Labutě

LABUTĚ V létě roku 1965, jsem se k jezeru projí šel. Sedl jsem si na lavičku a jen se tak rozhlížel. V jednu chvíli jsem viděl labutě přilétávat. Můj zrak se však jen na dvě labutě přilepil. Labuť si labuť namlouvá a já vidím, jak láska začíná. Druhý den se od sebe nehnou, jen stále spolu jsou. S krkama v sobě zapleteni, po hladině jezera plujou. Celé léto krmit chodím je, ale ani jedna si mně nevšimne. Protože jen pro sebe žijí. Půl roku uplyne jako voda a léto je tu zas. Hned, jak se oteplí k jezeru běžím, ale své labutě nevidím přilétat. Chodím tam týden, dva, a pak si všimnu, že je tam jen jedna. Kde je druhá, po ní se rozhlížím. Ale nikde ji nevidím, není tam. Vidím jen labuť, která je smutná, brečí a trápí se. Skloněnou hlavu má a z očí ji padají slzy do jezera. A mně se zdá, že se hladina vody zvedá. Viděl jsem lásku, ale že je věčná jsem nevěděl. Teď už vím, proč se trápí, teď už vím, co jí je. Druhý den po příchodu k jezeru, vidím ji ležet na velkém kameni. Ona už nežije, ona mrtvá je. Umřela, utrápila se žalem. Však ona smutná už není, se svým milým plují na nebeském jezeře.

---