Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak bolí láska
04. 04. 2007
0
5
1605
Autor
berrie
Rika se, ze sam zivot pise ty nejkrasnejsi pribehy, at jsou smutny nebo stastny... I ja jsem jeden takovy zazila, co se mi vepsal do pameti a rada se s vami o nej podelim.
Jak bolí láska
1.února 2007
Tak to tu bylo zas. Ruce se mi nervozitou potily, v krku jsem měla sucho, srdce mi silně bušilo. Znovu jsem cítila ten pocit, jako by mi lítali motýlci v břiše, jako bych měla sevřený žaludek. Tenhle den to ale bylo jinačí.
Došla jsem ke třídě. Tentokrát jsem ani nemusela nakukovat dovnitř, Rado věděl, že mu chci cosi sdělit. Takže když jsem tam přišla, akorát vyšel ze třídy.
„No?“ vyzval mě. Nejistě jsem se porozhlédla kolem.
„Nemohli bychom jít někam jinam, kde je míň lidí?“ zeptala jsem se.
„No, klidně. Ale nevím kam.“ pousmál se.
„Já taky ne.“
Aniž bychom měli určenej nějakej cíl, vyrazili jsme směrem k šatnám.
„Když já nevím, jak ti to mám říct.“ přiznala jsem se mu cestou. „Strašně se stydím.“ Myslím, že se na mě udiveně podíval. Byla jsem hrozně nervózní. Pak jsme se zastavili.
Aniž bych na něco čekala (bylo to také kvůli tomu, abych si to náhodou nerozmyslela…), objala jsem ho jednou rukou kolem krku a přitáhla se k němu blíž, abych mohla poprvé ochutnat jeho rty. Přiznám se, že jsem pod jeho hebkých rtech úplně tála. Jeho příjemná vůně mě všude obklopovala. A já tomu všemu nemohla uvěřit.
„Tak už vím, co jsi mi chtěla říct.“ usmál se, když jsme se od sebe po chvilce odtáhli. Přitulila jsem se k němu. Snad proto, že jsem se bála, že je to jen sen a brzy se rozplyne.
„Já jsem se do tebe tak nějak zamilovala.“ prozradila jsem mu důvod toho, co jsem mu vlastně chtěla říct.
„Fakt?“ zeptal jakoby udiveně. Nic víc k tomu neřekl.
„Hm.“ přikývla jsem.
„Radoušku, nechtěl bys se mnou chodit?“ vypadlo ze mě.
„Jo.“ byla jeho odpověď. Pak jsme chytli za ruku, naše prsty se vzájemně propletli a my jsme kráčeli zpět k jeho třídě. Na tváři jsem měla šťastný pohled a pyšnila jsem se tím, že mám právě toho úžasného kluka, co mě tak pobláznil. Cestou jsme potkali Milču a Lukyna. Usmála jsem se na ně. Pak jsem ale zase vnímala jen Rada. Postavili jsme se ke zdi a stále se drželi za ruku. Chvilku jsme jen tak mlčeli a pak myslím, že Rado něco prohodil. Co to bylo, netuším, to už si nepamatuju.
„No, já asi půjdu za klukama. Oni šli nejspíš zkoušet.“ řekl pak.
„Jo jasně.“ souhlasila jsem. Na rozloučenou jsme se ještě políbili. Panečku, najednou jsem se prostě nechtěla odtrhnout. Nechtěla jsem ho pustit. Nevím, jak ten pocit popsat. Jednoduše, byla jsem prostě zamilovaná až po uši. A s ním jsem se cítila jako v sedmém nebi.
Když jsem přicházela k nám do třídy, šla jsem rovnou za Šárinkou a postavila jsem se k ní.
„Tak co? Ne? Tys to neudělala, že jo?“ otočila se ke mně.
