Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seIn Sanguine Proditia Est
09. 11. 2006
1
3
2009
Autor
Mortimer
Není třeba se něčeho obávat. Pouze neúspěchu....
Muž v rudé kápi přeletěl očima krajinu kolem sebe a pak se pro sebe spokojeně usmál. Široký pás lesa kolem svatyně byl vykácen, do holé země se horečně zakopávaly skupiny mužů ve stejnokrojích inkviziční pěchoty a ti, kteří už seděli v připravených zákopech, nervózně kontrolovali své zbraně.
„Zdá se, že naše podpůrné síly jsou připraveny,“ otočil se inkvizitor na ženu v bleděmodré energozbroji, stojící vedle něj. Abatyše Agatha, opírající se o zdobený meč, pomalu přikývla a pak na něj upřela své jediné zdravé oko:
„S pomocí Císařovou nepřítele dokážeme zastavit na dost dlouhou dobu aby kněží dokončili svůj úkol, inkvizitore von Strömbergu.“
„To jistě,“ odvětil inkvizitor a svůj pohled upřel na připravující se jeptišky u nízké barikády na úpatí schodiště. Podle zpráv zvědů jim ještě trochu času zbývalo a jejich síly jsou už skoro připraveny. Z dálky je sice slyšet dunění děl v zoufalém boji proti oblehatelům hlavního města planety, ale zde, v zarostlém údolí, obepnutém vysokými skalami se ještě nepohnul ani lístek.
„Pokud mě nyní omluvíte, Agatho, rád bych ještě navštívil svatyni,“ otočil se inkvizitor zpátky na představenou. Agatha mu nepřítomně kývla na srozuměnou, plně zaujata zprávou, která jí právě byla hlášena v komnetu.
Von Strömberg rychlým krokem došel do svatyně a při příchodu si na znamení pokory sundal kápi. Obrněnou rukou si pak uhladil vodopád hnědých vlasů a bradku stejné barvy. Oči skryté pod obroučky kulatých brýlí krátce zatěkaly po místnosti ale nikdo si jeho ostře řezaného obličeje nevšiml. Řádové sestry se plně soustředily na upevňování svých těžkých bolterů do standardizovaných imperiálních střílen a kněží byli zcela pohrouženi do svatých rituálů nutných k vykonání obřadu.
Krátce se zastavil aby si omočil prsty, čelo a hruď ve svěcené vodě předsíně a pak vstoupil do kruhové místnosti, lemované mramorovými sloupy a svatými obrazy. Byla dostatečně velká na to, aby pojala celý zástup lidí – a ne je těch patnáct, kteří se zde právě teď nacházeli. Vzduch byl prosycen těžkou vůní kadidla a monotónním zpěvem hlubokých hlasů akolytů, rušeným jen melodickou recitací modliteb, odříkávaných sestrami.
Von Strömberg pomalu došel k vnějšímu kruhu mužů, kteří obklopovali piedestal. Přímo před ním ležel svatý Pohár, naplněný krví Beatrice, první představené zdejšího menšího konventu kněžek Její krve. Nejdůležitější a zároveň jediný poklad planety Tendros XIII – obyčejného farmářského světa, jemuž na důležitosti nepřidal ani právě probíhající nájezd tyranidího roje.
Opatrně, aby nikoho nevyrušil, se posunul a pozorně si relikvii prohlédl. Prostá, nijak nezdobená číše, přikrytá pokličkou, udržující vakuum uvnitř svého těla. Průhledné potrubí vedoucí z její štíhlé nohy kamsi do jedné z bočních lodí, kde se ukrýval prastarý přístroj na výměnu krve...
„Mylorde, čas se nachýlil,“ probral inkvizitora se zasnění melodický hlas Theresy, představené oddílu těžkých zbraní. Muž krátce pokývl hlavou, pohledem se ujistil, že je vše v pořádku a vyšel ze svatyně ven.
