Ráno

Hladíš mě po vlasech.

Ne, nepochopils.

Z mých vzlyků se stal monotónní šum.

Zvykl sis.

Já ne.

Já!

Dvě písmena celé mojí existence.

Dobře je znáš.

Přesto je opustíš: Zavolám ti.

Dveře nekompromisně klapnou.

Divím se ti za tu odvahu

naposledy se za mnou ohlédnout do našeho okna.

Vždyť víš, že čekání, až opadne i ten poslední list z horní větve

jen předstírám.

Zamáváš mi.

Tvé břemeno uprostřed skleněného rámu.

Uslzené, zklamané, odhozené.

Víš, že až se v noci vrátíš,

můj obraz tam bude stále.

Jen trochu ztmavne.