Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Podkrbní návštěva
datum / id06.03.2007 / 236744Vytisknout |
autorMenard
kategoriePohádkyDalší dílo autora
zobrazeno1869x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog
Tak... pro děti.
Podkrbní návštěva

Nevím, kdy se tam vzal, ale najednou tam byl. Vyskočil na můj noční stolek, tvrdil, že je trpaslík a nutně potřebuje moji pomoc. Třikrát jsem se štípnul, jestli náhodou nespím, ale přestože jsem pokaždé ucítil palčivou bolest, při pohledu na trpaslíka jsem začal o svých nervových zakončeních pochybovat. Byl celý v modrém, jenom botky měl rudé jako pionýrský šátek. Asi nebyl příliš těžký, ale deska stolku, na níž stál a přehnaně gestikuloval, se pod jeho vahou i tak prohýbala. Mluvil česky a měl zvučný hlas...

 

„Potřebuji tvou pomoc, Martine, opravdu potřebuji.“

 

Určitě jsem musel vypadat směšně, mívám vždycky po ránu rozcuchané, na všechny strany přeležené vlasy a znáte to, jak se člověk hned po probuzení tváří. Pamatuji se, že jsem neustále mumlal něco ve stylu těch nejhloupějších otázek, jaké vás napadnou („Kdo jsi? Co tady děláš? Cože? Nezdá se mi to?“). Jenže on snad ani nevnímal, že jsem v příliš choulostivém stavu, než abych byl schopen jeho slova střízlivě přijímat, a povídal pořád dál. Že se měl dostat dnes v noci mým krbem do svého světa, ale ve chvíli, kdy už už měl skočit (v tu chvíli jsem moc nechápal kam), něco se stalo a on dopadnul jen na popel. Pokud z toho nejste zrovna moudří, nic si z toho nedělejte, já taky nebyl.

 

Víte, asi jej v tom vyděšení ani nenapadlo, jak na mě bude působit zpráva o tom, že mi pod krbem sídlí svět trpaslíků a kdovíčeho ještě a chrlil na mě své neštěstí v dlouhých a vzlyky přerušovaných větách. A věřte mi, že jsem byl v tu chvíli vyděšenější než on sám, čtvrtmetrové nájemníky jsem skutečně pod krbem nečekal. Ale posadil jsem se, protáhnul, zívnul a pokusil se po trpaslíkovi natáhnout ruku. Dotknul jsem se jeho bříška, když ucuknul a málem spadnul z nočního stolku na zem. Stačil jsem jej zachytit za ruku a říct něco ve smyslu, ať se nebojí, že mu neublížím. Zadíval se na mě a výjimečně chvíli mlčel. Mlčel jsem taky...

 

„Já doufám, že mi neublížíš. Normálně lidem nevěříme, máme s nimi špatné zkušenosti, vždyť víš, jak to chodí. Když je něco v rozporu s vaší představou o světě, je lepší se toho co nejdřív zbavit. Ale věřím ti, věřím, že mi pomůžeš a staneš se přítelem trpaslíků.“

 

Nevěděl jsem, co mám říct.

 

„Ne, nechci ti ublížit. Jsem trochu překvapený, to nepopírám. No, vlastně hodně překvapený, abych ti pravdu řekl, ale pokusím se ti pomoci, i když netuším, jak bych mohl. Nikdy jsem si žádného...vchodu...v krbu nevšimnul.“

 

Trpaslík měl malý obličej a já už mám nějaké to léto nosit slabé brýle, takže jsem nevěděl přesně, jak se tvářil, ale asi se usmál. Posadil se na okraj nočního stolku, nohama kýval ve vzduchu a podle všeho konečně začal přemýšlet o tom, jak mi celou tu lapálii rozumně vysvětlit. Asi minutu jsme tak na sebe koukali a nic neříkali, když rozhodil rukama a tlesknul na jeho velikost překvapivě hlasitě.

