U Sovových mlýnů 7

U SOVOVÝCH MLÝNŮ 7          

Holan měl všechno v bolesti,

nebo v Matce,

která vstávala jako první v zmrtvýchvstání.

Nechal si balit ještě mastnou lůnu do papíru poezie,

ale troufneš-li svítit celým svým srdcem v chalupě světa,

bude ti uhašeno -

Tvrdý zákon, ale (přesto) zákon -

Někdy se poezie uvazuje verši, dokud se neuškrtí

Má lásko, myslím na takové smrti

Píšu „podzime“ a on už první sníh

zapadává výstřihy a směje všechny cesty

kde pozdější tramvaj zahýbala svému

milenci večeru, když kousala první prs světel

Hlava dělala sen,

když naposled je slunce zoufalé a hasí chlad,

mrak tíhne šedí, listí se o sebe chválí,

milenci na rozcvičkách večera roztahují

mléčné žlázy noci svlékané v touhu.

Jako by hudrující vrata pod náporem vichru

věřila, že bitvu lze vyhrát plechováním,

když město lomí ruce a naposledy prosí

kouř všednosti mu vlézá do plic tvými ústy.

Nezoufej -

Vždyť na nedoufání zbude ještě možnost,

až doktorská ruka stiskne tvoji z ledu

a ohlásí červa na posedu plic.                                                                                                          

Klobouk odejde včetně své hlavy muže,

jako umírající na své pijáctví.

Jako když se zřítí jedno veliké letadlo -

Vždyť ptáci ve výši sídlišť nerozumí tvarům.

Svázanost se zemí nám zajišťuje slzy,

ale pevnost má ve svém uzemnění něco navíc.

Snad, je-li to výšková budova, z nouze v ní lze hledat

poetiku, která se roztahuje v přízemí, jako lemur kata -

a ptá se: „Kam chodí naše duše vykonávat svoji potřebu?“

Odpovíš:  „Do srdce! A právě, to je ta naše tíha.“ 

Ale nezapomeneš poznamenat:

„Jen když se dobře tráví. Vždyť

pouhý pohled na strom

pomáhá srdci rychleji rytmizovat

vidět stromy, jak jim vítr škube srst…

A má-li si co říct kalendář s hodinami                   

mohu hovořit o čase s prostorem -

Třeba když noc uzavírala krám srdce,  

moucha mi tehdy stále brala knihu,

ale matka, snad ze strachu, aby nevyzradila, 

nebo nesdílela se mnou,

ubila jí kladivem dlaně – se slovy „Mrcho!“

To si jen dítě pročte slzy, když nerozumí“

- Rty jsou přeci pak měkčí než mraky,

ale mraky ve své zuřivosti vyslovují pouhý déšť -

Dítě by řeklo (dětsky): „Ne, milujme se“

Na něco tak prudkého si dnes lidé pořizují deštníky –

Ale dítě si hraje s modelem továrny a otec při cigaretě

Směšně namítá, že se město dusí kouřem, a že oni dva

se stále milují i nad propastí udušených listů

nocí, kdy se hvězda rozbíjí o okenice

a opilec zlostí vyšlapuje její střepy,

řekne: „Zas ta lůna“ a utíká blít mezi stromy

Ale les je sečtělý, stromy slušné

podzim si upravuje barvu hlavy

Noc převlečená za šaška je z opilců

Noc hlasů dušených stěnou je bezmezná

Noc zalepující k sobě milence je noc přítisků

Noc pasoucí psy je noc spasená

Noc bolesti je domovem rakovin

Noc voněla velkým klidem zvláště na poli

A má tmavě modrou krev. Ale tato noc

je pracující srdce, které netluče -

Vždyť vezmu oheň sporáku a noc se užuž svléká

Ať už to je jakkoliv, je ti tma, protože srdce v domě nehřejí

A tentokrát to nesváděj na radiátor,

neboť ten se minule také mýlil

- - - -

Venku je strom, zeleň, žabka u smyčce

Automobily kráčí, dobytek jede

Dítě je svědek všeho nezřeného dění

Chceš ho kárat, kreslí-li křivý tvar -

ale naivnost je dar, je oboustranné vidění

Jak lépe pochopit  starý Egypt? Neříkej prosím dítěti

jak kreslit slunce do kruhu…

Vždyť sám nevíš kolik má paprsků

Neříkej dítěti barvu vody,

dítě ví, že barevnost se nevyslovuje

ale svléká očima. A svlečené si hodí přes židli papíru
Rádo stojí za oknem a dělá, že sundává slunce

