Na obranu pravdy je odvaha potřebnější než inteligence?! aneb óda na Pravdu i Odvahu

Na obranu Pravdy je odvaha potřebnější než inteligence?! Jak pravdivé rčení! Plně s ním souhlasím! Ba co více, ztotožňuji se s ním! Protože já, na rozdíl od vás, inteligenci postrádám! Odvážná však jsem! Křičím to do světa, z plných plic, a s hlavou hrdě vztyčenou. Sice hloupě a osaměle, plna maličkých obav i obludných strachů, třesoucí se před zbabělostí vlastní i odporem nad tou vaší. A přesto! Či právě proto? Sbírám trpělivě drobečky poztráceného sebevědomí, úlomky důstojnosti...a opět, znovu, s horoucím přesvědčením, s planoucími tvářemi a s bezelstným záměrem Ji bráním. Biji se za Ni! Jen pro ten pocit bojuji, sama se sebou, a vítězím, abych opět prohrála, s vámi, ale pro Ni! A denně se modlím, abych neztratila všechnu sílu k její stále potřebnější obhajobě.

A poté se rozhlédnu a ten pohled mi nesmazatelně vrývá bezmezný smutek do duše. Vidím vás, zbabělé, a pohrdání mi v nestřežené chvíli na okamžik zkřiví tvář. Hrůzou se mi zatají dech. Jak vysokou inteligencí jste obdařeni! A přitom neustále ustupujete před těmi zdánlivě ještě chytřejšími, klopýtáte na cestě bez překážek a výmluvně se vylháváte z vlastní slabosti. Jen se zamyslete, nebyli jste to právě vy, kteří tolikrát plamenně hovořili, plni rozhořčení, na obranu pravd vlastních či těch cizích? V duchu, samozřejmě! A kolikrát jste souhlasně kývali, plni nesouhlasu, utlučeni argumenty ještě nevznesenými? Hlasitě, jak jinak. S pocitem naprosté bezmoci, tolik zostuzeni, pod tíhou myšlenek na svědomí, stěží jste šeptali? Nesčetněkrát jsem vás přistihla, jak se halíte do anonymity davu a tiše mi závidíte, s tajným obdivem pošilháváte mým směrem, inspirováni odvahou tak neslýchanou. Kdyby jste jen tušili, jak jste mě zraňovali svou zrádností!

A nač vám všechna ta inteligence byla? Vím, co si myslíte! Kde jen se ve mně bere právo vás soudit? Mohu vám snad já zazlívat, že jste ochuzeni o kratičké chvíle slasti, střídající nekonečné propady do propastí všeobecného nepochopení? A proč bych nemohla? Někdy vám snad i skrytě závidím, že vám byl dán ten dar, že jste schopni oprostit se od zbytečných bojů s větrnými mlýny. Nemohu však jinak, stud mi brání vnořit se mezi vás. Neprahnu po vašem obdivu, toužím jen probouzet se s pocitem, že jsem hodna své pověsti, že si i přes veškeré prohřešky i nadále mohu vážit sama sebe.

„Já mám pravdu!“ říkáte s lehkostí, pokud proti vám stojí nerovnocenný protivník. Je lhostejné, zda ji máte či nikoliv. Nejde o pravdu, jde o čest. Nebo pýchu? Přeci zrovna před ním neustoupíte, taková hanba! Postavím-li však před vás protivníka rovnocenného, již se vám potají vkrádá stín do duše. A postavím-li proti vám přesilu?

Již jste pochopili? Jediným skutečným vítězstvím je totiž neprohrát sám sebe!

Pro vás je Pravda snad jen pouhopouhé slovo, vykládané mnoha způsoby, skloňované ve všech pádech, vyjadřující však jediné. Pevný základ, o který se všichni tajně toužíte opřít, čisté jezero, nezakalené opatrnou, obezřetnou lží, bez bahna alibistických pavučin polopravd a výmyslů. Lze ji zahlédnout z tolika úhlů, že právě ten váš nemusí být tím nejčistším a přesto vám arogance velí uvěřit, že je tím jediným. Pro mne je však Pravda živou bytostí, umírající hladem po svých stoupencích. Sytím Ji Odvahou, s kterou jsem se narodila, abych ji ztrácela a následně opět nacházela. Vlastností, právem připisovanou bojovníkům, ne vždy však přemoudřelým vládcům. Tolik si Ji přeji, když mne opouští. Tak málo Ji mám, když Ji nejvíce potřebuji. Jak jen vám mohu odpustit, že pouhá myšlenka na Ni vás ponouká ke zbabělosti, ponechat ji skrytou pro příští příležitosti? Jak se mám smířit s tím, že pouhou inteligenci stavíte na nejvyšší příčku lidských hodnot? Kéž byste jen měli alespoň zlomek mé odvahy! Oč výše byste stáli!

Ještě to popíráte? Každým zoufalým činem? Každou malichernou myšlenkou? Je to snad proto, že v dnešním světě je pravda synonymem obnošeného párajícího se svetru?! Podle vás ji nosí pouze žebráci a podivíny? Vy ostatní, v moderních svetřících, ji denně berete do úst, žvýkáte a plivete do odpadkových košů, s jistotou, že zítra si koupíte novou. Proč byste ji tedy měli bránit? Sama o sobě svádí k pohrdání, je jako chameleón, mění se podle potřeb, pro každého jiná, jak se komu zrovna hodí? Můžu ji mít já, stejně jako ji můžete mít i vy. I přesto, že každý zastáváme diametrálně odlišné stanovisko. Jistě, to vaše je zcela jistě podloženo objektivními skutečnostmi i pádnými argumenty, opentleno bohatou slovní zásobou. Jak se vám jen mohu rovnat v souboji konfrontujícím inteligenci s nezdravým rozumem? Vždyť sama inteligence je přeci naprosto dostačující k obhajobě čehokoli! I bez odvahy? Pojďme tedy, společně představme si zbabělého Génia a odvážného Hlupáka. Génius bez zjevné námahy vymyslí během kratičké chvíle mnoho argumentů, kterými by býval Hlupáka utloukl, kdyby měl jen z poloviny tolik kuráže jako on. Býval by mohl. Možná by jeho pravda byla pouhou iluzí, ale Hlupák by mu nepochybně uvěřil, neschopen reflexe. Byl to však právě on, kdo s odvahou sobě vlastní pronesl holou větu a zvítězil.

Co z toho vyvozovat? Je snad pouhá odvaha dostačující k ubránění úkazu tak vzácného, jakým Pravda dozajista je? A čím své stanovisko podložím, když mi schází schopnost úsudku? A kde naleznu slova, tolik potřebná k popisu něčeho tak vznešeného? Tedy není? A pouhá inteligence snad dostačující je? Máte zásobník plný logických i nelogických argumentů, bystrý rozum i potřebná slova. A kdo vás uslyší, když vyplašeni mlčíte, couvajíc za oponu? Tedy také není? Pohled na odvážného hlupáka, zmateně koktajícího je vám možná k smíchu. Věřte však, že pohled na vás, zbabělé inteligenty, rekapitulující před vlastním strachem, je pro mne více než zdrcující.

A co řekla bych závěrem? Snad jen to, že s podprůměrnou inteligencí jen stěží Pravdu rozpoznám, natož abych byla schopna ji bránit, nedej bože ubránit. A pokud se mi to i přesto podaří, kde najdu smysluplná slova, kterými bych ji sdělila ostatním? A proč smysluplná? Vždyť ti vysoce inteligentní zbabělci přede mnou beztak nepromluví! Alespoň v to doufám. Kdyby totiž promluvili...