Hradba lesa před svatyní už nebyla prázdná. Jednotlivé stromy se v mase zeleně chvěly a malé údolí naplňoval vzteklý řev bestií, které si porostem prorážely cestu vpřed.
Von Strömberg si pomalým pohybem na ramenou urovnal sundanou kápi a rutinním pohybem nabil svůj bolter. Pak upravil hlasový zesilovač na okraji své zbroje a začal odříkávat slova svaté litanie. Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn obklopujících prostoru kolem a naplňoval všechny okolo klidem. Mnoho z vojáků, krčících se v zákopech, se otáčelo nazpět a s bázní ve tváři a svatým vytržením v očích naslouchalo prastarým slovům, které jim do žil vlévalo nových sil.
„...Jeho světlo ozáří naši cestu a naplní naše duše klidem...,“ hřímal inkvizitor dál a nevšímal si zlověstných zvuků, které vyluzoval blížící se nepřítel. Věděl, že má ještě chvilku čas.
„...bojujte v Jeho jméně a smrt vám přinese zadostiučinění. A pamatujte, že není čeho se bát. Pouze neúspěchu. Amen.“
„Amen,“ zaznělo sborově z desítek hrdel.
Pak se na ně vyřítila ztělesněná smrt.
První salva smetla přední řady bestií jako stébla trávy. Krátce po ní padla druhá řada, pak třetí a tyranidí zrůdy běžely stále vpřed. Řvaly jako samotné ztělesnění pekla, mávaly zahnutými pařáty a z olbřímích čelistí jim kanuly slizovité sliny, které leptaly zem.
Jakmile se dostaly na dostřel, spustily palbu svaté boltery, chrlíce záplavu střel, trhající monstrózní těla na kusy. Těžké boltery umístěné v kapli vysílaly zářivé proudy explozivních střel tu sem, tu onde a srážely cokoliv v cestě do bahna, zvířeného dupajícími kopyty.
Řada bestií zakolísala a to, čemu by se u jiných tvorů dalo říkat instinkt, způsobilo, že se obrátily a ve zmatku prchaly zpět. Gardisté propukli v jásot, ale inkvizitor se pouze zachmuřil.
„Tohle je zvláštní, moc zvláštní. Takhle by se chovat neměli.“ Agatha sklonila zbraň a tázavě se na něj podívala.
„Tyranidi nikdy neprchají. Nikdy. Jako je Císař nade mnou, a mnohokrát jsem se zklamal v něčem, co jsem měl za jisté, tak vím, že tyranidi by nikdy neuprchli. Alespoň ne dobrovolně...“
„Pak nás čeká něco mnohem horšího, mylorde,“ tiše pronesla abatyše a zkontrolovala teploměr na své plazmové pistoli.
„Možná, že...,“ začal inkvizitor, ale pak ho přerušil křik z vysílačky.
„Jsme napadeni ! Císaři, spas naše duše, jsme proti nim úplně bezmocní! U trůnu, jdou sem ! Za Císaře, bratři !!“ Pak se ozvala jen kakofonie výkřiků, střelby a strašlivého, nelidského jekotu, při kterém se zastavovalo srdce. Von Strömberg vzhlédl a jeho pohled se střetl s tvrdým výrazem v Agathině tváři.
„Zdá se, von Strömbergu, že váš odhad byl přesný.“ Z lesa před nimi se ozval nový ryk nepřátel, doprovázený mnohem hlubším řevem, ohlašujícím příchod něčeho většího než doposud. Von Strömberg zkontroloval zásobník své zbraně.
„Budu potřebovat alespoň jeden oddíl.“
„Sestra Susanne a její dívky půjdou s vámi.“
Krátce si pohlédli do očí a pak se každý rozběhl na jinou stranu...
