Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pantomima

29. 04. 2007
1
2
1980
Autor
Damné

 Proběhla v záblesku světla a schovala se za nejbližší strom. Bylo krásné sobotní odpoledne, slunce mělo dobrou náladu a chtělo se mu smát, obloha se modrala z lítosti a les šuměl tichem. Vše bylo v ten den jiné. Listy se mezi sebou hádaly, který z nich je pestřejší a podzim si před nimi zakrýval oči. ,,Asi nemá kam jít, chudinka," promluvil soucitně mech, ve kterém holčička nalezla útočiště. ,,Je jistě moc vyděšená, vždyť je tu dočista sama," ozvala se chudobka, pod kterou měl hrobeček malý brouček. ,, Bojím se jít domů, nikdo mi tam nerozumí, nechápe, neslyší..Co mám dělat, kytičky?" ,,Lehni si a spi, budu Tě houpat v náručí," utěšoval ji prastarý habr, který jí svým klidem připomínal tatínka. ,, Neutekla jsem schválně..Honila jsem po louce motýlka a on mě zavedl až sem, za Vámi. Bojím se studené noci, ale nemůžu najít cestu domů." ,,Nemůžeš nebo nechceš?" Zeptal se habr. ,,Nechci....nemají mě rádi...." ,,Ale, co to povídáš...," divil se habr, ,,takovou pěknou a milou holčičku musí mít každý rád," a s úsměvem ji pohladil. Děvčátko začalo plakat. ,, Já už se tam nechci vrátit, Vy budete má nová rodina." ,,To nejde, musíš jít ke svým. Umět vše přijmout tak, jak to přijde. Přestat bezhlavě utíkat a naříkat s pomyšlením na minulé dny. Musíš se naučit milovat beze slov, nic jiného Ti nezbývá. To je dar. Ale teď už spi, však Tě brzy najdou.." Děvčátko se bezmocně zakrývalo větvemi stromu před chladem a v duchu snilo o lásce, tatínkovi a kopě lží. O pár hodin později les utichl. Chudobka sevřela svůj květ a něžně sklopila hlavičku. Mech počítal hvězdy na nebi, aby rychleji usnul. Jediný habr se o spánek nesnažil. Držel dívenku ve své koruně a zpíval jí o tom, jak je rád, že je na světě..Mlha plula lesem, na jejím závoji veslovali stíny, které na svém konci splynuli v jeden. Celou harmonii a dokonalý lad narušila vzdálená světla z baterek a histerický řev policejních sirén z přilehlé silnice. Habr však nepřestával zpívat, objal holčičku ještě pevněji a řekl jí své poslední sbohem se slovy: ,,Vždycky Ti budu naslouchat, ať už se naše cesty opět spojí nebo nikoliv."

 Ráno na druhý den otevřelo děvčátko oči. Leželo bezvládně ve své postýlce a vyděšeně pozorovalo tatínka, který ji pomocí svých rukou posílal pryč a ona se nemohla zeptat proč..


2 názory

Damné
02. 05. 2007
Dát tip
jde hlavně o to, že ta holčička je hluchoněmá, ale slyší očima a rovněž jimy taky mluví..psala jsem to jen tak, bez přemýšlení, jak mě to napadlo..díky za tak dokonalý rozbor, který ve své podstatě není vlastně vůbec dokonalý..měj se fajn

Lakrov
30. 04. 2007
Dát tip
Z námětu se na mě usmívá pokus o návrat k přírodě a šklebí se smutná realita: Nevšímavost, neporozumění. Moje představa o tom, jak tohle napsat je v některých detailech jiná. Ten rozpor mezi tím, že les si s ní povídal a lidi (představovaní tatínkem) ne; tak tenhle rozpor by bylo hezké v textu nějak výrazněji znázornit. Jasně, jsou tam přímé řeči (i když graficky poněkud nešťastně vyvedené, takže splývají s textem) jenže ty rozhovory se stále týkaly jen jí, Holčičky, takže vlastně působily jen jako vnitřní monolog (kterým skutečné byly). Trocha pohádky mi tam chybí a trochu překáží spousta zdrobnělin hlavně na začátku. Ono když jiné než zdrobnělé slovo ve větě není, působí věta tak uslintaně. Jako když stará bába vzpomíná jakou její maminka vařila svíčkovou. Fialové písmo na bílém pozadí je záměrně (aby se ztrácelo)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru