Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Fantasy

20. 01. 2007
0
4
1565
Autor
karmen
1. "Otče, prosím," malá dívka se krčí v koutě. Muž zvedne ruku. Náhle je všude tma. Malé dítě s krvavou řeznou ránou leží na zemi. Otec očistí rudou čepel, až opět připomíná rudé víno. Dotkne se dívčiny tepny a s úsměvem vychází z místnosti. "Na věky, malá." Po tmavém schodišti tiše spěchají kroky. Ženě po tvářích stékají slzy v předzvěsti něčeho špatného. Muž jí podpírá, aby neupadla. S mečem připraveným k obraně vstoupí do černé místnosti. Žena se bez rozmyslu vrhne k ležícímu tělu. Když tu... zelený sliz se obmotá kolem jejích lýtek a krku. Stále pevněji stahuje své objetí. "Danieli..!!!" zavřeští žena. Copak se děje maličký, snad nepotřebuješ mou pomoc? Šeptavý hlas v jeho mysli se propojí s jeho. Náhle j sou jedna duše, jedno tělo. Oslnivý proud zlatého světla se rozprostře všude kolem. stíny ustupují. Zelená hmota z těla pomalu mizí. Rozpouští se. Energie slábne. Nakonec vše zmizí, tak náhle jako se objevilo. Muž v nejlepších letech se skloní nad svou paní. Jemně jí tře promrzlá zápěstí. Bohužel nic jiného dělat nemůže. Životní síla pomalinku vyprchává z jejího těla. Tmavé oči upře na jeho tvář: "Danieli...tys...pomož mé dceři....pomož.... dítě trojí krve....ona..." tvář zbledla. Dech pomalinku slábnul. Ohnivá jiskra z očí pomalinku, neúprosně mizí, jako voda co ještě před chvílí stékala po hladkém těle, když vylézala z horké kádě. Jako slza stékající po tvářích. "Slibuji, má paní," odpoví šeptem. Věděl, že jí nemůže pomoci. Bezmoc se smutkem se vlévá do žil a mrazí krev na kus ledu. Malý, raději by si měl odejít, tvůj učedník, manžel se vrací, prosím pospěš si! Máš jen chvíli. Vem dítě a pojď! muž opatrně položí chladné tělo na podlahu. Z dálky se ozve strašlivý řev. Paže mu ztěžkne. Bolest projede celým jeho tělem. S vypjetím sil popadne nehybné tělo. Nejrychleji jak jen to jde, vyběhne z domu. Dvě obrovská těla se zmítají ve vzduchu. Zlaté se právě zaseklo do červeného. Drak zařval. Zlatý se otočkou dostal nad něj a jediným máchnutím zasáhne protivníkův čenich. Rudá krev stéká na zem. Bolestný sten ohluší vše živé. Modrý drak sletí k zemi. Přistane. Jezdec vyskočí do sedla i s břemenem. Převáže dívku, aby nespadla. Šupino, honem odtud! mohutná křídla okamžitě naberou výšku i rychlost. Z její tlamy vyšlehne plamen. Tmavý mrak se rozplyne, jako dým. Protivníkův drak letí za nimi. Přibližuje se. Není tak poraněný, jako Šupina. Daniel propojí své zbývající síly se svou dračicí. Neunikneš mi! Si můj! Řev se rozprostřel kolem. Červený se zahryzne do zlatého ocasu. Šupina vzteky uzavře svou mysl. Krkolomnými obraty se snaží dostat mladšího draka. Svého učedníka. Šupina zpomalý střemhlavý let. Jako had proletí těsně nad kořeny stromů... Mohutným obratem se dostane na břicho druhého draka. Ostré drápy zaskřípou o šupiny. Čelisti zasekne do ocasu. Ocasní osten vyšvihne po jeho tlamě. Z oka mu vyteče krev. Bolestný sten. Mohutné tělo padá k zemi. Větve stromů se prolomí. Daniel zabodne pomyslnou dýku do Lordovi mysli. Prolomí jeho obrany.... V malé vesničce v údolí zvaném Selena lidé po staletí žijí stejně pomalým způsobem života, věří starým příběhům, které jim vypráví stará vypravěčka Kamila. Podivínka, žijící snad od nepamněti na samém konci údolíčka u řeky Sel v rozpadající se chýši. U velikého dubového stolu nyní sedí se svým hostem a hnědočernýma očima pozoruje každý jeho rys, snad aby si vryla do paměti jeho tvář. Starý přítel s dětství pro ní nyní představuje předzvěst něčeho co dávno ztratila a nalezla - naděje. Pozorně naslouchá vyprávění, kterému jen málokdo uvěří, pokud něco podobného sám někdy neprožil. Rudé vlasy v záři svíce vrhají ohnivou zář a místy jsou vidět již šediny. Na konci příběhu si pohlédnou do tváří. Jejich oči, jakoby viděli více než který koliv člověk za celý svůj život. A mají dobrý důvod. Kamila prudce udeří pěstí do stolu. "Ten zmijí syn!" řekne tiše, ale její tón mrazí, vztekle tiše pokračuje: "Najdi vraha mé sestry a zabij! Můj starý příteli, oba jsme viděli a zažili mnoho, ale tohle...!" rychle pohlédne stranou. Daniel trpělivě čeká. Ví co se děje jejím nitru. Cítí stejnou bouři jako v sobě samém. Po chvíli promluví: "Rád bych, moje přítelkyně, ale oba víme, že jsem dal slib ve starém jazyce." čarodějka na něj pohlédne: "Dobrá, tvůj slib je i mým." Kamila zamyšleně pohlédne na váčky s bylinami pověšenými na šňůrce nad jejich hlavami. Husté obočí se uprostřed spojí v hrozivý mrak. "Řekl jsi, že Lord ví, kdo zachránil jeho dceru, ví o tobě, mistře Dračí