Liberum veto

Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv v dálce,
mezi ňadry omšelých domů s okny
a byl to ten smutek v oněch očích, světlo blízko do tmy,
že sběračky jahod pili na poli,
tráva seschlá, továrna v siluetě,
mléčné nebe a jako starý okr pískovcových skal,
jakési horko a pološílená kůže stromů všude kolem. -
Málem umírání - Jet takhle podél řeky,
zející výduť zrcadel, kulatých jak některé tváře,
sklo nepřestávalo držet místo mým skrčeným očím
a zase omšelé domy a vesnický řehol,
jiná přírodní vůně s krávou na dosah se zvětšovala,
opotřebené jízdní kolo opřené o zdejší nátlak pachu,
slamák na muži se hýbal podél šíleného slunečního světla,
láva byla až na hřbetu těch zdánlivých jízdních koní,
to všechno – A práchnivějící v tom slunečnicovém dění
a otevírání našich úst
a tak nebylo prostoru k novému řešení,
abychom se jen od toho všeho vzdálili.-
Jenom ten zkažený pel strojního pole,
rýsující se na železu odhozených patvarů
a celý ten smutek z toho všeho
a celá ta příšerná a mocná nevyzpytatelná záře. -
Pravda, že naše duše zažívaly úzkostlivý těžký nářek.
Tady je louka, kde stačí lhostejně vrhnout tělo z kapes,
ve stínu ohromného dřevařského milovaného stromu,
který na nás mohl sahat a vzájemně dosahovat,
více než civilizační paprsky a lidské špíny,
více než letní město s kočáry krásných tramvajových souprav,
více než školní budovy s podivnou rakvárnou,
než uliční sucho a prach a zapáchající terno rušivého éteru,
jako v některých lidských očích sledujících mladé prsy v šeru,
jako v barvách medvědích sešlých hlasů nakládaných do aut. -
Moje tramvaji, že jsi to slyšela a s námi také šíleně plakala?
Byla jsi s námi, když jsme vyšli nad město a všechno shledali vinným.
I ten dávný plovoucí kouř ze škodovácké koncovky Plzně, nebo dým,
nebo ramena centra, která se nevědomky krčí až běda.
A pak následovalo to veliké a trvalé smutno v našich tvářích.
Veškeré směšné grimasy zmizely z větví okolních jeřabin,
aby dali prostor tomu znechucení v nitru našich sevřených srdcí
a tak jsme jen stáli, kolem nic, jen vytřeštěné oči na periferii,
v rukou utrhané manžetové knoflíčky a roztrhané srdce
a ruce s patrnými víčky od jakéhosi oka duševní sopečné eroze,
pot pláčem a mírný úsměv zoufalým nářkem
a zase mléčné nebe a starý okr pískovcových skal. -
Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv v dálce
Ty jsi jen osamoceně seděl a úzkostlivě čekal
až se vrátíme k tomu semišovému mrtvému městu
a společně zahyneme v matné žluté večerního smutku
až budou pohřbívat červánkové mraky naše hloupé a vyčerpané slunce