělala.Začínala se bát toho, co se stane příště.

Zvedla se ze země a podívala se na hodinky.To už je půl třetí?, zhrozila se.

Na náměstí byla pět minut před třetí.Zamířila rovnou tam, protože kdyby šla ještě domů a pak na náměstí, musela by nechat Daniela čekat deset minut.A to nechtěla.V poslední době stále někde spěchá.

,,Čau!“ Zvolal na ní už z dálky.Sophie mu zamávala a počkala, až dojde k ní.

,,Ahoj.“ Pozdravila ho. ,,Byl si dneska ve škole, nebo to pořád flákáš?“ Provokativně se zeptala, když k ní došel tak blízko, že ani nemusela pořádně natahovat ruku, kdyby se ho chtěla dotknout.

,,Co myslíš?“ zeptal se jí a šibalsky na ni mrknul.

,,Byl.“ Odpověděla jistě. Už jenom z tváře to bylo poznat.

,,Chytrá holka.“ Pochválil její všímavost s úsměvem.

Celou dobu si povídali a Daniel si až cestou kolem řeky, kde se procházeli, povšiml že Sophie má na hraně levé dlaně podivné škrábance.

,,Sophie?“ zastavil se, ona také a pohlédla na něj tázavýma očima. Uchopil její levou ruku a poté i pravou.

,,Tohle sis neudělala sama, že ne?“ Hleděl na její ruce skoro až ohromeně a doufal, že ho vyvede z omylu.Sophie chvíli mlčela.Jen se tak na sebe dívali a ona nevěděla, jestli mu má říct pravdu, nebo mít před ním tajnosti.Ne!Řekni mu to.Nelži,znělo jí v hlavě. ,,A co když jo?“ odpověděla otázkou.To ho značně popudilo.

,,Proč?“ Zeptal se jí chladným hlasem a pustil její ruce.

,,Měla jsem vztek.“ V hlase měla patrný náznak provinilosti.

,,Na koho?“ zarazil se.

,,Na mého otce.“

,,Proč?Co se stalo?“ Poznal že ji tahle debata zraňuje a tak ji vzal kolem ramene a vedl ji dál po pěšině v trávě.

,,To je už hodně dávno.Ještě když jsem byla malá.Nechoval se k mé matce příliš vřele.“ Vysvětlovala s ironii v hlase.

,,Vidím, že se o tom nechceš bavit.“ Odvětil a pak se zeptal: ,Jak sis mohla tak poškrábat ruce kvůli člověku, který tě naštval?“ kroutil nechápavě hlavou.

,,O strom.“ A pak dodala: ,,Teď je mi toho stromu líto, ale on má na rozdíl od lidí pevnou kůru a mohutný kmen.Vydrží toho hodně.Jenže co křehká duše člověka?Tu neustále něco trápí.Raději fyzickou bolest, než psychickou.Nebo ne?“

,, Pokud možno žádnou.“ Usmál se a pak zase zvážněl. ,,Ale předpokládám, že ty si tu fyzickou bolest necítila.“ Zpětně dodal.

,,Bohužel ne, no.“

Oba se zastavili a objal ji. ,,Sophie, bojím se, co provedeš příště.“ Hlas se mu při té představě, že by si dokázala ublížit mnohem víc, třásl.

,,Já taky.“ Hned na to se kousla do rtu a celým tělem jí prošel mráz, jako by ji probodly tisíce ledových rampouchů.

,,Nepřežil bych další ztrátu.Teď už ne.“ V Danielových očích se zatřpytila slza, která pomalu padala po tváři dolů.Sophie jeho reakce zaskočila a odtáhla se z jeho sevření.Mezitím se mu podařilo pláč mrknutím zahnat.

,,Teď už ne?Jak to myslíš?“ Zeptala se i přesto, že odpověď už odtušila sama.

,,Už jsem ztratil dost lidí, které jsem měl moc rád.Víc už nechci.“ Povzdechl si a podíval se na mobil kolik je hodin. ,,Ale o tom ti povyprávím někdy jindy.“

,,Proč jindy?Proč ne teď?“ uhýbal ji pohledem, ale pak se jejich oči střetly.Něco mi tají, napadlo Sophii.

,,Protože teď už musím běžet.“ Odpověděl ,,Ahoj.“ Rozloučil se s ní.

,,Ahoj.“ Špitla podrážděně a očima doprovázela jeho vzdalující se postavu.