„Jo, udělala.“ zazubila jsem se. Ještě pořád jsem se třásla a skoro nebyla schopná mluvit. Šárinka nadšeně vykřikla, až se to rozléhalo po celý třídě. Nato jsme se začaly vzájemně objímat. „Seš dobrá, Pájo!“
To, že s Radem tvoříme pár, věděla celá naše třída. Taky jsem si připadala jak u policejního výslechu. Všechny holky se za mnou přiřítily s otázkou: „Tak co?“ A mě nezbývalo nic jiného, než jim říct, jak se to odehrálo. Což mi moc nešlo, jelikož jsem byla tak nějak v šoku. Ale šťastná. Tento den, kdy jsme spolu začali chodit, se zapsal do mého srdce. Byl to ale bohužel pátek a já šla domů ještě ke všemu dřív, takže jsem myslela, že víkend bez něj nepřežiju. Což o to, přežila, ale bylo mi šílený smutno. Pořád jsem na něho myslela a hlavně na jeho něžný polibky. V hlavě jsem si tu chvíli přehrávala pořád dokola…
Pár dní to bylo nádherný. Když jsem za ním přišla, Radoušek se vždycky nadšeně vyřítil ze třídy, povídali jsme si, smáli se. Šárinka s Irenkou mi vždycky říkali, jakej jsme s Radem krásnej páreček. Že nám to spolu moc sluší. Jenže pak najednou jako by nastal nějaký zlom. Šla-li jsem za ním, dozvěděla jsem se od kluků, že tam zrovna není. Bylo-li by to jednou, v pořádku. Jenže jakmile to začalo být denně, přišlo mi to divný. Jakoby se mi vyhýbal. Ovšem to jsem si nechtěla připustit. Bez něj mi bylo vždycky smutno, a to i když mi bylo řečeno, že Rado není ve třídě. To jsem měla zkaženou náladu. Ale jakmile jsem byla s ním, pohltil mě pocit štěstí a já si říkala: „Vždyť je všechno v pořádku!“ A nadále jsem holkám o něm básnila, rozplývala se nad ním…
8.března 2007
Byl zase čtvrtek, zase ten dlouhý únavný den, který jsem tak neměla ráda. Pro tentokrát nenapíšu o mě a o Radovi, jestli jsem za ním šla, zda tam byl nebo ne. Napíšu trochu o mých kámoškách.
Jednu přestávku se mě Péťa zeptala: „Tak co Rado?“
„Jo, dobrý,“ usmála jsem se. „Ale trošku zlobí…“ dodala jsem.
„Jak to?“ podivila se Péťa.
„No, že mi utíká. Prostě za ním jdu, no a on tam třeba není.“
„Aha.“ pokývla hlavou na srozuměnou.
Další přestávku, to jsme zrovna kráčeli ze záchodu do třídy, já šla vedle Péti a s námi byla ještě Irča.
„Ty Pájo, hele já vím, že máš Rada ráda, ale měla by sis uvědomit jestli má ten vztah vůbec cenu.“ říkala mi. Jenže přesně tohle jsem odmítala slyšet a kroutila nesouhlasně hlavou. Už v tu chvíli mi srdce poskočilo bodavou bolestí. Vždyť je všechno v pořádku! Nalhávala jsem si sama sobě. Moc dobře jsem věděla, že nic není v pořádku.
O začátku němčiny jsem to převyprávěla Šárince.
„Hm, já si to ale taky myslím,“ přiznala Šárka. „Měla by sis s ním promluvit, říct mu, že ho máš ráda, ale že to prostě takhle nejde. Domluvit se, kdy se budete vídat.“ Najednou jsem cítila, jak se mi pod těmito slovy naplňují oči slzami. Nechtěla jsem brečet, ale nešlo to udržet. Prostě ve chvíli, kdy mi každý říkal, že ten vztah nevypadá dobře, jsem si uvědomila, co k němu vlastně cítím. Tedy to, že ho opravdu miluju a nechci ho ztratit. Utírala jsem si slzy.
„Pájo, né, prosím tě, nebreč!“ brala mě Šárka do náruče a utěšovala.
9.března 2007
Už když jsem za ním šla hned první přestávku, byla taková divná atmosféra. A Rado se ani moc neměl k tomu, aby si se mnou povídal. I když je fakt, že vždycky byl takový zamlklý, ale dnes byl mnohem víc. Prostě jen přikyvoval nebo se mírně pousmál. Když zazvonilo, museli jsem se už bohužel rozloučit. Políbil mě a já odešla naplněná radostným pocitem jako vždy.
Pak jsem za ním přišla před čtvrtou hodinou. To měli zrovna volnou hodinu. Pozdravila jsem Toma a nakoukla do třídy. Jen, co mě Rado spatřil, věnovala jsem mu úsměv. Vyšel na chodbu a aniž by mi dal pusu, řekl: „Pájo, potřeboval bych s tebou mluvit.“ Zmocnila se mě panika. První, co mi prolítlo hlavou byl rozchod. Ne! Křičelo to uvnitř mě. Prosím, ne! Já nechci! Teď si nevzpomínám, co přesně řekl. Snad: „Myslím, že bysme se měli rozejít.“ Hrklo ve mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mu na to říct. „A smím vědět proč?“ zeptala jsem se.
