Pojď, světy čekají

Jednou jsi mi naznačila, že láska a nenávist mají stejný začátek, pouto i konec. Víš, byla jsem moc malá, když jsi mi začala vštěpovat všechny své jistě užitečné rady. Nevím, proč tomu tak bylo. Asi jsi se o mě vždycky příliš bála, protože jsem ti ukazovala světy, které žijí ve mně samotné. Nikdy jsi se neptala, jen jsi zavírala oči a já často nedokázala číst v obrazech, které za nimi proplouvaly.

Někdy mi bylo do breku, když jsme se vydaly na dlouhé poutě po stopách dánských rytířů a zlomených srdcích mladých pannen čekajících na svůj osud v rouchách Venušiných.

Jindy jsme se celou dobu smála, zejména tehdy, pokud se mi trpaslíci motali pod nohama a usmívali se na mě velkodušní elfové z bájných království, kde výsostné postavení nesla příroda.

Někdy bych si přála být také tak moudrá a jindy naopak zcela neovladatelná. Všechen střet protikladů, co mě odjakživa provází je tvým dílem a já si nejsem jistá, zda vše, co si ukazujeme v mých snech je správné.

Víš, všechna ta krása, kterou bloudíme je jen únikem od té pompéznosti dnešních dnů, které se zcela staly pány našich srdcí a vedou nás mnohdy tam, kde ukane pár slz a touha zmáhá dobré duše natolik, aby propadly světu konzumentů a po nějakém čase si v něm začali libovat.

Není škoda, když opomíjíme to, co v nás zasela prapůvodnost? Příroda nás všechny stvořila a my si z ní bereme tolik, kolik lev od gazely. Nenecháme jí jediný prostor a trháme ji přímo od srdce.   

Jistě, máš pravdu, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, ale jedou na to přijdeme.

Všichni.

Pojď, půjdeme spát. Vydáme se s klidem tam, kde sníh zvoní o hrany krápníků a dětský smích se raduje z příchodu královny Zimy. Pojď, má Fantazie, světy čekají...