Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vyvolení "Bodies"

13. 05. 2007
4
7
1530
Autor
Matylda

Vyvolení „Bodies“

 

*

 

 

Naposled mě do muzea nalákala přítelkyně Klára na propagovanou výstavu japonských panenek Kokeši. Na místě se ukázalo, že námi plánovaný doplněk – umění japonského laku, je výstavou hlavní a panenky jsou jen malou expozicí se vstupem zdarma. U lakovaných krabiček až almar  jsem strávil s Klárou asi hodinu. U panenek jsme spolu dostali záchvat smíchu u vitríny ukazující ostatní typy tradičních hraček – místo tahacího kačera na kolečkách vlečou za sebou v Japonsku tahacího démona. A tzv. „kolo štěstí“ bylo také ozdobeno zamračenými a nešťastně se tvářícími hlavičkami. Jak se říká – jiný kraj, jiný mrav.

 

Začátkem května, jsem již bez Kláry, vystál hodinovou frontu u Lucerny, abych si mohl koupit lístek na výstavu preparovaných mrtvých těl – Bodies.  Ve frontě mě mrzelo, že jsem si vstupenku nekoupil přes Ticketpro a neušetřil čas, ale to čekání a  349 korun za to stálo. Klára se mnou odmítla jít. Jako studentka estetiky a teorie kultury mi řekla, že něco takového považuje za odpornost, která nemá nic společného s uměním ani vědou.

Zbytečně jsem se s ní přel, že za skandální byli ve své době považováni i impresionisté a dnes se jejich díla prodávají za miliony dolarů a zdobí galerie.

Na to mi oponovala, že ještě v době Rembrandta byly pitvy veřejné a patřilo k bontonu nejen se jich účastnit, ale nechat se vedle nebožtíka i zvěčnit. Připomněla mi, že žijeme v 21.století a dnes se jaksi volně do piteven nechodí, ba je tam vysloveně zákaz vstupu obecenstva. Také se veřejně nepopravuje na náměstí, odsouzenci se nelámou v kole a hlavy se nenapichují na kůly jako ve středověku. Ne, že by se homo sapiens tolik změnil, ale změnil se pouze etický pohled na smrt a důstojnost člověka.

Protože jsem se nenechal odradit, náš vztah dostal další povážlivou trhlinu.

 

*

 

Expozice Američana Roye Glovera, který spolu s českou společností Interkoncerts už několik týdnů vystavoval v Praze rozřezaná lidská těla, měla obrovský návštěvnický úspěch. Ve světě ji vidělo už přes 16 milionů lidí.

Výstava přitahovala i mě a líbila se mi!

Co s tím? Měl jsem se stydět? Projevil se ve mě nějaký skrytý voyeurismus? Podílel jsem se dokonce na zneužívání těl umučených politických vězňů v Číně? Nebo je to normální?
            Když  jsem jel kolem bouračky, podíval jsem se tam.

           
No, řekněte sami: když projíždíte kolem bouračky na silnici, podíváte se tam a přijde vám to samozřejmé, nebo se otočíte a máte přitom výčitky svědomí? Anebo pokračujete bez povšimnutí dál? Mrtvé lidské tělo odjakživa fascinuje každého z nás. Částečně z přirozeného strachu ze smrti, částečně ze zvědavosti, jak vlastně vypadá.
            Někdo si to umí přiznat, a najít tak hranici mezi obyčejnou zvědavostí a nechutným očumováním cizí tragédie. Někdo se řídí svou vírou, lidské tělo považuje za Boží schránku a jeho znesvěcení za hřích. A někdo si to přiznat neumí. Ti mrtví ho přitahují úplně stejně, jenom se to projevuje tím, že
výstavu hlučně kritizuje. Případně morálně odsuzuje ubožáky, kteří se na ní nechali zlákat.

 

Já tedy byl jedním z těch ubožáků a nebojím se to přiznat. Strach, děs, odpor spojený s dráždivostí a vzrušením mě vždy přitahovaly.

Jistá nepatřičnost, dokonce hnus  a zděšení lidi od nepaměti láká a fascinuje.

Projevuje se například touhou seriózního kultivovaného německého gentlemana, který si na silnici  za Chebem zaplatí sex se špinavou cikánkou, přestože má doma krásnou, mladou, chytrou a voňavou ženu.

U mě se dekadence projevila tak, že zatímco bych se mohl se svou půvabnou Klárou procházet po Petříně, trávím čas mezi mrtvolami.

*

 

Exponáty mne tak fascinovaly, že jsem je viděl už několikrát.