„Nemá to cenu.“ odpověděl. Asi měl v obličeji soucitný výraz.
„Je to i kvůli tomu, že jsme se málo viděli?“ snažila jsem se. Nadechl se a očima utekl na levou stranu. „Taky…“ přitakal.
Sklopila jsem hlavu, ruce schovala do kapsy. Co teď? Měla jsem sto chutí mu padnout do náruče, naposledy ho obejmout, vyplakat se mu na rameni. „A není možný, že bysme spolu ještě mohli chodit.. Potom?“ zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Nevim.“ pokrčil rameny. „Hmm. Mno jo, co se dá dělat.“ řekla jsem jen. Nevím, jak dlouho jsme tam potom stáli, mlčky.
„Dobrý?“ zeptal se pak.
„Jo.“ kousla jsem se do rtu, hlavu zase sklopenou. Pohladil mě konejšivě po ruce a pak se naše cesty rozdělily. Co jsem odcházela do třídy, už jsem na tváři neměla ten rozjasněný úsměv jako vždycky. Mé oči se zalévaly slzami čím dál víc, skoro jsem přes ně neviděla. Všechno mi najednou docházelo. Ruce se mi klepali. Tvrdě jsem dosedla na židličku ve své lavici, rukou si zakryla obličej a naplno se rozbrečela.
„Pájo, co je ti?“ ptal se Honzík nechápavě. Pak mě vzal do náruče, hladil po zádech a mě se slzy z očí kouleli víc a víc. Kolem nás se najednou udělal hlouček a všichni se ptali, co se stalo. „Já nevím.“ odpovídal jim Honzík.
Proč? Ptala jsem se sama sebe. Co jsem udělala špatně? Najednou mi došlo, že už je všechno pryč. Že už nikdy nebudu moci líbat jeho rty. Už nikdy nebudu moci vdechovat jeho vůni, držet ho za ruku. Moje srdce bylo dočista zlomené, rozervané na kusy. A bolelo.
Najednou se Honzík odtáhl. „On se se mnou rozešel.“ oznámila jsem jim důvod mých slz. Jejich další nával na sebe nenechal dlouho čekat.
„Já dojdu za třídní, že ti není dobře, tak jestli bys nemohla odejít, a že bych šel s tebou, ju?“ nabídl mi. A já přikývla.
Zanedlouho přišla učitelka se přesvědčit a pustila mě, i přestože věděla, že to všechno je kvůli klukovi. Byla jsem jí za to moc vděčná. Rozloučila jsem se Šárinkou a Irenkou a s Honzíkem jsme kráčeli do šatny. „A půjdeme tudy, jo? Já nechci, aby mě viděl..“ zastavila jsem ho a ukázala na zakázané schody. „Jo, jasně.“ souhlasil.
Byla jsem za ty dvě hodinky ve společnosti Honzíka a Marti moc vděčná. Alespoň chvilku jsem na něj nemyslela. I když se mi občas zaleskly slzy v očích, ale snažila jsem se nebrečet.
Nechávala jsem si to na doma. Hodila jsem tašku do kouta a zalezla si do svého pelíšku, objala svého oblíbeného plyšáka. A brečela jsem, dokud mi nedošly slzy. V návalu vzteku a ublíženosti jsem vzala všechny obrázky, kde bylo jeho jméno a roztrhala je na malinký kousíčky. Trochu se mi ulevilo, ale pořád to nebylo ono. Rána byla prostě čerstvá.
Rozhodla jsem se jít ven, trochu si vyčistit hlavu. Ale moje pocity byly pořád stejné. I otázka: Proč? Stále jsem si nad ní lámala hlavu a snažila se vymyslet pádný důvod. Ovšem na nic jsem nepřišla. Když jsem se vrátila, zapnula jsem si počítač, otevřela Word a začala psát. Tak nějak jsem z toho vytvořila tenhle dopis:
Miluji Tě a Tys mě opustil. Ptám se, proč? Je to tak těžký vysvětlit? Víš, vždycky jsem Ti toužila říct, co k Tobě cítím. Že jsi pro mě jako slunce pro květiny. Že ke svému životu potřebuji cítit Tvůj dech na svých rtech, Tvé doteky na svém těle. Že Tvůj hlas je pro mě jako líbezná hudba, Tvé oči jako studánky naplněné živou vodou.