I tebe jednou zkazí jako zuby

Nevíš zda jsi od malin nebo od krve

Nakonec jsou vrah i rajče jedno, ale přesto

Hieronymus Bosch dokázal vraždit i harfou

Jsou zde, na tomto světě tvary, je koule

obsažena v základech universa

Ale jsou ňadra,

nedefinovatelná bez pomoci vesmíru

Uši jsou bočními labyrinty

A ústa řekněme vraty do temnot…

Dítě:

„Matko, mléko tvého prsu chutná jako hvězdy“

Matka: „Pak, že mne hvězdy nekojily při tvém porodu…“

Dítě:  „Matko, hračky z tvého lůna se mnou nevylezly

a struna pupeční šňůry, na kterou se dala hrát

veškerá symfonická allegra,

struna, která nás spojovala hudbou, byla střižena,

jako telegrafní drát, jako když už někdo nechce

druhému nikdy zavolat…a to byl orchestr – samovar

v rukou dirigentových -

A prostupuješ-li celým masem, vždy dojdeš na kost

Ale hubne se vždy v celé tloušťce

Lokty tedy jsou moc tvrdé, že poráží cit v lodžii

kde se sluní koťata?„

Tady a vůz mlčí, ale řve si při tom do rukávů

Jede se podél čekatele na milenku,

až za roh, kde růže, čekatelky na milenku,

svolně stojí vodorovně, svolně stojí vodorovně

Jede se, až za hrob, hřbitov, plačící dítě, nanuk

Štíty budov odváží do sběru sluneční plenu

Tady zas dva milenci pracují na poli touhy

Lze zajít tak hluboko do chřtánu večera, že

ona řekne: „miluju“  On poví: „mám tě také rád“

ale snad jí z kapes vylézala vagína. Ta je pro něj láska

nebo by rovnou odešel tramvají a zanechal jen stopy?

Nechají si pouze řetízkovat oči

tam ,kde lomený oblouk klína drží slovo.

Nyní nastolím neidentifikovatelné nokturno:

Večer Motýl šel pro objetí do květu

Snad by tušil masožravost, ale láska sílila

Zatímco se nad ním stahovaly mlsné žíly,

dítě se ještě ptá: „Zemřel motýlek?“

A ty, raději povíš: „Ne, mazlili se“

Snad, aby se objevila v jeho očích barevná stuha,

ale tušíš rostlinu, jak ho pomalu rozkládá

Dále se dítě ptá, co bylo a je

„Vše bylo pouze zkouřené Černobylem

Ale mozaiky co se dostaly do domů byly zvláštní

Za okny vidíš, jak si lidé vytahují šipky z hrudi

Které jim vrhl den

a jak jim telefony prožírají ušní boltce“

Dítě: „potřebovalo bych prodloužit hodiny

Mé pomyslné stromy musí nejprve vyrůst

Abych si mohlo pochutnat na zdánlivém jablku

Jsem u výběhu se Zubrem evropským

a matko, večer se plavím po moři

Budu při tom poslouchat Antona Brucknera

protože jeho žesť umí velmi lákavě porážet slunce“

Nevěřím zemi ani jaro mezi zimou

a létem, co si tykalo s mandolínou

Komu dnes věřit, otázka zdí

Komu nevěřit, otázka všech

Troufneš-li svítit svým srdcem v chalupě světa

Bude uhašeno ---

Tvrdý zákon, ale (přesto) zákon

Láska už nepočítá milimetry

I nejtišší hodina může být v nebezpečí -

K večeru napichuješ žílu koupelny, z níž jako pokaždé

překvapivě průzračná voda pláče na tělo