Obraz z listí

V křesle z hedvábí,

v láhvi červené od minula,

kouř stoupá v přímkách,

osvětlená tma,

co budí lampu na předměstí.

Krajina na zdi nad postelí.

V rámu z podzimního listí,

je ona v modrém.

Vítr si ji hýčká,

přeje ji dobrý den,

jemně ji hladí,

hraje ji v notách

píseň o žíznivém slunci.

On tam tiše stojí,

oči mlčí,

oči trápí duši,

oči se bojí.

Hodina mučená nocí.

Potichu šeptám žalm třiapadesát

telefonního seznamu

o dívce z kankánu,

blůzce z heřmánku,

větru co ti češe vlasy,

slze, co se půjčuje za pocit spásy.

Stojí tam tiše,

bojí se tebe,

bojí se duše.

Bojí se červánků,

not bez řádků,

rán bez spánku.

                                                                                              Jsem žena,

na pivním tácku čárka,

původ zběsilosti,

chyba upřímnosti,

modla svého pána,

krvavá rána,

na šachovnici dáma,

důvod k opilosti,

posel zuřivosti,

hrobníkovy dcery duše,

v ruce s nožem,

ve své pýše zvíře,

ve tvé hlavě obraz,

co  se na něj díváš.

Tahy štětce,

co přinesly mi tebe,

chváleny budou

andělem v černém (hávu),

obrys co pomotal mi hlavu,

týden ve třináctém dni,

rum v kostce ledu zakletý,

Tvůj tanec stínů hebkých křivek

spletených z režných nitek,

koupených od kupců z orientu,

potřísněn otiskem rtů malířových barev,

pomluven řečmi stařen.

On tam tiše stoji,

oči mlčí,

oči trápí duši,

oči se bojí.

Půjčím si slova starce,

o beznaději rovné lásce,

služce  v prádle z krajek,

ampuli s krysím jedem,

měsíci nad Žižkovem.

Tiše tam stojí,

tebe se bojí,

výstřelu do spánku,

půjček na splátku.

Jsem žena,

rovna mezi svými,

obrazu múza,

nuzáků lůza,

poslední verš z bible,

pánům v nemilosti,

smrt nevlídnosti,

poslední mezi svými,

krvavá rána,

nevěřících spása.

Ke kříži připoutána,

za děvku pokřtěna

a vínem opita.

Iluze stínu,

lahodnost hříchu.

myšlenky pýcha,

doteků prstů odpuštění,

slova o spojení.

On tam tiše stojí,

oči trápí duši,

duše se bojí.

Pokřtění nocí a levným vínem,

pár hodin před úsvitem,

pět minut před výkřikem.

šeptáš mistře má paní.

Kouř stoupá v přímkách

a dávno protnul mou hlavu.

Kolik bylo těch dnů

a kolik nocí.

V krajině na zdi nad postelí.