Když jsem byla s Tebou, tajila jsem dech, aby ses nerozplynul. A kolikrát se mi stalo, že jsem zapomněla mluvit. Zapomněla jsem všechno, co jsem Ti chtěla říci, na co jsem se Tě chtěla zeptat. Byla jsem Tebou oslněna, očarována. Jako smyslů zbavena. Ale nedokázala jsem tyto city ovládat. Srdce mi vždycky silně bušilo, ruce se mi nervozitou potily, hlas se mi třásl.
Na každý den jsem se hrozně moc těšila. Těšila jsem se na to, že Tě uvidím, že budu s Tebou. Byla jsem na Tebe pyšná. Na to, jakého mám skvělého kluka. Krásného, roztomile stydlivého.
I přestože jsme spolu byli ani ne deset minut, stačilo mi to. Respektovala jsem to. Věděla jsem, že máš spoustu koníčků, kterým se věnuješ. Jenže někde v srdíčku jsem také toužila po tom, abychom si po škole vyšli. Kamkoliv. Třeba na romantickou procházku, do cukrárny. Užívali si spolu každičkou chvíli. Takže jsem se vždycky s nadějí ptala, jestli někdy nemáš čas. Naneštěstí Tvá odpověď byla většinou ne. Smutně jsem se dívala na ostatní páry, co chodily po městě. Chtěla jsem, abych Tě v tu chvíli měla vedle sebe, mohla se opřít o Tvoje rameno. Nadechnout se Tvé vůně.
A dnes jsem se Tě ptala na volnou hodinu. Chtěla jsem si totiž s Tebou promluvit, domluvit se, kdy se budeme vídat. Říct Ti, že Tě miluji. Pak jsem za Tebou šla o další přestávce. Myslím, že jsi řekl: „Pájo, potřebuju s tebou mluvit.“ V té chvíli mě napadlo přesně to, co následovalo. Ale já jsem to nechtěla slyšet. Uvnitř mě kdosi křičel: „Ne“! Rozešel ses se mnou. Přála jsem si Tě naposledy obejmout, plakat Ti na rameni. Ale nechtěla jsem, abys mě viděl. Tak nějak jsem to vstřebávala a až když jsem vešla do třídy, teprve jsem si uvědomila, co se stalo. Přesně to, co jsem nechtěla. Ztratit Tě. Nemusím Ti snad popisovat, jak moc se mi řinuly slzy z očí. Jak jsem byla zoufalá, zklamaná. Opuštěná. Cítila jsem se zrazená. A celý den, jsem na Tebe musela v kuse myslet. Na všechny plány, které jsem pro nás měla vymyšlené. Že se všechno zhroutilo. Moje tužby a přání. Jedna otázečka na konec: „Měls mě aspoň trošičku rád?“ Já Tebe ano. Milovala jsem Tě a pořád miluji. Řekni, jak mám zapomenout?!
S láskou Pája.
Honzík a Bára mě přesvědčili, abych to Radovi dala.
„Kdybys to napsala mě, v pondělí bych ti skočil kolem krku a začal tě líbat. Musel by bejt pěknej blb, kdyby to neudělal.“ byla tak nějak Honzíkova slova.
Další den, tedy v pondělí, jsem byla dohodnutá s Irčou a Péťou, že mu to předají. Jenže Rado ale nebyl ve škole. Teď si říkám, že to je vlastně dobře. Tom si mě totiž při odchodu z břišních tanců zavolal k sobě s tím, ať Radovi ten dopis nedávám. Dozvěděla jsem se tedy, že ten vztah nebral vůbec vážně a že je mu to jedno.
„Neponižuj se. Fakt ne.“ říkal mi. Po celou dobu, co mi to sděloval, mi bušilo srdce a zase jsem se začala klepat. Dopis, který byl napsán pro Rada, jsem rozškubala a hodila do koše.