krve." Danielem při tom oslovení projede celým tělem zvláštní mravenčení. "Dobrá," pokračuje, aniž by dala najevo čeho si všimla: " Z toho usuzuju, že půjde po tobě, v tom případě nemůžeš dodržet svůj slib. Když se však ukryješ i se Zlatou Šupinou někde, kde by tě nejméně čekal a tvůj úkryt bude dobře střežen ochranými kouzly, pak máme ještě šanci. Ta malá zatím zůstane u mě. Radím ti dobře to co si před pár dny prožil není nic ve srovnání s tím co by ti provedl, až by tebe a tvého draka našel. Já to zažila, pamatuješ?" V Danielově mysli vyvstane obraz louky. Všude plno krásné zeleně, klidu a harmonie. Uprostřed toho všeho stojí bílý jednorožec s nádherným zlatým rohem. Hřebcova majestátná krása předčí vše kolem, dokonce i nejkrásnější růže při pohledu na něj ztrácejí část své krásy. Stříbrnou hřívu rozčesávají hbyté ruce. Náhle se atmosféra změní. Chlad prostoupí myslí i tělem. Bolest a dvojí křik ponořují vše do svého utrpení... "Dvě těla a dvě duše v jedno se spojí." zašeptá Kamila a pokračuje: "Po tom co král zabil mého přítele, jako by část mé duše umřela s ním. Zešílela jsem, nebýt elfů a sestry... nemluvila bych tu teď s tebou." Muž si rukou přejede po několika denním strništi. Já bych neměl tolik síly, kdybych tě stratil moje Šupinko.Neumím si bez tebe život ani představit, když si tak daleko, že tě cítím jen minimálně... Ani já ne, Danieli, věděla jsem, že se jí muselo stát něco strašného, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohla být jedna z pradávných Myslí, ona je starší než mi. Zažila první nejvědší pád, přežila dokonce i pád trpaslíků, kentaurů. Kolik jí jen může být? Jak mohla tohle vše přežít a pak ještě si zachovat svou osobnost poté co zemřel její hřebec? Nemám odpovědi, jen otázky, odpoví Daniel, Co myslíš, že teď můžeme udělt? Podřídit se jejímu návrhu? Šupino, ona mě musela vidět ještě v plenkách a mého otce, děda... celý život se mi zdá, že je v ní mnohem víc, proč mi nikdy nikdo neřekl o ní ani slovo? "Danieli, omlouvám se, ale tohle ti mohu vysvětlit, kdyby si věděl o mě víc byl by si v nebezpečí, vědělo to jenom pár lidí z tvé rodiny. Chtěla jsem, aby si mě bral tak jak mě bereš. Bez výhrad, bez otázek." přeruší je Kamila nahlas. "To však teď není důležité. Povím ti jenom jednu věc, má sestra byla o dost mladší než já, matce se narodila po pádu trpaslíků a za svůj dlouhý život platila krutou daní. Ovšem nyní chci slyšet odpověď od tebe, podřídíš se mi nebo ne?" 2. Zima konečně začala ustupovat. Sníh taje a lesy i louky zelenají, na paloučku se objevila první sněženka, aby pozdravila zem. Lidé v údolí tancují na náměstíčku a vítají jaro. V maskách, ženy oblečené do průhledných šatů se zahalenými tvářemi. Muži jen v bederních rouškách. Nesmělé sluneční paprsky dopadají přesně do prostřed kruhu, kde stojí ohromný mramorový sloup, z kterého se světlo odráží do okolí. Na malém prostranství leží lůžko složené z větví, kam uložili malou holčičku ověšenou usušenými bylinami. "Rebeko," hnědovláska zatahá starší dívku za rukáv. "Ano, sestřenko?" zašeptá, aby nerušila obřad. "Já jen sem ráda, že po zimě si tu s náma, a konečně jako člen naší vesnice." usměje se a modré oči zazáří. "Jo, taky jim to trvalo pěkných pár let!" zasyčí. Samanta se ztáhne do ústraní. Obřad náhle změní svou podobu. Lidé, jakoby se zbláznili. Tančí, svíjejí se do pomalé radostné melodie. Těla se proplétají. Ruce hladí kůži rozehřátou sluncem. Rty smějící se a pijící rudé víno, které opíjí mysl a pomáhá ztrácet zábrany. Blázen by byl ten, kdo by odmítl, a přesto... Rebeka odejde na kopec, aby pozorovala tu činu. Starodávný rituál dědící se z generace na generaci, který znázorňuje spojení a nové zrození. Dravé, vášnivé, ale ve své podstatě spojené s pradávnou přírodní magii. Magie prostupuje celým světem. Propletenec těl všude kolem, zpěv zní ze všech koutů. Veverky na stromě se náhle schovají ve svém novém domečku. Každý si hledá svého partnera. Rebeka zavře oči a otevře mysl. Náhle se naplní mnoha pocity jiných. Sleduje myši pářící se ve své díře v zemi, ptáky nahoře ve větvích a mnoho dalších živočichů. "Rebeko, vracíš se brzo. Co se stalo?" mladá žena přistoupí ke stolu a opře o něj dlaně. "Teto, dnešní den byl mimořádný, ale nejen kvůůli tomu co se dělo ve vsi, ale i díky tomu co se dělo kolem v přírodě. Náhle sem nebyla sama. Nevím jak to popsat," Kamila s úsměvem obejme útlá ramínka. Rázným pohybem usadí neteř na židli. "Tak podívej, tohle mi musíš vysvětlit! Je to důležité!" nervózně přejede prsty po šedém pramenu vlasů. "Viděla, cítila a byla sem jedna bytost a přitom moje vědomí nebylo jen mé, mé tělo se ještě teď chvěje s prožitků jiných." starší žena prudce udeří pěstí do stolu: "Je čas!" Následující dny, týdny, měsíce, každá hodina se stala cvičením. Čarodějnice svou neteř zasvěcovala do všeho co znala a mohla předat. Nešlo jen o vývoj ducha, ale i těla. Rebeka jen silou své mysli musela udržet vědro vody, vycítit nebezpečí, ovládat meč i začínající kouzla. "Musíš se naučit využívat jenom tolik energie, kolik jí máš ve svém těle a lehni si už konečně!" Kamila neúprosně přetne otázky. Překryje jí a posadí se k praskajícímu ohništi. "Uvolni se, pozoruj svůj dech a všechny ostatní myšlenky vystrnaď..." 