Kéž bych ti tak mohl všechno říct, Sophie.Tak moc ráda bych to udělal, ale nemůžu.Slíbil jsem to.Nemůžu ten slib porušit.A po dnešním dni už vůbec ne.V Danielovi se odehrával prudký boj pocitů a myšlenek.Nemůže přece vyzradit tajemství, které by mohlo ohrozit někoho druhého.Nikdy ti to neodpustím, jestli to Sophii řekneš, zněla mu v hlavě jedna z posledních Nathanových vět.Zradil by svého přítele, který mu věřil.Ale proč zrovna on?Proč to řekl zrovna jemu a ne někomu jinému?Vždyť teď ani nemůže říct, že Nathana znal.

Ty poslední dva dny, co po tak dlouhém hledání Sophii našel, ho to začalo tížit ještě víc, než doposud.Kdyby se jí tehdy Nathan svěřil, jistě by to spolu dokázali vyřešit a nemusel by se zabíjet.Mám ji moc rád.Až příliš.Nedokázal bych žít vedle ní, a její srdce by přitom patřilo někomu jinému.To se raději zabiju, než abych tomu všemu přihlížel.Pochop mě, Dani.Nemůžu pokazit to hezké přátelství svou sobeckostí. Přemítal si jejich rozhovor.Sakra!Dyť já jediný vím, že se zabil a nebyla to pouhá nehoda.Daniela ta skutečnost štvala mnohem víc, než cokoliv jiného.Ponořen ve vzpomínkách došel až ke svému kamarádovi, který ho už netrpělivě vyčkával.

 

Co jí to jenom tají?Sophie stále nad tím přemýšlela a ta představa, že před ní něco skrývá ji neskutečně hryzala.

Když šla večer spát, vzpomněla si na Setha.Co teď asi dělá?A kde vlastně vůbec je?To ví jen Catrin a ta  jí to nechtěla ani za nic na světě prozradit.Při vzpomínce na ni Sophie pocítila zlost a vztek.Má pocit, že ji všichni tehdy lhali.A co ji mrzelo ještě víc, že ji někdo lže i teď. A jestli se mýlí, proč má tedy takový pocit?

Sophie, musíš najít Setha a usmířit se s ním.Přece na tebe nebude naštvaný celý život.

 

Druhý den po škole se hned vypravila za Catrin.Sophii lomcoval strach, že nebude doma, ale aspoň to zkusí.

Když zazvonila, otevřela ji přímo Catrin.To ji potěšilo, jenže ona na ní zírala zaraženýma očima.

,,Ahoj!Říkala jsem si, že už jsme se dlouho neviděly.Neměla bys na mě chvíli čas?“ Napjatě čekala na odpověď.

,,Ahoj.“ Pozdrav ji opětovala a sdělila k Sophiině radosti, že se právě chystá k babičce, ale že jí může aspoň doprovodit, jestli chce. Sophie souhlasila.

,,Neříkej, že si mě chtěla vidět jen tak?“  Cestou se nedůvěřivě zeptala a upřela pohled na Sophii. Moc se nezměnila, pomyslela si při pohledu na její světlou pleť. Na to, že se rok neviděly ji přišlo, že v očích má stejnou jiskru, jako tehdy, i když ztratila velmi blízkého člověka.

,,No, kvůli tomu jsem za tebou popravdě řečeno nešla.“ Odpověděla ji a najednou zvážněla. ,,Catrin, já potřebuji vědět, kde je Seth. Musím s ním mluvit. Prosím tě, řekni mi to.“ Žadonila Sophie zoufale.

,,A k čemu ti to bude?Stejně se s tebou už bavit nebude.“ Touhle odpovědí ji překvapila.A co víc se toho zalekla, když z Catrininých očí najednou vytryskly slzy proudem, jako dvě rozvodněné řeky.

,,Proč pláčeš?“ klidným hlasem se zeptala.Pak jejími zády proběhl mráz ,,Co se stalo Sethovi?!“ To už  se přestala ovládat a pomalu na ni křičela s hrůzou v očích.Snad ne… Bála se na to jen pomyslet. ,,Ne.“ Na vteřinu se odmlčela. ,,To ne, Catrin.To není pravda.Řekni že ne.“ Zoufale ji chytla za ramena.

,,Otrava alkoholem.“ Catrin si vytáhla z kapsy kapesník, utřela si tváře zmáčené slzami a pak řekla podivným hlasem, jako by jí to už bylo jedno: ,,Už ho nevrátíš zpět, stejně jako Nathana.Sami se tak rozhodli.“

,,Kdy se to stalo?“ Sophie tomu stále nemohla uvěřit. ,,A proč říkáš, že se tak rozhodli oni sami?Nathan přece…“ V tom ji skočila Catrin do řeči. ,,Loni se to stalo.“ Pak se zamyslela a řekla: ,,Tys to nevěděla?Já myslela, že ti to řekl.“ Tímhle ji úplně omráčila. ,,Kdo mi měl co říct?“ stále nevěděla, o čem to Catrin mluví.