Co dál jsem se později dozvěděla? Že ke mně celou tu dobu nic necítil, že mu vadilo, jak za ním o přestávkách chodím, tak se mi začal vyhýbat. Potvrdil se můj pocit. Když jsem to všechno slyšela, bolelo mě to ještě víc. Každý slovo mi rvalo srdce na ještě menší kousky, co už rozervány byly. Ptala jsem se, proč někdo, kdo miluje, nemůže být přesto šťasten. Proč láska bolí. Proč nejde zapomenout. Proč se mé srdce vždy rozbušilo, spatřila-li jsem ho. Proč jsem po něm přes to všechno stále toužila. Proč jsem chtěla líbat jeho rty. Proč jsem jím chtěla být milovaná, uznávaná. Proč jsem snila o tom, jak za mnou přijde a začne prosit o odpuštění, že mi bude říkat, jak moc mě miluje a že udělal chybu.
Moje srdce milovalo a zároveň nenávidělo. Nejtěžší pro mě bylo ho potkávat na chodbách. Vidět ho, jak se s klukama baví, směje se. Jako by se nic z toho nikdy nestalo. Přišlo mi, jako by mě naprosto vymazal ze svýho života. Jako bych pro něj nikdy neexistovala. Kdyby mě alespoň pozdravil! Napsal mi na moje narozeniny! Tak moc jsem po tom prahla, ale přesto jsem na něho zpříma pohlédnout nedokázala. Když jsem šla po chodbě a všimla si ho v dálce, dělala jsem, že ho nevidím.
Přiznám se, to co jsem se dozvěděla, bych do něj neřekla. Vypadal tak strašně moc nevinně, hodně, mile. Myslela jsem, že ublížit nedokáže. Na začátku jsem si říkala, jak nám to spolu dlouho vydrží. Říkali to i ostatní. Jak jen se může člověk v člověku splést?
Všechny moje otázky se vyřešily, až na jednu. Jeho smsky byly tak suchý proto, že ke mně nic necítil. Nikdy mě nazpátek neprozvonil. Nechtěl si se mnou povídat, protože jsem mu překážela, vadila mu.
Rado, vím, že tohle asi nikdy nebudeš číst, ale zajímalo by mě, proč si se mnou vlastně chodil?! Proč, sakra?! K čemu jsem ti vlastně byla?! Bavilo tě si se mnou hrát?! Víš, že kdybys jenom písknul, šla bych za tebou až na konec světa?! Že až tak moc jsi pro mě znamenal?! Že jsi byl někdo, o kom jsem mohla říct, že ho miluju?! Teď mě strašně štve, že jsem celou tu dobu byla za blbce…
Víš, kéž bys poznal tu bolest, co tak trýzní, bodá. Kéž bys věděl, jaký je slyšet, že člověk, kterýho miluješ, k tobě nic necítí, ale přesto s tebou chodí. Kéž by ti někdo udělal to samý, co ty mně. Kéž by se k tobě někdo zachoval úplně stejně. Kéž bys věděl, jak bolí láska…
5 názorů
S dovolenim, toto také znám, jen jsem to ještě nikdy nikomu neřekl
ovšem , jak tak nahlížím, bude se to rozhodně opakovat i když je to děs
o tom život je
a ty škrábance vydrží desítky let, to jo
mám jinej plán, ale až se mi někdo ozve
P.S. nemám web doma, vydržte i počkat
dee-dead: Mno, predem dekuju za Tvoji kritiku, ale asi Ti uniklo, ze jsem to nevymyslela... Jen jsem napsala to, co se mi stalo... A fiim, ze to zazivame kazdy... Ale prece si nebudu vymyslet neco do myho pribehu, co se stal... To nema logiku. A lhat a vymyslet si, se neslusi. A krom toho, uz by to pak nebyl pribeh, ktery se mi stal, ale uplne neco jinyho... Uz by v tom nehral "skutecnej Rado a skutecna ja"...A o tom to je... ale dik.
Škoda, že to nemá nápad... Tohle je taková ta nejběžnější situace, možná by Ti to otiskli v Topdívce, ale nic víc... Spíš mi to přijde až moc dětinský, tyhle chvíle člověk prožívá ve čtrnácti a z tý doby, co se týče lásky, se dá maximálně psát o tý první a ta musí vypadat trochu jinak, vezmi si shrnutí celého příběhu: Je zamilovaná, začne s ním chodit, on se s ní rozejde a ona pak zjistí, že to byl hajzl. Tečka. Zkus vymyslet něco, co nezažíváme každý z nás... Slohově to špatný není, alespoň mně se Tvůj styl psaní líbí;)