3. Černě oděný muž s rudýma očima pohlédne po lesní pěšině směrem ke skalisku. Mezi stromy zahlédne špičatý roh. Zlostně zasyčí mezi zuby: "Sakra, to je materiál!" v měsíčním světle zajiskří bílé tesáky. Závan cizího pachu upozorní Rudookého na blížící se kořist. Listím pod nohama se proplazí dlouhý had. Sotva slyšitelné: "Ssss" udává rozkazy několika beranům. Na pěšinku vjede jezdec na bílém koni. Bystré oči prohledávají krajinu. Špičaté uši, místo radarů. Za opaskem se blyští dýka vykládaná modrýmy drahokamy. V zápětí se objeví další. Podivné stvoření s tělem koně, lidskou hlavou a křídly. Procesí uzavírá mladík s připevněným popruhy, které se táhou přes záda a na hrudi vytvářejí kapsu v které je uložen zvláštní předmět. Jezdci opatrně postupují hlouběji do podrostu. Měsíc se skryl za mrak. Vzduch schladnul. Po dalším kroku mladík zavětří. Rychlím pohybem vystřelí z luku. "Auuu!" bolestné vytí prostoupí krajinu. "Zpět!" vykřikne podivná bytost. Pozdě! Mezi stromy se zhmotní stíny. Obrovští berani s rukama zaútočí ze všech stran. Meče se barví krví. Bok bílého koně proprazí ostrý roh. Zraněné zvíře padne k zemi a ztěžka lape po vzduchu. Jeho jezdce zasáhla ohnivá koule. Mladík s podivnou postavou bojují jako lvi. Brání se. Odrážejí útoky. Z ničeho nic od sebe odskočí. Prorazí řadu těl. Podivín ohromnými skoky mizí v dáli. Druhý bojuje dále. Beran rozřízne kůži i popruhy na hrudi. Další přitiskne dýku k jeho hrdlu. Již nemá cenu se bránit. Zbraně padají na zem. "Tak dost! Vypadněte!" zahřmí z tmy. Dvě rudá světla pozorují zajatce. "Nemysslel ssem ssi, že pošlou takové malé štěně." slizké prsty přejedou po holé kůži. Smrdutý dech, jakoby sám o sobě měl vraždit. Ukazovákem přejede po špičatých uších nepřítele. Náhle se zarazí. "Syn Serelinin." překvapeně odtrhne ruku. To není možné! Ten už je přece mrtvej! Sám sem viděl jak chcípe pod hořící chatrčí! "Ano, Georeli," odpoví melodický hlas. Černý ho popadne pod krkem: "Parchante!" volnou rukou nahmátne bod na paži. Elf se skácí k jeho nohám. "Do Estrogeny, budem ho potřebovat!" přikáže posluhovačům. Ti se okamžitě chopí těla, svážou do kusů zvlaštních rostlin, které obalí celé tělo, jako druhá kůže. 4. "Si na řadě!" slizký prst míří přímo vedle ní. Kolem je tma a vlhko, ale když pohlédne tím směrem, spatří tělo schoulené do klubíčka. Mihotavý plamen svíčky na okamžik ozáří kdysi pohlednou tvář zjizvenou četnými modřinami a řeznou ránou. Tělo jedna rána vedle druhé, snad se ani nikdy nestihnou zhojit! "Proberte ho!" ten nepříjemný hlas z něhož mrazí, připadá Rebece povědomí. Celou místnost zaplní zelená barva a po jejím zmizení se jeho rány ztratí. Oči má zakalené bolestí, ale přesto vstane a vzpurně pohlédne na muže ve stínu. "Neřeknu ti nic, zrádče!" bič zasviští vzduchem a zaryje se hluboko do kůže. A znovu. Po třetí ráně už není úniku před křikem bolesti. Ten sílí. Stupňje se. Oči pálí slzami bolesti, když nenasytný nástroj pomalu ukrajuje z holých zad, paží, hrudi. Je snad všude. Bije z každého kusu místnosti. Pod nohy někdo nasypal žhavé uhlíky. Nad hlavou se točí obrovský ozubený kotouč. Míří k zemi.... Rebeka se celá splavená posadí na posteli. Tělo jí bolí. Nemůže polknout. Dlouhé vlasy se potem lepí na záda. "Co se děje?" vyděšený hlas zazní z vedlejší postele. "Beko, kurňa, co je s tebou!" prudce s ní zalomcuje, až hlavou uhodí do pelesti. Konečně se probere. Dvě svíce u postele vesele hoří a před ní sedí sestřenice Alžběta. "Já ...." hnědovláska jí podá vodu. "Další předtucha?" starostlivě jí obejme. "Nevím . Bylo to jako skutečnost. Já... byla tam ... i tady...slyšela a cítila jsem rány." Po tvářích stékají slzy. Položí si hlavu na její rameno a Alžběta obejme třesoucí se uzlíček. "Budu tu s tebou, spi, ráno je moudřejší večera. Druhý den hned co slunce vstalo, vydala se milá Alžběta na obchůzky po vesničce. První kroky vedla do řeznictví, jelikož zásoby sušeného masa dávno došli. Mohutný, brunátný muž stojí