Miniságy

Konečná

Vídávám Tě každé ráno na zadní pětce plechového kostitřasu. Vždycky klidně spíš. Nevadí mi to. Můžu se na Tebe beztrestně dívat. Živě si vzpomínám, jak konec prázdnin zabil mé naděje. Tenkrát jsi řekl: ,,Delší dobu se neuvidíme“. Já to chápala, tak proč jsi se v září objevil v tom autobusu?

Po cestě na hlavní vlakové nádraží

Vyšla jsem a hned krok za vstupními dveřmi mě pohltil soumrak. Hra stínů jemně přecházela přes svítící světla automobilů a zahalovala tváře němých kolemjdoucích. Vypadalo to věru prapodivně, když ulicemi šli lidé bez tváří a já cítila jejich kradmé pohledy. Na nádraží mi došlo, že se v té tmě topím.

Antiutopie

Šla jsem pomalým krokem na nádraží. Rozesmálo mě pomyšlení, že každý, kdo na mně utkvěl pohledem, nejspíš ani nezauvažoval, kdo jsem. Lehce jsem se rozhlédla.. Zádumčivý muž s kufříkem, slečna s dlouhou šálou, paní venčící psy, děti rozradostněné první sněhovou nadílkou, všichni se zvláštním výrazem. Šťastné byly jen ty děti.

Každý den po jednom úsměvu

Procházela se parkem, šla kolem rybníka, který byl zrcadlem pro stovky vzdálených hvězd. Pod nohami jí lehce šustilo listí a noční ptáci se probouzeli k životu. Věděla, že už na ni čeká ve stínu stoleté vrby. Byl tam každičký večer a věnoval jí jeden úsměv. Nikdy ani o kapku víc.

Spása nepatří k člověku

Vyškrábal se na Sinaj, posvátnou horu. Po tváři mu stékaly praménky potu a slz. Ruce i nohy měl dodřené. Vypadal jakoby bojoval ve středu válečné vřavy. Jeho oči vypovídaly o  strachu a bolesti. Chtěl se oprostit od viny, ale nikdo jej nedokázal spasit, neboť sám věděl, že je vinen. Zabil.

S vážnou tváří

Stáli naproti sobě a nevěděli, co říct. Oči jim bloudily po lidech a na sebe nemohli pohlédnout, chtěli si říct: „Nic to není, věř mi!“ Ale došlo jen ke stručnému: ,,Někdy příště.“  On byl muzikant a snad proto za ní velmi tiše šeptl: „Slíbí si a v davu zmizí. Příště.“

Mořská plošina

Kusy shnilého dřeva pode mnou i vedle mě. Místo plachty cár z juty. Hrubá záplata na zlomeném stožáru. V moři jsou žraloci. Díky Bohu, že je vleže nevidím! Jediné, co mi kazí snění o Říši šťastných je vrána na nebi, co je léta věrným stínem mého já i ztroskotané lodi.

Odhalení

Jela jsem stopem do Brna. Z autorádia se linula píseň, která mi do hlavy tlačila myšlenku, že jsem prý blázen jen. Nezbývá mi nic jiného, než tomu uvěřit. Já jsem blázen a ono je to fajn! Konečně vím, proč se mi druzí smějí! A lidi věřte mi, cítím se líp!