***
Beatricina krev zachycená v prostém hliněném poháru byla jediná vzpomínka, která na ni zůstala. To a její kniha poznámek a odpovědí na nepoložené otázky, kterou si ve smrtelné křeči tiskla na zničenou hruď. Vše zapsané v šílené změti myslí, která bojuje s vlastní příčetností, narušenou jedem, vniknuvším jí do ran.
Její poznámky dodnes luští technokněží z Ordo Xenos ale to nic neměnilo na skutečnosti, že její zoufalý akt sebeobětování jí vynesl místo v panteonu svatých soustavy, ze které pocházela. Kněžky, pečující o její svatostánek se jí odměnily vskutku královsky – nechaly její krev kolovat ve svých tělech, aby vzpomínka na jejich patronku zůstala navždy živou...
***
Běželi jak nejrychleji se v lese, dělícím je od jejich transportních letounů, dalo. Prodírali se stezkami, které před časem vysekali, když mířili opačným směrem. Odtínali větve, překážející jim v cestě, odkopávali ležící klády.
Pak náhle vyběhli na malou mýtinu s dopravníky uprostřed...a v náhlém záchvatu hrůzy bojovnice na okamžik strnuly.
Jediný von Strömberg při pohledu na zbytky masakru ani nemrkl a vrhl se k nejbližšímu letounu. Viděl už horší věci.
Okolí bylo zarudlé od cákanců krve, vytrysknuvší z rozpáraných končetin a zašpiněné z rozesetých vnitřností, vytrhaných z rozbitých těl. Posádky všech tří lodí byly rozesety po celém prostoru mýtiny, ale nikdo z nich nebyl v celku.
Jako by zde před malou chvílí tábořil samotný ďábel a s ním legie jeho přisluhovačů.
Jako by zde sama nenávist prošla v chvilkovém momentu rudého běsu ruku v ruce s pomstou.
Ženy, zvyklé na různá zvěrstva, byly bledé v obličeji ale jejich víra zůstala nezlomena – v očích jim svítila zuřivost a touha po pomstě.
Von Strömberg, ve chvilkovém záchvatu děsu, přiběhl k prvnímu z letounů a nahlédl dovnitř. Přepravní prostor i kabina pro piloty byly vytapetovány lidskou krví ale celek se zdál nepoškozen. Inkvizitor si bezhlesně oddechl – nebál se smrti, ale jejich poslání bylo svaté a kdyby selhali...
Doběhl k druhé stroji, kde se výjev opakoval, třetí pohled do nitra posledního letounu však byl jiný. Celá prostora byla ohořelá, přepážky vytrhané, dveře vylomené ze závěsů a z kokpitu se ozývalo sténání. Von Strömberg rychle vběhl dovnitř, kde našel jediného vojáka bez nohou, jak v marné snaze svírá pažbu nefunkční laspušky. Při pohledu na vousatou inkvizitorovu tvář ji úlevou pustil.
„Díky Císaři, že jste tu. Bál jsem se, že se ty...stvůry vrátily.“
Inkvizitor poklekl k umírajícímu vojákovi.
„Co se tu stalo, vojáku ?“ otázal se ho se stopami hořkosti v hlase. Tohle měl předvídat.
„Při...připravovali jsme letouny k okamžitému odletu jakmile bychom dostali rozka...z,“ zajíkal se muž, síla k životu ho očividně rychle opouštěla. Jeho cíl, přežít do příchodu přátel, už minul a on neměl proč dále žít.
„Pak, když jsme sly...slyšeli hluk boje, se z lesa vynořily...ony...“
„Kdo ? Mluvte, vojáku!“ vyštěkl inkvizitor ale muže se nedotkl.
„Měly pařáty s půlmetrovými čepelemi místo dlaní a dolní půlku těla porostlou chitinem, a přesto bylo vidět, že kdysi byly krásné...“ Vojákovi klesl hlas a zrak se mu začínal kalit. Von Strömberg se pomalu postavil, věda, že brzo už bude konec. Muž pod ním sebou náhle trhl a naposledy otevřel oči.