u pultu a mračí se. "Dobré ráno, pane," s úsměvem pozdraví a obhlíží co by asi mohli pokračovat. "Zmiz odtud nebo si mě nepřej! Takovým jako ty neprodám!" Pěkné obočí pozdvihne a v údivu pohlédne na starého řezníka. "Pane, nechápu váš důvod, ale nejsem tu poprve, vždy ste mi prodal, a dnes ne?!" do otázky vloží veškerou svou úctu k starším lidem. "Ven povídám! Takovou verbeš ve svém krámě nesnesu! Koukej vypadnout!" z prkýnka zdvihne nůž a namíří jejím směrem. Co ho to popadlo? pomyslí si, ale raději zamíří ke dveřím. Na ulici potká ženu místního hostinského. Baculka projde kolem a zlostně si odplivne. Vesničany snad popadla hromadná vlna nenávisti vůči její osobě! Překvapená, rozlítostněná a do hloubky duše uražená vyběhne na břeh Sel, zamíří ke třem starým dubům. Cestou se modlí, aby alespoň on tam byl. Ještě kousek a uvidí to místo. Pár kroků a uvidího! Se zatajeným dechem rozhrne přírodní oponu z břečťanu a odhalí tak velkou puklinu v kmeni jednoho ze stromů a v ní.... "Sebastiane!" zašeptá a šťastně se mu vrhne kolem krku. Jeho mohutné paže jí k sobě přitisknou v bezpečném objetí. Prsty ponoří do hlubin jemných kadeří a s rozkoší si s nimi hraje. Rty se spojí v jeden jediný okamžik, slastné šimrání v podbřišku rozechvěje celou Alžbětinu bytost, když se zkušeně dostává pod spodničku, která za okamži mizí, jako všechno oblečení. Sebastián pohlédne do modrých hlubin jejích očí a spokojeně se usměje, našel co hledal, jiskřičku, co během pár vteřin promnění se v plamen. Nedočkavě si přitáhne blonďatou hlavu k sobě. Snad jen i ta chvíle by mohla způsobit pád do černé tmy. Jejich těla dychtí po každém pohlazení, po doteku co rozechvěje pokaždé jinou strunku v těle. Jazykem obkrouží bradavku, špičkami prstů přejede po citlivé krční tepně a pokračuje níž. Zálibně pozoruje každou reakci, špičky prstů přejíždí po bříšku, přes vnitřní stranu stehen.... Alžběta převezme vládu nad Sebastiánovým tělem stejně jako on nad tím jejím. Propletení, příjemně unavení užívají si pocit bezpečí, celistvosti, pocit, že jsou jeden. "Co se stalo nevím, ale celá ves na mě koukala skrz prsty a na tohle dovopravdy nemám náladu!" Alžběta pohlédne vzdorně na Kamilu. "Neřekla bych - celá vesnice," poznamená Rebeka z koutku. A na vražedný pohled odpoví smutným úsměvem. Naštěstí jí Kamila neslyšela nebo záměrně přeslechla. "Dobrá, du zjistit vo co de, buď te tady!" přehodí si šál přes záda. U dveří se otočí a zamračeně dodá: "Obě tu koukejte zůstat!" dveře se zavřou a na kamínky posypané pěšince je slyšet odcházející kroky. "Co si všechno viděla?!" Hnědovláska stojí proti postavičce sedící na židličce jako bohyně pomsty. "Nešla jsi, ale nemusiš se bát jen kousek, tohle mi nepřijde jako něco co bych musela vočumovat, znáš na tohle můj názor a zatím si budu stát." 5. V noci se do vesnice záhadným způsobem dostal ještě záhadnější cizinec. Hned u prvního domu ho vyhnali. Stále se ptal po Kamile, vypravěčce. Ten tvor má tělo koně, od pasu nahoru vypadá jako člověk, na bocích ukrývá mohutná křídla a ocas má podobu koňského ohonu zapleteného do zvláštního spletence copánků. Tahle bytost hned ráno odešla do ústraní, aby nedělala zbytečné nepříjemnosti. Na stejném místě kam se uchýlil ho našla. Ležel pod stromem a vyčerpáním napůl spal. Při pohledu na známou okamžitě vyskočil, zraněná noha ovšem neposlouchá a tak nuceně skončí opět na zemi. "Avi - ki Kamila" zašeptá a pokusí se o úsměv. "Mír s tebou," odpoví a skloní se nad jeho rány. "Tohle musel být hodně ošklivý souboj, kletba tě zasáhla do zadní pravé nohy, ale moc rychle se rozrůstá." zavrtí hlavou: "Na tom nesejde, není moc času za chvíli tu mohou být, vem si to k sobě. Teď je to ve správných rukou." na natažené dlani leží kožený váček a pomalu padá do měkké trávy. "Elfové a mi....našli jsme to co bylo ztraceno cestou nás napadl Rudooký a zabil Akusina, byl s námi Serelin syn předal mi to s žádostí." zhluboka nabere dech. "Příteli, pojď, pomůžu..." mávne rukou a zavrtí hlavou. "Musím pryč nesmím ohrozit tebe ani to." pomalu zvedne mohutné tělo. "Mír s tebou ženo stříbrného pána. A buď sbohem," přejde přes kamení. "Ať světlo nad tebou bdí a ochraňuje tvé kroky." zavolá a on se otočí a ukloní se. Pak jako duch zmizí v náhlé mlze, co zakrývá stopy a halí mysl do krajiny Bludů. Ještě téhož dne nenápadně podstrčí uzlíček Rebece podle svého slibu, tak, aby ho měla stále poblíž sebe. Jednou ráno, ještě před svítáním se ozvou tiché krůčky po podlaze. Po paměti šátrá prsty po poličce, aby nalezla předmět, který by zajistil jiný život. "Můžeš mi říct, co zas hledáš u mě v