 

„No dobře,“ řekl, „nějak začít musím. Jak jsem již řekl, já jsem trpaslík, ale pod tvým krbem nebydlí jen trpaslíci. Mimo jiné i tvůj krb je vchodem do neuvěřitelně velkého světa všelijakých bytostí všech povah a velikostí, žijících ve vzájemném míru a štěstí v čele s moudrým králem a královnou na hradě. A jediným pojítkem mezi naším světem a světem lidí jsou krby těch, jejichž fantazie je tak velká, aby byla schopna naši existenci nejen přijmout, ale i tolerovat. Den co den se spousta krbů ve vašem světě pro nás zavírá a otevírá a dává vám i nám možnost putovat jimi do naší říše a naopak. Jenže nejhorší je, když se stane něco, čím fantazie majitele krbu ochladne, průchod se uzavře a někdo od nás je zrovna venku. Je jen velmi malá naděje, že by takový mohl najít cestu zpět a často musíme oplakávat své nejlepší přátele. A dneska se nevím proč uzavřel přesně o půlnoci průchod tvým krbem a já nechápu, jak mohla taková situace nastat, když podle všeho přijímáš moji existenci poměrně s klidem a se zaujetím. A tak jsem teď uzavřen ve vaše světě a asi už se nikdy nedostanu zpět, pokud se nestane zázrak...“

 

Rozplakal se a po tvářích mu stékaly tak veliké slzy, že jsem je viděl i já. Věděl jsem, co se stalo a tentokrát jsem zase já přemýšlel, jak mu to co nejlépe vysvětlit.

 

„Já ten dům prodal.“

 

Nechápal, ani se mu nedivím, jen na mě koukal těma svýma maličkýma pronikavýma očičkama a čekal, že řeknu víc.

 

„Ačkoli tu až do konce týdne budu bydlet, podepsal jsem v pondělí smlouvu o prodeji domu, to je takový list, který dává právo tu přebývat a potvrzuje, že dům někomu patří. Ta smlouva platí od dnešní půlnoci, takže nyní už dům není můj a nejsem tedy ani majitelem krbu. A podle toho, co mi vyprávíš, není ten pán, kterému jsem jej prodal, tím pravým pro vlastnictví tak vzácného vchodu do jiného světa.“

 

Domluvil jsem a bylo mi jej líto, nevěděl jsem, jak mu pomoci, vzhledem k tomu, že byt, do kterého jsem se měl v neděli nastěhovat, žádný krb neměl a ani mít v desátém patře panelového domu nemohl.

 

Vytáhl nohy zase na úroveň nočního stolku a nebojácně si otřel rukávem uslzené oči. „Nic naplat,“ řekl, „musí se s tím něco dělat. Ty asi v novém domě krb nebudeš mít, že?“

 

Zakroutil jsem hlavou a vysvětlil mu, jak to v panelových domech chodí. Ale vzhledem k tomu, že s tím počítal, jenom zavrtěl hlavou a začal se levou rukou drbat v ježatých vlasech, stejně rudých jako jeho botky. Byl opravdu asi čtvrt metru vysoký a měl útlé vyhublé tělíčko, tedy co jsem se odvážil odhadovat, byl prvním trpaslíkem, kterého jsem měl možnost vidět. Přemýšlel jsem, jak by asi tak mohl být starý, ale nakonec jsem jakékoliv hádání vzdal, klidně tu mohl být několik set let jako necelý týden. Když jsem na něj tak neslušně koukal, přestal se škrábat na hlavě a postavil se, takže se deska nočního stolku zase celý prohnula směrem k místu, kde stál.

 

„Martine?“

„Ano?“ raději jsem neuvažoval nad tím, jak zná moje jméno.

„Máš přátele?“

„No... Víš, moc ne.“

„Opravdu žádné?“

 

Ne, žádné jsem neměl. Byl jsem samotář a většinu času jsem strávil u svého psacího stroje, kde jsem psával pohádky pro děti, díky kterým jsem sice nijak mnoho nezbohatnul, ale mohl jsem si žít doma a nikam nevycházet. Lidé mě měli za podivína a docela mi to i vyhovovalo, takže přátele jsem nechal několik let za sebou. Jenže jak to vysvětlit nešťastnému trpaslíkovi v modrém. Nicméně došlo mi, kam míří. Pokud budu mít přátele, je šance, že budou mít oni krby a třeba i fantazii, potřebnou k jejich průchodnosti do světa mého malého přítele (do něhož jsem začínal toužit také nakouknout). Jenže co s přáteli, které nemám?

 

„Ach jo,“ zasteskl si trpaslík a opět ztěžka dosednul na desku nočního stolku.

 

„A...,“ začal jsem, „jak se vlastně jmenuješ? Moje jméno už znáš a já bych rád znal tvoje, když teď podle všeho budeme nějaký čas trávit společně.“

 

„Levandulín,“ odpověděl mi a přísahal bych, že mu přes tvář přeběhl letmý stín červeně.