,,No Nathan, přece.“

,,A co ti Nathan řekl?“ Sophie se nestačila divit.

,,Mě nic.Já to vím od Daniho.“

,,Cože?!“ vykřikla na ni Sophie zděšením. ,,Který Dani?“ V Sophii vzplálo velké podezření.Že by mluvila o Danielovi, kterého nedávno poznala pouhou náhodou?

,,Ty ho neznáš? To byl přece Nathanův kamarád.“ Podivila se Catrin.

,,Možná že ho znám.“ Prázdnýma očima se dívala do země.

,, No nic, já už raději půjdu.Měj se.“ Catrin se otočila, že půjde dál ale Sophie se najednou probrala ze zamyšlení a hbitě ji chytila za loket. ,,Počkej.Nikam nepůjdeš.Co ti řekl Dani?“ Pevně ji přitom držela, aby nemohla odejít jen tak bez jakéhokoliv vysvětlení.

,,Nathan nespadl ze skály, jak si všichni myslí.On se zabil.Kvůli tobě.“ To byla pro Sophii rána přímo do srdce. ,,On tě miloval.“ Sophie pomalu uvolnila Catrininu ruku ze sevření a nevěřícně se na ni dívala. ,,Promiň, Sophie, ale to je vše, co vím.“ Catrin ukončila jejich rozhovor a šla dál. Za chvíli zmizela za rohem obchodního domu.

Sophie si v apatickém stavu sedla na patník a tupě se dívala do výkladní skříně protějšího obchodu.To co se teď dozvěděla, ji vehnalo proud slz do očí.Hlavu si opřela o kolena a tiše plakala.Jestli jde o toho samého Daniela, kterého zná, proč ji to tedy neřekl?Proč ji to tajil?Musel vědět, že Sophie byla Nathanova nejlepší kamarádka.

Stále tomu všemu nemohla uvěřit.Přála si, aby to byl jen zlý sen, ze kterého se brzy probudí a bude ji čekat nový den plný radosti, ale čím déle tam tak seděla na chodníku, tím více ji naděje v probuzení opouštěla a uvědomovala si, že to všechno je bodavá skutečnost, která ji drtí srdce jako dva kameny.

Ten večer usnula v slaných slzách naprosto vyčerpaná.

 

Brzy ráno ji vzbudila velká rána odněkud z venku.Unavená a rozespalá se vypotácela z postele, otevřela okno a zamžourala do řídnoucí tmy, kterou pomalu střídal ranní svit, aby zjistila co se venku stalo.Pořádně se rozhlédla, ale ničeho zvláštního si nevšimla.Asi se jí to jen zdálo.Zase si lehla, ale už nemohla usnout.Hodinu se v posteli jen tak převalovala.

Na blízkém kostele odbíjela sedmá hodina a Sophie si připadala, jako praštěná pytlem plného kamení.Správně už by měla vstávat, aby v čas stihla autobus, ale vůbec se jí nechtělo.Budu tady ležet, dokud mě nepřijde máma vzbudit a pak se vymluvím, že to stejně nemá cenu chodit do školy, když mají zkrácenou výuku a ještě k tomu tam nic nedělají, napadlo jí.Aspoň tímhle ještě mohla utěšit své srdce, nad kterým se zatáhla černá mračna neštěstí.

Ležela v posteli, jako polomrtvá, která odpočítává poslední vteřiny na svých hodinách života.Co když takhle netrpělivě odpočítával i Nathan tam nahoře na skalách?Proč se sní aspoň nerozloučil?A jak dlouho už o tom přemýšlel?Dívala se do stropu a nemohla na nic z toho přijít.Musím mluvit s Danim, napadlo ji.

 V půl osmé se do jejího pokoje, zalitém paprsky vycházejícího slunce, vřítila matka.

,,Sophie!“ třásla s ní a snažila se jí probudit. ,,Vstávej.Přijdeš pozdě do školy.“ Nevěděla, že Sophie už delší dobu nespí.

,,Ach jo!“ postěžovala si a zívla. ,,Mě se tam vůbec nechce, mami.Že můžu zůstat dneska doma?Prosím.“ žadonila se skličujícím hlasem a s nadějí, že bude moct být dneska doma.Matka se na ní podívala přísnýma očima, ale pak řekla mírumilovným hlasem: ,,Tak dobře.Ale jen dneska.“ A odešla z pokoje.