„Když nás trhaly na kusy, tak plakaly. Z očí ve zbytku jejich lidských tváří se jim řinuly potoky slz... Když si jedna z nich přišla i pro mne, zastavila se v kabině a prosila o smrt. Hodil jsem po ní granát, ale stál jsem moc blízko a... mohl byste mi, prosím, mylorde... ?“ Otázka zůstala viset ve vzduchu a vojákovi z koutku úst vytryskl jediný pramínek krve.
„Jistě, můj synu,“ odvětil von Strömberg a natáhnutí kohoutku zaznělo v rozstříleného kokpitu jasně a hlasitě. „Odejdi v pokoji, Císař tě již očekává. A věz, že své poslání jsi splnil.“
Výstřel se hluše rozlehl místností a otevřel mrtvému hrudník. Úsměv na rtech mu to však nesmazalo.
Von Strömberg vzhlédl a oči pod brýlemi mu zle blýskaly. Na skládací rampě stála velicí sestra Susanne a v pravačce držela přilbu. Černé dlouhé vlasy jí povlávaly kolem obličeje a na tváři hrál smutný úsměv.
„To nebyl tyranidi, že ne ? Našly jsme stopy zubů...lidských. Alespoň částečně.“
„Ne sestro, máš pravdu. To nebyli tyranidi. To byla zrada. Tím strašlivější, čím proradnější a čím déle připravovaná. A já...“ Větu nedokončil, oči se mu zúžily a rysy ztvrdly. Pak se mu daly do pohybu nohy a proběhl kolem Susanne.
„Umíte vy a vaše sestry řídit tyhle stroje ?“ křikl na ni v běhu.
„Jistě,“ odpověděla mu a rozběhla se za ním.
„Probuďte strojové bohy, zahajte startovní procedury a buďte připraveny,“ zavolal na ni von Strömberg přes rameno vrhl se do změti zeleně před sebou. Za jeho zády se začal ozývat křik rozkazů.
***
Relikvie, která se na této planetě nacházela, byla jediným důvodem, proč sem byla jejich misie poslána. Jejich loď byla v nejbližším okolí jediná, která mohla něco dokázat a celá její posádka přísahala, že schránku s drahocenným obsahem dokáže zachránit. Prodrali se se svou lodí skrz zahlcený warp a na orbitě se ocitli dříve než tyranidí flotila, což jim poskytlo dost času na to, aby se snesli na planetární povrch.
Ten byl zachvácen zběsilou panikou a místní guvernér jejich přílet uvítal s vírou, že jsou dlouho očekávanou posilou. Zprvu je vítal, pak varoval před epidemií, když zjistil, kam se chystají přistát, a posléze jen rouhačsky nadával, když ignorovali veškeré jeho pokusy o kontakt.
Po přistání našli údolí, kde se kruhovitá svatyně s podzemními prostorami pro řeholnice nacházela, naprosto prázdné, zarostlé volně bující vegetací a postrádající jakékoliv známky lidské přítomnosti. Po prvních neúspěšných snahách kontaktovat kněžky bleskurychle přistáli a pustili se do díla...
***
Prodíral se zpola prosekanou pěšinou zpátky ke svatyni a věděl, že nemůže přijít včas. Pak, veden dlouholetým instinktem trénovaného psykera, uhnul do strany a začal se drát do nitra lesa. Stačila chvilka a dostal se k více jak dvoumetrové díře v zemi. Okolí už bylo udusané, jakoby zde díra byla už od počátku věků. Dole pod zemí panovala černočerná tma, ale von Strömberg neváhal. Tiše vydechl krátkou modlitbu a vrhl se do tunelu.
Po dopadu se okamžitě překulil a vstal už se zbraní v ruce. Kužely světla, vytrysknuvších z jeho brýlí, klouzaly po stěnách chodby a ukazovaly mu prostory, vykopané před mnohými lety. Občas bylo vidět zašlé imperiální znamení, většina povrchu však byla poznamenána stářím a chitinovými drápy.
Inkvizitor se rozběhl, v jedné ruce bolter, v druhé své válečné kladivo. Občas se kolem něj mihla odbočka vedoucí kamsi do tmy, ale on, veden hlavní chodbou, běžel stále vpřed. Pak vběhl do první větší místnosti...a strnul.
Světlo se zastavilo na zlatém imperiálním orlu, pověšeném na jedné ze zdí kulaté místnosti, a pod ním klečela žena v roztrhaném kněžském rouchu. Dlouhé černé vlasy se jí zplihle válely po nahých ramenou a zahalovaly bledou, tak strašlivě bledou, pokožku, pokrytou sítí špíny a krve.
Ve chvíli, kdy na ni dopadlo inkvizitorovo světlo, se žena narovnala a v kleče otočila svůj zmučený obličej k nově příchozímu.
Von Strömbergovi přešel mráz po zádech.
Nebylo to kvůli očím potaženým bílou blankou slepoty ani kvůli krvavým slzám, řinoucím se z jejích nevidoucích očí. To, co se mu zarylo do vědomí a na okamžik mu zmrazilo srdce, byla strašná, strašlivá bolest a smutek, které četl v jej tváři. Viděl už spoustu děsivých věci, nechal popravit či umučit spoustu kacířů, ale někoho takhle trpět ještě neviděl. Vypadalo to, jakoby ta žena nesla tíhu hříchů za příliš mnoho jiných duší blízkých bytostí.
Situace netrvala ani dva údery srdce a pak se žena pomalu usmála a ztrhané rysy jí prozářilo světlo naděje.
„Tak přece jste přišel. Císař mi a mým sestrám odpustil a dopřeje nám výsadu čisté smrti. Ani nevíte, jak moc jsem se bála, že nás náš hřích zničí dřív, než přijdete.“
„Jak dlouho tu už čekáte ?“ otázal se překvapivě jemným hlasem von Strömberg
„Padesát let, mylorde. Od první mutace se úpěnlivě modlím a čekám na vás a vaši spravedlnost.“
„Dočkáte se jí. Stejně tak vaše družky. Nyní mi ale řekněte, kde je zbytek vašeho konventu, sestro ?“
„Všechny jsou mrtvé, jejich lidskost je už opustila. Pouze zbytky jejich víry jim udržují schopnost kát se ze svých hříchů. Bohužel, volání té..stvůry je povolalo a ony odešly na povrch. Ani mé prosby je nezadržely...“ Další krvavá slza dopadla na prašnou podlahu.
Von Strömberg pomalu kývl hlavou na srozuměnou. „Dobrá tedy, nadešel čas rozhřešení. Klid Císařovy dobroty se již brzy rozhostí v duších tvých sester.“
Kněžka lehce vstala a upravila si roztrhané šaty. Inkvizitor jí věnoval poslední pohled a pak se vrhl do otvoru jediné další chodby vedoucí ven. Světlo z brýlí prořízlo temnotu před ním a do očí ho udeřil odlesk světla ze zuřivostí rozšířených zorniček.
Von Strömberg na víc nečekal a bleskově se vrhl k zemi. Vzduch pročísl jako břitva ostrý pařát a vyrazil inkvizitorovi z ruky jeho bolter. Muž se v pádu přetočil a prudce máchl kladivem v levačce proti nohám bestie, která ho napadla. Ozvalo se zapraštění kostí a těžké tělo se zaduněním dopadlo na kamennou zem. Von Strömberg se bleskově postavil a oběma rukama s výkřikem zarazil hlavici své zbraně hluboko do pancířem porostlého hrudníku pod sebou. Tělem proběhlo mohutné zachvění, prostor chodby proťalo zaječení...
Do nastalého ticha se ozvalo jediné bublavě vydechnuté slovo: „Děkuji...“
Von Strömberg sklouzl pohledem na mrtvolu a tvář se mu stáhla smutkem a hněvem. Žena, kterou zabil, mohla být kdysi krásná. Mandlové oči kontrastovaly s ostře řezanými rysy a rusými vlasy rozhozenými po zemi. Zbytek těla ale byl jako ze zlého snu. Chitinový krunýř na těle, dva páry paží, jeden s šavlovitými čepelemi místo dlaní, kostnaté nohy s kopyty.
„To byla Vanessa. Zbytek jejího já mě nedokázal opustit. Mír její duši,“ řekla kněžka přišedší ze tmy tunelu.
„A jaké je tvé jméno, sestro ?“ otázal se von Strömberg, když odtrhl zrak od znetvořeného těla.
„Kdysi jsem se jmenovala Mildred. V době, kdy jsem ještě nebyla postižena naší vinou.“
„Ani ty, ani tvé sestry, dokonce ani samotná Beatrice, jste se ničím neprovinily. Vše bylo součástí jedné veliké zrady, obsažené v samotné krvi vaší zakladatelky, v té, kterou jste tak pečlivě opatrovaly. Vše bylo naplánované....“
Nad jejich hlavami se náhle roztřásl strop a bylo slyšet slabé ohlasy bitvy, která se rozhořela na povrchu. Mildred se pomalu sklonila nad padlou kněžkou a jejich pohledy se střetly, když k němu vzhlédla. „postarám se o její duši. Běžte a vneste Císařovo světlo mezi tápající. Běžte !“
Inkvizitor na víc nečekal a rozběhl se chodbou, která se pomalu začala zdvíhat a zatáčet na levou stranu. Pak se před ním objevil světlý bod dveřního otvoru ústícího do hlavní relikviářové dvorany. Proběhl jím a ocitl se tam, odkud před nedávnem odešel. Uprostřed místnosti stále spočíval mramorový sloup s pohárem drahocenné tekutiny, kněží, kteří se o něj měli postarat ale leželi mrtví a jejich krev na sněhobílé podlaze vytvářela podivné obrazce utrpení.
Na druhé straně místnosti se poslední čtyři operátorky těžkých zbraní urputně bránily tlupě tyranidích stvůr s ženskými obličeji, které byly dříve jejich sestrami. Von Strömbergovi na zhodnocení situace stačil jen mžik oka. V tom dalším se už řítil do boje.
Vzduch prořízl jeho bojový řev, znásobený nenávistí a hnusem nad strašlivým prokletím, vzešlým ze zrady, dopuštěné nad těmito svatými ženami. První z mutantek jediným švihnutím rozrazil hlavu ještě když zbytku běžel v ústrety.
Pak se svět smrskl na kuličku přítomnosti, naplněnou rudým přízrakem nenávisti, gejzíry krve a rozpoutanou zlostí. Netrvalo to ani minutu a podlaha místnosti měla nový koberec z toho nejděsivějšího materiálu – mrtvých těl.
Těžce oddechoval a pohledem přeletěl přeživší sestry. V obličeji byly bledé a zuby měly pevně stisknuté, když mezi nimi drtily svaté litanie, ale stály pevně u svých střílen a dlouhými dávkami kosily řady tyranidů, které překonaly vnější bariéry a nyní řádily mezi řeholnicemi za barikádou.
Z černého otvoru tunelu za jejich zády pomalým krokem vyšla Mildred a popaměti došla až k poháru. Láskyplně jej pohladila a jemně se usmála. Pak relikvii pevně uchopila a vší silou s ní udeřila o zem. Svatá tekutina vyšplíchla ven a smísila se s tělními tekutinami zabitých lidí a mutantů.
Inkvizitor vše mlčky pozoroval. Mildred ukápla poslední krvavá slza a proud z jejích očí vyschl.
„Již nikdy...“ Její tichý hlas byl slyšet i přes rachot bitvy venku. V ruce se jí zableskl pečlivě naolejovaný rotomeč, který až do té chvíle schovávala v záhybech své roztrhané sukně. Pak s divokým výkřikem udělala několik rychlých kroků a proskočila jedním z dveřních otvorů do pekla panujícího venku.
Von Strömberg krátce zavřel oči a vyslovil rychlou modlitbu za její spasenou duši. Pak se síní ozval jeho tichý zlověstný smích, kterého si nikdo nevšiml – ani mrtvoly na zemi, ani střílející sestry, dokonce ani první ze zástupu tyranidů, kteří vtrhli do poskvrněné síně.
Von Strömberg vykřikl radostí a vrhl se jim v ústrety...
***
Stěny přepravních letounů se slabě chvěly, když stroje prolétávaly atmosférou mučené planety. Von Strömberg zvedl hlavu, kterou se až do teď opíral o drnčící plech a očima přelétl skupinu zkrvavených postav v přepravní kabině. Společně s pasažéry druhého dopravníku činil počet přeživších necelých třicet osob.
Jak žalostně málo...
„Padesát let uplynulo od chvíle, kdy se projevila první mutace. Jak dlouho s tím musely bojovat?“ otázal se pevným hlasem inkvizitor všech a zároveň nikoho.
“Guvernér nebyl daleko od pravdy, když nás varoval před karanténou, do které se sestry dobrovolně uzavřely,“ odpověděla mu tichým hlasem Agatha, jakoby přemáhala tíhu kdesi uvnitř její duše.
„Proto bylo údolí tak zarostlé. Padesát let tam nikdo nezavítal. Zprvu kvůli karanténě, potom, protože se na svatyni zapomnělo,“ dodala Hannah, velitelka Agathiny osobní stráže. Rukama si svírala zraněný bok, ze kterého jí prosakovala krev.
„Celý ten čas přežívaly jen díky zradě, která jim kolovala v žilách. Zradě, která jim zároveň ukradla lidství,“tichým hlasem řekla Bereniké, vlajkonoška, jejíž potrhaný prapor ležel na podlaze vedle ní.
Chvíli panovalo ticho, pak pozdvihl von Strömberg hlavu: „Po tyranidím nájezdu nic nezbude. A i kdyby ano, nechám celou planetu sterilizovat, hned jak ji dobudeme nazpět. Nikdo se o této potupě nedozví.“ Jeho tvrdý hlas nedával možnost jiné volby, ale na ženách kolem něj bylo vidět známky úlevy. Pak za sebe natáhl ruku a zapnul komunikátor na zdi.
„Ano, mylorde ?“ ozval se z kokpitu hlas jedné z pilotek.
„Přepoj mé vysílání i do druhého letounu, Mário.“
„Jistě mylorde.“ Bylo slyšet cvaknutí přepínače a pak se znovu ozvala Mária.
„Jste online, mylorde:“
„Sestry a bratři, pomodlíme se,“ řekl inkvizitor a v očích mu zaplál oheň tak jako před tím. Jeho únava jako by byla pryč.
„Pomodlíme se za naše mrtvé i za ty, které svůj život ztratily kvůli proradnosti, vykonané na Beatrice. Otče náš, Císaři věčný,...“
Obě plavidla se rozezněla svatými hymny, zatímco kličkovala přes bojující orbitu ke své domovské lodi...
3 názory
Jsem rád, že se ti to líbillo. Původem je z Ordo Malleus ale po jedné speciální akci je dočasně převelen k Ordo hereticus a k chamber millitant kkonkrétně - vede speciální oddíl bojových sester... Doufám, že to stačí ?:))
Hej Morty, zase skvělá práce! Jen mi prosím prozraď do kterého "Ordo" Von Strömberg patří? Je to mimořádně nezávislá postava...