Svátek má Karel I.

Cestička k domovu,

děda jde po ní.

v louce se usadil,

úlevou voní.

Podobnou sloku básně by snad mohl kdysi napsat Karel Václav Rais. O pár let později by vlastenci zaplesali a báseň zařadili dětem do slabikáře.

Od kostela tři sta kroků

mocněji to jíti pudí.

Nad jezerem u topolů

divný v cestu kámen tu ční.

Takhle nějak by mohl vypadat úryvek dalšího z někdejších hororů pro dospělé, kterými se dnes strašívají děti sotva ve třetí nebo čtvrté třídě. Ptáte se na autora? Přece Karel Jaromír Erben.

Byl pozdní večer. Stařec pěl.

Pak vůkolím závan; Hlas temný zněl.

V borový háj krok měřil čas.

Zazvučel v poli tajný bol.

A tenhle úryvek by byl zařazen do čítanky asi tak pro osmou třídu. Někam ke konci, aby se k němu došlo až tak v květnu. Pod názvem by se skromně krčilo jméno autora: Karel Hynek Mácha.

Pili pivo, pili víno, domů těžko dojít.

Pozdě sušit, pozdě močit. Už jen pole hnojit.

Nový bůh, svatým ho ctíti, každou chvíli jinák?

Hora po něm vysoká je; zejtra bude sviňák!

Pár epických slok od Karla Havlíčka Borovského by zas mohl někdo přímíchat věčně rebelujícím studentům do učebnic literatury.

To takový Karel Plíhal by dnes napsal třeba:

V reflektorů nasvícení

potkal v polích lehkou paní.

Zdržel se s ní, měl se skvěle,

bez následků na svém těle.

A lidi by mu tleskali, netušíce, že jde jen o novou verzi (dnes je zvykem říkat remejk) dávno zapomenuté básně.

Jenže nikdo ze zmíněných Karlů nikdy nic podobného nenapsal (nebo se to alespoň nedochovalo). Vrchlický se bohužel Karel nejmenoval. Školáci si tedy již desítky let recitují jen následující přestávkově-záchodovou říkanku:

Když šel dědek z posvícení

přišlo na něj velký sraní.

Posadil se u jetele

vysral hovno jako tele.

Více viz Svátek má Karel II