Celý den Sophie chodila jako tělo bez duše.Kdy se vlastně naposledy smála?Ani sama neví.Radost z ní vyprchala už tehdy, jako mávnutím kouzelného proutku. A po včerejšku přestala navždy snít o tom, že jednou se objeví člověk, jenž jí tím proutkem zase úsměv na tváři vykouzlí.

Odpoledne zavolala Danielovi, jestli by se mohli vidět.Souhlasil, ale nebylo to pro něho příliš dobré znamení. Z jejího hlasu vycítil, že se něco děje, že Sophie něco tuší.Bude muset jít s pravdou ven?Ta otázka ho děsila.

Cestou stále přemýšlela nad tím, co ji včera Catrin řekla a zmítal se v ní vztek vůči Danielovi.Když ho uviděla, rozrostl se do nevídaných rozměrů.

,,Ty si znal Nathana, a nic si mi neřekl!Proč?!“ Neovládala se a křičela už když se k ní blížil.

,,Cože?“ Daniel se neubránil údivu. ,,Od koho ses to dozvěděla?“ Začal být značně nervózní a nevěděl, co ji na to říct. Pravdu? Přece něco slíbil. Nemůže to teď porušit. Ale lhát také nemůže. Ze dne na den se ocitl v úzkých a co bylo horší, že na to vůbec nebyl připravený. ,,Jak tě to napadlo?“

,,No, asi jsem dost blbá, že mě to samotnou nenapadlo, protože nebýt toho člověka, který mi to řekl, tak to nevím ještě teď. Jestli si ho znal, tak už nemá cenu zapírat.“ Stála naproti němu a snažila se vzbudit v něm strach, aby šel s pravdou ven, ale dělalo ji to značný problém, protože ve skutečnosti byla velice smutná a cítila, že každou chvíli se tu před ním rozpláče

,,Od koho to víš?“ zeptal se.

,,To je jedno!Tady jde o to, že si ke mně nebyl upřímný a tajil si mi něco už od začátku.“ Už ji pomalu začínaly slzet oči.

,,Tak jo, znal jsem ho. Doufám, že je to všechno, co chceš vědět.“ Zdráhavě odpověděl a uhýbal pohledem. Teď se ji nemůže podívat do očí, protože by v nich viděl tu pochroumanou dušičku, která chce znát jen pravdu a ona na to má právo, jenže ji to nesmí říct.

Přistoupila blíž k němu a spustila: ,,Copak jsem si toho nevytrpěla už dost?Musíš mě trápit ještě ty? Já vím, že se Nathan zabil kvůli mně.“ Daniel na ni pohlédl, div neotevřel pusu dokořán, když uslyšel co řekla. ,, Ty si to všechno věděl a neřekl si mi ani, že si ho znal. Řekl bys mi to vůbec někdy?!“ Tohle už nedokázala ustát a po tvářích se ji kutálely slzy jedna za druhou.

,, Sophie, nevím, jestli bych ti to někdy řekl, protože jsem Nathanovi slíbil, že ode mě se to nikdy nedozvíš. Jak jsem tě tam u toho jeho hrobu viděl a slyšel plakat, utvrdil jsem se v tom, že ti nic neřeknu. Natrápila ses už dost, tak proč ses pídila po pravdě? K čemu ti to bylo, když tě to tak zlomilo?“ pohladil ji po vlasech, jako by ji tím měl tu bolest, kterou cítila, zmírnit, ale naopak ji tím spíš dal najevo lítost a to ji rozesmutnilo ještě víc.

,,Ty si mu to slíbil?“ tápavě se mu zahleděla do očí. ,, Nechápu, proč to řekl tobě a mě ne?Vždyť šlo o nás dva a ty si s tím neměl co dělat.“

,,On sám se mi s tím svěřil a chtěl, abych ti to neříkal. Já se snažil mu to vymluvit. Chtěl jsem, aby si s tebou promluvil, ale on protestoval. Myslel si, že by to už nebylo jako dřív. Nechtěl ti ublížit. Stačilo mu, že zranil sám sebe.“

,, Proč to udělal? Proč skočil přímo přede mnou? To mu bylo jedno, že tu bez něho zůstanu úplně sama? Bylo mu jedno, že si to budu po zbytek života vyčítat. To nebylo fér!“ Sklopila tvář do dlaní a hlasitě plakala.

,,Já nevím, Sophie. Nevím.“ Řekl smutným hlasem a pohlédl do nebe, jako by v něm mohl najít odpověď. ,,Ale věř, že kdybych to věděl, řekl bych ti to.“ Objal ji, aby utěšil její pláč, ale Sophie se mu vytrhla z rukou.