pokoji?!" Alžběta sebou trhne. Rychle se otočí po hlasu. Ve dveřích stojí bledá postava se svící v rukou. "Bojíš se? Měla bys." Neslyšně propluje až k ní. Tělo má průhledné. Oči zapadlé a hrozně unavené. Lesklé hnědé vlasy leží těžce na ramenou. Košile roztrhaná. Krvavá stopa v její hrudi z níž ještě kape krev. Alžbětě po tvářích stékají slzy. Sesune se na zem. Cítí její dech u svého ucha. "Si stejná. Cítím to. Ty mrcho, taky bys to nechala dopustit!" přestane se ovládat. "Taky bys to udělala!" zavřeští. "NE!" Alžběta vykřikne, aby přehlušila ten hlas. "Ale ano! Si stejná, si zrádkyně, zasloužíš si ..." duch se otočí. Ty oči! Mrazí z nich. V žilách tuhne krev. Strach se rozlévá kolem. A ona brečí. Svíjí se v bolesti, jenž není vidět. Vidí smrt. Cítí ji. "Prodala bys svou vlastní krev." neslyšně kroutí hlavou. "Pane Bože!" Rebeka s děsem pohlédne na postavu, která s tupým výrazem pohlédne jejím směrem a se smutným úšklebkem slovy: "Zradí, ale možná se toho nedožiješ..." pomalu mizí. Plamen svíčky zlehýnka začne znovu hořet. Vzduch jakoby byl lehčí. Rychle skočí k ležící postavě. Obejme sestřenici a přitiskne jí na hruď. Jakoby k sobě tiskla hada, ale přesto nepoleví. "Jen klid to bude dobrý," ale neví koho vlastně utěšuje. Sebe? Po tvářích stékají horké slzy. Vše je tmavé. Smtně černé. Kamila vstoupí. A sedne si k nim. "Pojď sem," zašeptá a přitiskne si Rebeku k sobě. "dobře si to pochopila," zašeptá. "Proč? Co sem ti provedla Alžběto?" zají má se, ale odpovědi se nedočká. Vyděšeně pohlédne na tělo vedle sebe. "Běto!" zajíkne se. Opatrně sáhne na tepnu, nic. Kamila vstane a položí tělo na tvrdou zem. "Nevydržela vidět svou matku znovu. Je mi líto," pomůže Bece vstát a posadí ke stolu. Dá vařit vodu na čaj a mezi tím odejde. Proč? Co se to tu děje? Rebeka nešťastně složí hlavu na stůl. Konečně nastane ráno bílé slunečné, mrazivé. Vesničané se velice rychle doslechli co se stalo. Smuteční černá probudila nové ráno, které začalo tak špatně. Rebeka Leží na posteli. "vysvětli to už konečně!" zavrčí na Kamilu. "Její matku zradili a popravili tady nedaleko vesnice před pár lety. Je to dlouhej příběh a není na něj čas. Vstane a pomalu vytáhne uzlíček. "Tohle je teď podstatný. Je to vejce, poslední, které se nám podařilo ukrást králi." pomalu nevěřícně vzhlédne. 6. Prasklinky v rudém kamenu se zvětšují. Až celý praskne. K Rebečině překvapení se na její posteli objeví malý tvoreček fialovorudé barvy. Otřepe se a z tlamičky vyšlehne plamínek. Tmavé hnědé oči pohlédnou na dívku. Přeskočí do jejího klína a stočí se do klubíčka. "Tak ty si to překvapení, drobku," usmívá se a hladí šupiny. Dráček na ní chytře pohlédne. "Doufám, že víš do čeho semnou jdeš," olízne jí jazykem dlaň, má ho drsný. Jinak bych si tě asi nevybral! upozorní jí v mysli. "jo, taky si myslim, že sis to rozmyslel," odpoví šeptem. A pak se překvapeně koukne na to malé stvořeníčko: "Tak to bude mazec jestli mi budeš takhle odporovat." usměje se. Vesnice se stale jedním obrovským mraveništěm plným nenávisti a zákeřných pohledů. Nebezpečí se nad ní ztahuje jako černý vlak. A všichni si ho uvědomují, ačkoli nevědí co nebo proč se má stát. Kdykoliv projde Rebeka městem musí vzdorovat jejich útokům, uzavírat mysl, aby útoky, alespoň mírně snížila. Dnešek není vyjímkou - nenávistné pohledy, slova jako přistěhovalec, neznámá, když se otočí zády. Její do brečení. Konečně se může vrátit a vklouznout do lesa. Je to již pár dní co se vylíhlo vejce a z něj vyskočil drak, co změnil její život a dal mu štěstí, které nepoznala. Dlouho vymýšlela jméno a dohadování o něm bylo opravdu ostré na to, že mu je jen pár dní má svojí hlavu a pěkně tvrdou! Alexi! zavolá v mysli a snaží se ho vycítit. Jejich komunikace je založena pouze na jejich myslích, jiný prostředek nemají, ale oba poznali, že velice rychle si zvykli na přítomnost toho druhého ve svém soukromí a takovéto bariéry padly. Ukáže jí místo u jednoho převisu nedaleko od místa, kde stála. Už když přichází uvědomuje si náhlou změnu v jeho chování. Zavětřil a vypustí kouř. Možná by si měl říct co tě takhle rozčílilo! podotkne a sedne si k jeho noze. Něco není v pořádku, blíží se, musíme pryč! odpoví z ničeho nic až jeho teď již mohutným tělem projede ostrý záchvěv. Hledají mě a našli stopu, tohle není bezpečné a je tu přeci jenom dost lidí, které by si nechtěla ohrozit. Poslední větou narazí na několik málo obyvatel údolí co se chovají vlídně. Jak to víš?Chceš odejít? Skloní hlavu a velikým okem na ní pohlédne. Pochopí a hbytě vstane. Běží k domu. Do místnosti vtrhne jako hurikán a okamžitě začne balit do uzlíku věci. Nad lukem a šípy se chvíli pozastaví než je jediným škubnutím strhne ze zdi a hodí si je přes rameno. V běhne do kuchyně, kde málem porazí Kamilu. Vyrakuje spíš a pak teprve se ohlédne po hlasu. "Blíží se," odpoví jen a pokračuje ve svém řádění. Náhle není jedna poletující bytost, ale dvě co hledají. Bílý kůň má na sobě sedlo, když Beka vkročí do stáje. "Máš vše?" zeptá se Kamila bez otočení. "Ano mám," přikývne. "Poletíš než najdeme vhodného koně," podotkne Kamila a vyskočí do sedla. Venku se pomalinku stmívá. Brzy moc brzy nastává večer! "Jak poletím?!" zděsí se a vyběhne vedle hřebce. "Alex tě vzme a raději si vem tohle bude se to hodit," Hodí dlouhý pruh látky. Za vesnicí ve stínu stojí a čeká drak tak, aby ho nevidělo okolí. "Pospěšte si a dohoň te mě," zavelí Kamila a zabodne koni paty do slabin a ten vyrazí tryskem pryč. Tak se na to vrhnem, pomyslí si a po přední noze se mu vyšplhá na záda. Je to zvláštní pocit. Nemá čas na přemýšlení. 7. "Soustřeď se!" napomene jí znovu. V Rebece to vře. "Snažím se o to už nejmíň hodinu tak laskavě si ty keci nech!" zavrčí a Alex v její mysli pohoršeně zavrčí: Holka nechtěla by ses uklidnit? Nervózo jedna?! já se mám klidnit? Nevím kdo mě tu už přes tři hodiny jízdy neustále poučuje to je mnohem horší než doma tam aspoň byli přestávky, ale teď mi opravdu leze na nervi! Fajn, jak myslíš, hele vydrž to před vámi asi míli je paseka navedu tě tam, vypadá dobře a je i dobře chráněná. vysvobození! zaúpí a Alex se zasměje až jí v bříšku vyšlehne šimravý plamínek, miluje jeho smích! "Nebuď drzá a koukej mě poslouchat!" Kamila asi právě skončila proslov, který vůbec neposlouchala, protože teď měla obočí stáhlé jako mraky před bouří. A tak Rebece nezbyde nic jiného než opět soustředěně myslet na jednu věc v okolí a přivolat si jí k sobě pouze pomocí mysli, těžký úkol a spotřebovává pomalu většinu energie. Unavení seskočí z koní a nazbírají dřevo na oheň. "Rozdělej oheň bez rukou," přikáže Kamila a stáhne králíka, kterého před chvílí ulovila. Začínám to nesnášet, zavrčí, ale rychle vybere vhodné slovo a soustředí se na plamen v mysli. Ten ve skutečnosti vzplane a opět zhasne. "Doprčic!" rukou se opře o jeho bok a skusí to znovu. Na popáté konečně dřevo vydrží hořet. Vyčerpaně si lehne pod jeho křídlo. Alex ho jemně překryje přes její tělo a jemná blána hladí a hřeje unavené tělo. Pryč, ryhle musíme zmizet! řev se rozléhá kolem tmou. Alex bojovně zařve a vzhlédne k temnému nebi. Dvě ptákům podobné nestvůry shlížejí dolů na zem a zlostně syčí, když jim žár projede těsně kolem těla. Kamila s mečem v ruce hledí na ně, připravená k boji a Rebeka ještě rozespalá se vyšvihne na Alexův hřbet s lukem připraveným k výstřelu. "Zmiz!" křikne na vypravěčku. Pohladí jemně přítele po krku a ten okamžitě nabere výšku. Doufám, že víš co děláš, zabručí na ní, když nabírá rychlost a směr na východ. To já taky, ale musíme dál, tady sme na mušce. Leť vysoko nad zemí ty zvířata z toho maj strach, ale nevím jestli je to zastaví. Pronásledovatelé okamžitě naberou stejný směr podle všeho svá zvířata dobře znají a rozumějí si. Jedno se dostane na jejich pravý bok. Černá maska pronásledovatele spadne a je vidět jen holá lekka se dvěma vodnatýma očima a proužkem trhliny místo rtů. Alex prudce nabere rychlost a střemhlav se vrhne k zemi. Rebece to bere dech. Má pocit, že spadne. Těsně nad zemí se otočí a jako střela vystřelí k nebi. Za pár vteřin prorazí mraky. Rebeka napne luk. Je těsně nad zlosynem. Neomylný šíp nalezne cestu do zvířecího křídla. S křikem a dalších dvou šípů se snesou k zemi a druhý hned za nimi se zlostně zaťatou rukou v pěst. Musejí být propojení, uvědomí si a to jí natolik překvapí, že si ani neuvědomí přistání. Ano, nejen to tyhle příšery si pamatuju, jako vejce mě měli chránit a ještě další dvě co tam zbyli. Živí se lidským masem,vysávají jejich tekutiny za živa z těla, kosti nechávají svým rodičům, tihle jsou nic oproti těm obrům. Jejich pach poznám kdykoliv a kdekoliv! Dívka cítí náhlý nával nenávisti v mohutném těle a také to proč jí to říkal. Pohladí drsné šupiny a přitiskne k nim tvář. Je mi to líto, ale slibuji ti, že nikdo nesmí ublížit beztrestně těm co mám ráda. 8. Město Estrogena leží na pravém břehu řeky Dras, která se blízko města vlévá do oceánu. Stupňovitě postavené domy slouží jako pevnost a dobrá obrana proti nepřátelským útokům. Tam míří první jejich kroky na cestě do neznáma, ikdyž drak i dívka mají pocit, že stará vypravěčka ví přesně kam míří. Ten večer se usadili k nočnímu odpočinku poměrně daleko od města, aby je nikdo