Pečeně

V lodžii na výsluní hrát

sedavého harlekýna mezi upocenými zdmi.

V nočním rozjezdu větévky

stromu v plicích zmohutna prodýchat, hřát, jen

neplýtvat

dechem

mezi vodorovníkem Štíra,

plínou batolete a trhavinou

značky víra,

vědět,

že stejně

daleko

po hlavě

nedojdete.

Dva, jak kocábka zlomená uprostřed,

sdělená

trapně jednoznačným rozpůlením srdce na provázku, jedna půl je moje, druhá tvá a když se rozdělíme,

budem dva.

Dva.

..v tepotu zplodin klopýtám..

V kapkách obkreslená silueta tvého

stínu,

bez pohybu,

jen krůček vestoje zmateně mihne se

o pár stupňů doprava.

Na stranu "ano",

ano, jsem bolavá,

dnes v noci i těsně po poledni..

Tma.

..do nikam..

Hnědavý vlásek zvedni.

Jsem ubitá.

..má

40 za minutu, už

docupitá..

Po roce chovám svou ranní

prvotinu v hlavě,

je ještě slepá, prozíravě

ji tisknu, ale mám strach, že

motýla v dlani, víš...

taky poničíš.

 
Mé prosté, hravé, sešlé pá,

ztebetání po těle,

melodie hraná v moll

ňák vtíravě vesele a

šňůrka v hrdle zašitá,

já,

jak přechodný šíjita

tě pohladíme s úsměvem.

..až budeš brunátný, až budeš namodralý...

..já a tvé dvě...sličné panny..