,,Neřekl bys mi to. Nic si mi neřekl a tohle by sis taky nechal pro sebe. Nejraději by sis to vzal sebou do hrobu.“ Daniel se zarazil a nemohl uvěřit tomu, jak mu tady křivdí. ,, Už ti nevěřím!“ Pomalými kroky od něj ustupovala a pak se rozutekla pryč.

,,Sophie, vrať se!“ zavolal na ni, ale ona běžela stále dál a dál. Rozběhl se za ní.

Přes slzy ani neviděla na cestu.Bylo ji jedno, kam běží.Proběhla náměstím a pak kolem parku. Na jeho konci se zastavila a ohlédla se za sebe. Když uviděla Danielovu postavu, jak se pomalu blíží k ní, rozběhla se dál. ,, Sophie! No tak stůj!“ slyšela jeho hlas v dálce za sebou.Napadlo ji, že nejlepší bude někde odbočit, aby ji ztratil z dohledu.Běžela kolem tenisových kurtů, které byly vybudovány přímo za parkem a hned za nimi se vydala doprava.Necítila žádnou únavu, a to ji hnalo stále pryč.

Proběhla přes cestu a každou chvíli se ohlížela za sebe. Daniel byl stále dál a dál. Když zaběhla mezi domy, zpomalila.Pak už šla jen krokem. Na chvíli se zastavila a rozhlídla se, kde to vlastně je, a uvědomila si, že tady už to nezná. Už bylo jedno, kudy půjde a tak pokračovala bez cílně dál.

Najednou ji nohy přestaly poslouchat a celá unavená z toho běhu se zhroutila k zemi. Nevěděla, kde je ona, nevěděla, kde je Daniel. Nic nevěděla. Poklekla si na zemi a rozhlídla se kolem. Před sebou měla dlouhý, vysoký plot a za ním se šplhala do nebe zelená tráva. O pár metrů dál za jejími zády vedl chodník, který končil někde v dálce a podél něho byla stejně dlouhá řada hustých keřů.Nikde neviděla ani nohu. Byla tam úplně sama.

V polosedě opřená o plot hleděla do trávy mezi keři a neměla pojem o čase. Oči měla upřené na jediném bodě, a až později si uvědomila, na co se tak zarytě dívá – skleněná láhev. ,,Udělej to. Přestaň strašit tady na zemi a běž tam, kam patříš. Odejdi už konečně!“ Sophie se rozhlídla zděšeně kolem dokola, kdo to na ní mluví.,, Běžte pryč! Já už vás nechci poslouchat!“ Rozkřikla se, když ji došlo, že ji zase navštívily hlasy plné obvinění, jenže teď, jakoby se ji chtěli zbavit. Hlavu sklopila na kolena a po tvářích ji stále řinuly slzy. Pak rychle vztyčila hlavu a zase se podívala na skleněnou láhev v trávě.Co tady bude na tom mizerném světě dělat, když už o všechno přišla?Už nemá žádného dobrého přítele ani kamarádku.Všechnu její důvěru, která ji zbyla pošlapal Dani, o němž si myslela, že by snad mohl do jejího života vnést trochu světla a radosti.Nemá ani pořádnou rodinu a žádné pochopení. Proč by měla žít za takových okolností? K čemu by jí bylo žít v naději, že se všechno zpraví, když každé ráno vstává a už se těší, až půjde večer spát a ponoří se do světa snů? Takhle bude moct aspoň spát a snít na věky věků.

Nad ní už se obloha začínala zbarvovat do nočních odstínů a zpod mraku na ní dohlížel bílý měsíc.Dlouho se kochala tou večerní krásou. Chtěla si ten pohled vrýt do paměti a byla ráda, že může vidět něco tak hezkého chvíli předtím, než odtud navždycky odejde. Už se rozhodla, že domů se nikdy nevrátí. Tady její cesta končí. Když nemohla rozhodnout o svém příchodu na tento svět, rozhodne se aspoň, jak ho opustí.

Vstala a přistoupila ke keři. Zvedla ze země láhev a rozbila ji o chodník. Ten zvuk tříštícího se skla byl pro ní jako rajská hudba a také posledním zvukem, který kdy uslyší.Vzala si jeden střep a posadila se do trávy. Ještě jednou se podívala na oblohu a pak jím přejela své levé zápěstí. Pevně stiskla rty a zavřela oči. Rána byla hluboká a krev z ní vytékala jako potůček života, jenž se z její těla pomalu vytrácel. Pomalu začínala upadat do bezvědomí a bezvládně se celá sklátila k zemi. V pravé dlani ji spočíval střep ze skla a levou ruku měla zakrvácenou…. Už nic necítila… Její duše vzlétla vzhůru do náruče nebes…

---