Pětadevadesátky

"Kolik asi může bejt?" koukáš na budík, jehož rafičky se zastavily. Zapomněla jsem ho natáhnout.

Je pozdní ráno a je jasné, že mši v kostele už nestihneš. A mě napadá troufalá myšlenka, že naše ranní milování bylo krásnou modlitbou.

Zapínáš rádio a tancuješ nebo spíš blbneš. Když tě tak vidím, je mi úplně jasné, že tě miluju. Napůl oblečení jsme křepčili, blbnuli v rytmu hudby, smáli se, já si oblékla tvůj baret a vojenský pětadevadesátky a tobě se to moc líbilo.

"Baret, vojenská knížka ... mám všechno." Sbíráš se k odchodu a mě přepadá splín loučení. Ale není na něj čas, za chvíli jede autobus. Snažím se ještě ukradnout každou vteřinu a dělám na tebe smutný oči. "Buď hodnej. A dávej na sebe pozor." Kýveš.

"Buď statečná. Opakuj mi to. Řekni - b u d u  statečná."

"Budu statečná. Jsem... statečná..." snažím se tomu sama věřit, jen jedna slza mi uklouzla.