být smutná je tak všední, ale vždycky mě to roztrhne

to možná jenom dneska si připadám zase všední

okoukaná s popraskanou kůží na loktech

taková smutnější dovnitř a svoje

svět je znova o něco užší

zbývá už jen rozdrolit ho

a nechat vířit vzduchem

pro zábavu a štěstí těch krásných, neobyčejných

jednoduchá do venku

snímám

pokrývám se do tmy tou samou

toulavou neviditelností vlaků

jezdí mnou do dál, do víc, do nevím

hlídám tě v konečcích

to je štěstí, to tvoje, co líbáš na čelo

zdobíš se láskou a vyrůstáš pro ni

a ona voní z tebe do podloubí

lidem to pak víc sluší

všem kolem je hned tepleji a jiskřivo

jen občas chraptím tu tíseň, všechno se zdá chudší

a v lidech kvetou plameny

jsem unavená

jsem vinna

stojí to hodně úsilí, ale provedu tě v hradbách

přeju si svět ze zrcadel

aby si každý připadal důležitý

přeju si zahrát před tebou sama sebe a být osobnější

a ve čtyřech kilometrech stát v oblaku

abych mohla pršet ze sebe a připadat si volnější

už vůbec před sebou nepláču

jen tajně…