 

„Levandulín?“ zeptal jsem se a potlačoval smích. „To... je... moc hezké jméno.“

 

„Ale vůbec není,“ zavrtěl hlavou, „je směšné až hanba, nechápu, jak to maminku napadlo, všichni sousední trpaslíci se mi kvůli tomu jménu smějí a nechtějí se se mnou přátelit.“

 

„To je mi moc líto,“ řekl jsem a styděl se za to, že jsem sám málem vyprskl smíchy. „Ale to nebudou ti správní přátelé, pokud se tě kvůli jménu straní, nebo ne?“

 

„Asi ne,“ šeptl Levandulín a díval se dolů na své rudé boty. „Ale já asi nejsem ten správný člověk pro přátelství, pořád sním o tom, jak jednou budu slavný trpaslík, který bude moci každému vyprávět o svých slavných činech. Oni jsou totiž trpaslíci vesměs bázliví...“

 

Levandulín se mi začínal zamlouvat čím dál víc, chtěl jsem mu pomoci, ale nenapadalo mě, jak bych jen mohl. Začali jsme si ale vyprávět a krbový problém jsme odsunuli tak do pozadí, že jsme si na něj po následujících pár hodin ani nevzpomněli. K ránu se zdálo, že jsme oba konečně našli přítele. Já mu vyprávěl o pohádkách, které pro děti píši a jemu se strašně zamlouvalo, že někdo vypráví krásné hrdinské příběhy, aniž by vstal od toho podivného přístroje. U nich prý knihy jsou jen poučné a praktické, nikoho nenapadne vyprávět vymyšlená dobrodružství, když nikdy nepoznali něco jako válku nebo nebezpečí. A začal mi vyprávět o svých snech, snech tak krásných a bohatých, že by jim i ti nejznámější spisovatelé současnosti mohli závidět. A on vyprávěl a očička mu zářila. Smál jsem se, plakal i s napětím vyčkával, zatímco ten trpaslík se směšným jménem nadšeně gestikuloval a pobíhal po desce nočního stolku.

 

A jak už to bývá, nad řešením nemusíte dlouho přemýšlet, aby se dostavilo. Ráno, když jsem unaveného Levandulína uložil k sobě do postele, zavolal jsem člověku, který si ode mne byt kupoval a požádal jej o tu nejpodivnější věc, jakou mohl slyšet. Prosil jsem jej, aby mi na jeden den pronajal krb v nyní již svém domě. Musel jsem jej dlouho přemlouvat, aby souhlasil a stejně si doteď musí myslet, že jsem zbláznil a on si se mnou nikdy neměl nic začínat. Ale kývnul a já si do kufříku sbalil svůj milovaný psací stroj a hromadu papírů. Rozhodnul jsem se...

 

Levandulín se probudil až k poledni, netušil jsem, co tak trpaslíci jedí, tak jsem mu nachystal mísu s ovocem a zeleninou, nakrájenými na maličké kousky. Poděkoval a pustil se do jídla, i když jsem viděl, jak nervózně pokukuje po krbu a přemýšlí, jak to v tom obrovském lidském světě vydrží. Nevydržel jsem a řekl, co jsem udělal a co plánuji. Zahodil jablko, přeběhl stůl a vrhnul se mi kolem krku.

 

Už je to přes třicet let, co žiji společně s Levandulínem v jednom domě v podkrbové řiši a společně vymýšlíme další a další pohádkové příběhy, které čas od času zanesu odevzdat do kdysi dávno mého světa, který mi pokaždé připadá cizejší a cizejší...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.03.2007 09:23:56dát kritice tipMartinka_M
Noooo, to je fakt kráásaa, až mě to dojalo:o)
11.03.2007 16:31:24dát kritice tipHejbátkové_Tentononc
nááááádhera, děťátko ve mě tleská ručkama. je to trochu jako narnie..:)*
06.03.2007 15:46:33dát kritice tippacceáehie_kbaptip
nevím, proč tady většinou pohádky zůstávají nedoceňovány :o/ ...je to milé...dávám štípaneček ;o)
*Tip*
06.03.2007 12:27:33dát kritice tipUltrainfernal
nevím, proč tady většinou pohádky zůstávají nedoceňovány :o/ ...je to milé...dávám štípaneček ;o)
*Tip*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor