Krev a čáry

Místnost byla vlhká a tmavá. Z úzkého okna u stropu přicházelo jen velmi málo zvuků připomínajících existenci normálního života. Skrz mohutné kamenné zdi dovnitř vnikal jen chlad a tíseň. Snad jedinou výjimkou, která občas prolomila neúnosné ticho, byla kapka vody padající z trubky ve zdi. Plesk!

Otočila hlavu za zvukem a překulila se na druhý bok, aby lépe viděla na dveře. Trochu ji zamrzelo, že byla tak náhle vytržena z transu, ve kterém spočívala již pěkných pár hodin, ale aspoň se vrátila zpátky do těla a do reality.

Už to nemůže dlouho trvat, pomyslela si.

Posadila se na palandě. Se zívnutím protáhla ztuhlé tělo, bosými chodidly se dotkla studené podlahy  a došla k vědru, do kterého hlučně kapala voda, aby si opláchla obličej. Něco jí přeběhlo po noze. Jedním skokem se ocitla na palandě. Kdyby v tuhle chvíli někdo stál za dveřmi a díval se škvírou, viděl by bezchybné salto vzad, přecházející do hvězdy a zakončené v podřepu na slamníku. Za dveřmi ale momentálně byla jen tma a prázdnota, a tak zůstalo vše nepovšimnuto.

 Je to jen krysa, měla bys své emoce krotit, než se někomu něco stane.

Chvíli se vydýchávala a neustále se pokradmu ohlížela po abnormálně velikém hlodavci, ten se ale už neukázal.

Paráda. Teď abych na něj číhala jak kočka… pořád lepší zábava, než jen tak polehávat, a taky bych se hrozně nerada probudila například s ukousnutým uchem.

Zklidnila dech a soustředila se na zachycení toho slabého tepu v těle hlodavce. Po chvíli už zřetelně cítila vibrace ve své hlavě.

Je někde v levém koutě místnosti, do kterého už světlo z malého okýnka nedopadalo vůbec, pomyslela si.

Zaostřila do tmy, až zachytila nezřetelný pohyb. Chvíli vyčkávala, a pak se odrazila ke skoku. Vzduchem zasvištěla hnědá, chlupatá koule, kterou zbrzdila až zeď na protější straně místnosti.

„To máš za to, že mě otravuješ po ránu, kdy bývám nevrlá.“ Tělíčko se tiše svezlo na podlahu. „Ale aspoň jsi mě rozptýlil, to se musí nechat.“ smutně si sedla na postel. Zvláštní, že už se na mě nikdo dlouho nepřišel podívat. Když se teď tak nad tím zamyslela, nedokázala si vůbec vzpomenout, kdy naposledy jedla. „To by mi tak ještě scházelo, nakonec tady umřu hladem.“ došla k mohutným, okovaným dveřím a pokusila se vycítit jakýkoli pohyb na druhé straně. Nic. Jako obvykle. Za tu dobu, kterou zde byla donucena strávit, postřehla, že se nejspíš nachází hodně hluboko pod zemí, i když malé okýnko u stropu mohlo naznačovat opak. Při svých každodenních trénincích levitace se jednou vznesla až k němu a zjistila, že se dívá, jak rudé slunce zapadá za horizont. Nad i pod ní zela prázdnota, z čehož vytušila, že vězení bude zbudováno hluboko ve skále. Nikdy si kupodivu při svých častých návštěvách hradu nevšimla jeho vysoké polohy. Příjezdová cesta stoupala vždy jen mírně a nic neprozrazovalo příkrý sráz na druhé straně pevnosti.

Z úvah ji vytrhlo hlasité zakručení v břiše. Podívala se na chuchvalec chlupů v koutě místnosti. „Nikdy.“ lehla si na palandu, aby dlouhou chvíli alespoň trochu zkrátila meditací a vzpomínáním.

Zahrada zářila jarními květy. Ranní rosa se třpytila na voňavé trávě a chladila ji po celém těle.  Rozpuštěné vlasy se vlhkem stáčely do rudých prstýnků a lepily se na její obličej. Náhle ji někdo políbil na rty. Rychle otevřela oči. „Nikolasi, že se nestydíš, podvádíš… počkej, až budu lepší než ty, už se ke mně takhle nepřikradeš.“ I když se snažila znít přísně, šibalský úsměv na tváři ji prozradil. Přitáhla si ho blíž a svalila ho do mokré trávy.

„Postrádají tě ve výuce,“ neznatelně se od ní odtáhl, „mám tě okamžitě přivést, jinak dostaneš trest.“ Chvíli dělala, že ho neslyší, a pak vyskočila na nohy, až jí sukně zavířila vysoko nad koleny, a pelášila směrem k budově. Myšlenkou ještě zalétla k Nikolasovi a poslala mu neslušný návrh na dnešní večer. Slyšela, jak se za ní v dálce ozývá hluboký smích, než jí odpověděl. Samozřejmě neodmítl.

Ze zasnění ji vytrhlo až  zachřestění klíčů v zámku. Je zvláštní, že blížící se osobu nevycítila dříve, protože většinou už z dálky v hlavě vnímala tlukot srdce nebo slyšela aspoň dusot podrážek na kamenné podlaze. Nevěděla rychle, co má udělat, a tak zůstala nehybně ležet na posteli. Mechanismus dveří se chvíli vzpouzel, pak se ozvalo poslední cvaknutí a dveře se ztěžka a se skřípěním otevřely. Zatajila dech.

****