nespatřil. V noci Rebeka dlouho nemohla usnout měla nejasný pocit, že tady již někdy byla, ikdyž věděla, že nikdy nevytáhla paty ani z bývalého domu ani z vesnice s vlastním vědomím. Ve spánku ho vidí znova. Jeho oči se vpíjejí do jejích, nevěřícně a prosebně. Kdo jsi? odváží se ho zeptat v mysli, když nechá padnout veškeré zábrany a dotkne se jeho vědomí. Náhlá bolest jí zaskočí, otupí a vrátí zpět do její mysli. Teď si teprve uvědomí, že to není sen. Alex vedle ní se pohne a nenápadně se otře i on o její mysl, aby jí uklidnil a podpořil. Jen sleduje a dodává energii, nevměšuje se do jejích pokusů. Rebeka se zhluboka nadechne a opatrně to zkusí znova. V klidu zavře opět oči a otevře mysl. Pomalinku se ponoří do hloubky života kolem sebe než se soustředí pouze na to co jí zajímá. Tentokrát byli oba připraveni a zlehka se snažili najít skulinku v jeho opevnění mysli. Když tu... zaplaví je čistá hudba, klidná vyrovnaná a vůně jehličí a květin a pak... už jsem tě viděl tak mdlí, unavený. Chci ti pomoci, odpoví tiše. Muž se smutně zasměje, kdo jsi, že se odvažuješ pomoci? Nevím jestli ona, ale já ano, odpoví příjemně známí hlas, jsem syn vylíhnutý z rudého kamene, ten co přežil vaši výpravu synu Serelinin. Rád tě opět vidím, ikdyž v takovém postavení z kterého nechceš pomoci, škoda, že jí nevěříš, měl bys pokud si moudrý. Ty ses ... hlas se vytratil, melodie a vše také, zbyde jenom tma a pro Rebeku známí nepříjemný hlas a rány, Alex jí vytáhne násilím z jeho mysli, aby nezmírňovala jeho bolest, aby si jí na sebe nztahovala.Rebeka po chvíli zaťuká na jeho křídlo a počká, až ho zvedne. Pak rozdělá oheň a v klidu přemýšlí. Studuje budovu v níž je vězeň. Teď teprve je ráda, že může nahlížet v mysli vše co si usmyslí. "Díky Bohu za ten dar!" zašeptá nakonec a pohlédne na přítele. "Zítra večer vyrážíme, sledoval si mé myšlenky, víš co máš dělat." řekne a pohlédne na spící postavu. "Budeš prot, ale v tomhle mi nezabráníš!" 9. Den plný hádek a nesporů pomalinku končí a dokonce i Kamila nakonec ustoupila se slovy: "Jsi cvok a já nechápu, že ti chci pomoci v sebevraždě, ale možná to vyjde!" Městskými branami prošli v přestrojení, k jejich štěstí, protože plakáty s jejich podobiznami za chvíli obletěli snad celou zemi. Proud žebráků jim cestu ještě víc usnadní, když míří přesně k té veliké černé budově, vězení, teprve pozdě si uvědomí důvod, že nejdou dobrovolně. Rebeka stáhne Kamilu stranou těsně před tím než vystoupí stráž. "Tak hněte sebou, špinavý loudavý hovada, nemám na vás celej večer!" zástup ochotně prochází, snad mu je vše jedno, aspoň tak to vypadá. Ženy se rozdělí a setkají se až u druhého vchodu. Tlustý strážce hlasitě chrápe. Vypravěčka mu do úst vloží drcené byliny, které pořád nosí u sebe. Rebeka tázavě pohlédne, ale ona jen pokrčí hlavou a vytáhne mu z opasku klíče. Tichou chodbou se snaží jít tak, aby je nic neprozradilo. Schody po kterých musejí jít vedou do sklepení, naštěstí je to jen krátká cesta, kterou by jindy měli rychle za sebou, kdyby se neustále nekoukali přes rameno. Všude je klid a sklep je "vyzdoben" mnoha kopkami pro vězně. "Který to sou?" zašeptá Kamila. "Skočím tam, hlídej, kdyby něco víš co máš dělat," odpoví Beka a zmizí jako duch na konec chodby. Je slyšet rychlé otočení klíče, skřípot dveří. Opatrně vklouzne dovnitř a na dlani si rozsvítí slovy:"Alo ho," bílé světýlko. Na shnilé slámě leží známé tělo. Opatrně se skloní k jeho tváři a odhrne špinavé vlasy. Pohledne na ní šíleným pohledem. "Pššš... to jsem já, malý, neboj," zašeptá a čeká než zahlédne záblesk poznání. Pak mu pomůže vstát. Těžce se opře o její tělo, až se jí naokkamžik podlomí nohy. Opatrně vystrčí hlavu ze dveří a vystoupí přes práh. Všude je až děsivě mrtvolný klid. A Rebeka cítí jak jí po páteři mravenčí. Alexi, doufám, že si na blízku něco se děje, žádná odpověď. Alexi?! zastaví se. Kamilo?! zase nic. Zkontroluje luk a meč co nedávno dostala od Alexe ani nevěděl jak ví, kde ho hledat, ale byl tam. "Děje se něco?" zašeptá jí vedle ucha zvláštní hlas. Zamrazí jí. Opatrně pohlédne vedle sebe. Rudé oči vedle ní září jako dva plamínky. "Ale, ale,ale mě si nečekala , že holubičko?" Rebeka couvne ke schodům. "Bohužel spletla sis jenom jedny dveře, ale pokud opravdu tak toužíš poznat mého drahého přítele, tu čest ti dopřeju, na chvíli," mrazivý hlas jí přiková na místě. A strach s ním. " Hádej kdo mi o tobě řekl? Nevíš? Moji přátelé na které si vystřelila...." odmlčí se jako by přemýšlel a pak luskne prsty. "Abych nezapomněl ještě tvá stará vypravěčka," Kamila se s úsměvem objeví po jeho boku. Náhle se její tvary začnou měnit. Stará kůže omládne až.... "Alžběto!" přitiskne si ruce na spánky a nevěřícně hledí na člověka, který byl pro ní dávno mrtví. "Jo já sestřenko, mimochodem zdravím tě, tos nečekala viĎ? Ale byla to sranda pozorovat jak spěcháš na pomoc mrtvé v mém těle, jo bavila sem se." Rebeka nevěřícně kroutí hlavou a není schopná ničeho, myšlenky ztratili smysl, tělo přestalo poslouchat. Náhle cítí jen vlhkost slámy a vidí tmu. Vedle ní na podlaze se něco pohnulo. Opatrně se nadzvedne na lokty. "Slyšel sem co se stalo," ozve se známí hlas ze snu. A pomalu se k ní přiblíží. Obejme třesoucí se tělo kolem ramen a přitáhne na sebe, aby utišil její zvlyky. Hladí jí po zádech. Jeho teplo je tak příjemné, zvykla si na jeho přítomnost ve své mysli a na sny, kde ho viděla snad nesčetněkrát od prvního setkání. "Myslel jsem, že mi jdeš pomoc a ne mě utěšit brečením," dloubne jí s chápavým úsměvem po žebro, až uskočí. Pohlédne do jeho tmavých očí a jako by nabírala druhý dech. Zlost se v ní zvednula jako žhavá láva. "Za všechny kterým ublížila!" Zavrčí a obrátí se ke dveřím. Její omámená mysl se začne vyčišťovat, ale tak pomalu! To jí však nevadí, žene jí jen touha udělat něco, cokoliv. Dveře s ránou vyletí ze svého místa a roztříští se o druhou zeď. "Si schopen chodit?" otočí se. Tiché přikývnutí jí stačí. Vytasí z pochvy oranžový meč a vykročí ven. Strážce leží přimáčklí u zdi z dveřmi nad sebou. Alexi, mám tu problém zavrčí, když konečně ucítí jeho vědomí. Neříkáš mi novinku, trochu mě tu otravovalo pár šípů. Letím pro vás, víš kde máš být, jinudy se nedostanu, musíš to risknout. dodá, když si všiml útržkových obrazů z jejího hněvu. Ozve se hluk po schodech. Rychle bývalý vězeň přitáhne k sobě do úzkého výklenku, ukrytého ze všech stran krom jediného místa. "Jak se menuješ?"Zašeptá mezi rty. "Brian, máš podivné problémy v tuhle chvíli," usměje se a natočí hlavu, aby lépe slyšel. Přitiskne mu rty na jeho. "To kdyby to nevyšlo, chtěla sem to udělat, když...jen sen..." uhne pohledem. Popadne ho za ruku a rychle se vyšvihne na schodiště. Vojáci poplašeně lítají dole ve sklepě. Tohle byla poslední příležitost. Na chodbě zabočí do prava. Rychle jak jen Brian může se ženou k rozlehlé místnosti v západním křídle. Těsně před dveřma je napadnou dva muži. Rebeka první ránu odrazí jen takta. Druhá jí škrábne na rameni. Odrazí další ránu a probudne rytíři břicho. Tohle je zlatej meč! druhý skončí s roztříštěnou lebkou. "Poběž!" Brian mizí otevřenýma dveřma. Přidá do kroku, aby byla už v místnosti. V tom jí zastoupí cestu Alžběta. Tvář má znetvořenou nenávistí. V ruce drží těžký obouruční meč. Rebeka polkne. "Musíš projít kolem mě!" vykřikne a mávne Bece kolem hlavy mečem. Jejich souboj je složitý. Beka jen odráží rány, neútočí. Alžběta jí za chvíli zažene do kouta. V tom jako by spadla hráz. Brian ještě zahlédl oslnivý záblesk světla, než mu přistála u nohou. "Není.." nedořekne. "Tak pod ty svinská zrádkyně!" Zavrčí a jakoby od nikud vyletí dýka, kterou měla u pasu. Zasáhne Alžbětu do ramene. Využije překvapení a několika mocnými údery jí zažene do kouta a jediným máchnutím odzbrojí. "Zabij mě, nebo víš, že to udělám já," posměšně na ní pohlédne, ale Rebeka se jen líně usměje a vrazí jí pěstí mezi oči. Bezvládné tělo se sesune k zemi. "Příbuzný nezabíjím, ikdyž od dneška ty se mezi ně nepočítáš," plivne na ležící tělo a tiše hvízdne. Unaveně se opře o stěnu. "Alexi, pohni chci domů!" zavolá a během pár vteřin se prolomí strop a mohutný drak přistane. Biran s Rebou si vzájemně pomůžou na horu. 10. "Myslíš, že je potkám ještě někdy?" zeptá se Briana v bezpečí vzdáleném mnoho mil od města. "Po pravdě, myslím, že ano a Alex semnou bude souhlasit, když řeknu, že to bude hodně těsný souboj, je mi to líto." Položí si hlavu do jeho klína a pohlédne mezi větve stromů. "Zvlštní, rodina zmizela a už dokonale celá, pokud otec žije, už dávno jsem se ho zřekla, jako jí." zašeptá. "Co bude dál?" Brian pokrčí rameny a pohlédne jí do očí. "To nevím, ale máš mě a Alexe, zachránila si mi život a já ti jsem vděčný. Jsem pro tebe víc než přítel, cítím to, ale ..." překryje mu usta rukou a políbí na tvář. "Je čas vyrazit na další cestu. A už vím kam, do Starého města.",

4 názory

Cookie
16. 04. 2007
Dát tip
hej co takhle nějaká fantasy soutěž?

karmen
05. 02. 2007
Dát tip
kuju :)

elfka_Sea
04. 02. 2007
Dát tip
na mě je to moc dlouhé.. trochu se v tom zrácím :( ale nápad neni špatný :)

Tannah
21. 01. 2007
Dát tip
na mňa trochu pridlhé...strácam sa v tom. ale dík za avi

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru