Ladislav Klíma o umění

Dosavadní forma románu je těsná. Vytvoření naprosto volné, vše si dovolující jeho formy, na níž zněl by všude výsměšný smích suverénní, božské skepse, jest jen "otázkou času".

Literatura i umění staly se, ve svém pospíchavém posluhování různým davům, odnořemi žurnalistiky: cena autora měří se dle počtu jeho výtvorů, dle "plodnosti"; plodí-li děti nebo fekálie, je lhostejno.

Dítě plné fantasie vidí v nejordinérnější povídce krásnější dílo, více při něm cítí než mnohdy dospělý při četbě nejnádhernějšího veledíla.

Co není napínavé, je špatné, vlastní protiuměleckostí je šedivost, chabost a slabost.

K podstatě umění náleží hyperbolismus, neboť umění má expanzi do nekonečna, je síla, je gigantikón, je nevyslovitelno.

Umění, které má svým objektem něco nevznešeného, je kontradikční nonsens, jako brusič diamantů, jenž robil by krystaly z kozích bobků.