Vyrojily se sice spekulace, že by výstava mohla být z etických důvodů předčasně ukončena, ale zatím utěšeně pokračovala a  její odpůrci zažili debakl. Radnice zamítla stížnost občana Prahy 1, který si stěžoval, že exponáty mrtvých těl odporují zákonu o pohřebnictví. Nevyslyšena zůstala i žádost Tomáše Halíka, aby rektor UK zakázal studentům provázet návštěvníky. Putovní mezinárodní expozici upravených skutečných lidských těl považuje Halík za jeden z nejodpornějších útoků na důstojnost lidské bytosti v dějinách naší civilizace.

Zákon nebyl porušen, odpověděla radnice Prahy 1 na stížnost protestujícího obyvatele Prahy 1, Radka Mikuly. Verdiktu radnice předcházelo prošetření expozice policií, hygieniky i správními úředníky. "Nejde o lidské pozůstatky, ale výstavní exponáty," stálo ve vysvětlení vrchního ředitele Policie ČR pro Prahu 1.

Přes protesty vědecké i kulturní veřejnosti, pořadatelská organizace Interkoncerts vyklidit sál v Lucerně rozhodně neplánovala. Výstava tak potrvá podle plánu do 28.října.

"Existují doložitelné úřední dokumenty čínské vlády i univerzity v Dalianu, která těla obstarala, že s ostatky je nakládáno se souhlasem pozůstalých," řekl iDNES.cz Robert Porkert z Interkoncerts. Zároveň připustil, že souhlas pozůstalých v ruce nemá. "Jednou z podmínek projektu je totiž anonymita. V dnešní době jsou již těla neidentifikovatelná, musíme proto věřit úředním dokumentům," dodal.

 

 

*

Ten pátek jsem byl v Lucerně už počtvrté.

Při detailní prohlídce genitálií hráče amerického fotbalu jsem zahlédl, jak muž z ostrahy něco vykládá postaršímu gentlemanovi a ukazuje směrem ke mě. Muž mne po chvíli oslovil lámanou češtinou.

„Hezký den, dovolte abych se představil. Jmenuji se Georg Marsky a patřím k týmu Roye Glovera, který výstavu pořádá. Všimli jsme si, že jste tu byl už několikrát . Mohl bych Vám nabídnout účast v komisi, která vybere nejpoutavější exponát pražské výstavy?“

Nabídka mne překvapila a nepochybně zaujala. Nabídl jsem muži, že můžeme hovořit i anglicky, správně jsem odhadl, že má angličtina bude lepší než jeho čeština.

            „To děláte průzkum v každém městě? Není to jedno?  Jak to rozlišit? Na každém exponátu je něco zajímavého,“  vyptával jsem se.

„Budete se divit, ale v každém městě je favoritem jiný objekt. V Londýně to byl ležící  fotbalista, v Budapešti tenista a v Moskvě játra zničená alkoholem.“

„Děláte takovou anketu s každým návštěvníkem ?“

„Není to masová záležitost, neoslovujeme každého návštěvníka“odtušil muž. „Vybíráme si respondenty, kteří na výstavě stráví delší čas nebo se přijdou podívat opakovaně. Máme tak jistotu, že se s objekty skutečně důkladně seznámili a jejich hodnocení bude objektivní.“

Nabídce se  nedalo odolat a já souhlasil.

George mi věnoval pozvánku na setkání členů výběrové komise na příští čtvrtek přímo ve výstavním prostoru .

 

Chtěl jsem si ohledně původu těl doplnit podrobnější informace a byl  jsem zvědavý, jestli se už jako člen výběrového týmu dovím něco víc:

„Mohu se vás zeptat odkud doopravdy jednotlivé exponáty pocházejí? Slyšel jsem dokonce, že se jedná o těla zabitých čínských politických vězňů.“

 

„To v žádném případě!“ na Georgovi bylo znát, že ho můj dotaz pobouřil.

Všichni tito lidé zemřeli přirozenou smrtí, ale konkrétních důvodů úmrtí je velmi mnoho.

Veškeré exponáty byly získány od Dalian Medical University Plastination Laboratories v Čínské Lidové Republice, protože Asie nabízí největší a nejzkušenější skupinu disektorů na světě, kteří mají velké zkušenosti s preparováním lidských těl pro vzdělávací a vědecké účely. V současnosti jsou lidské exponáty na lékařských fakultách v Číně, USA i ostatních státech po celém světě pro tyto účely získávány od dobrovolných dárců ,kteří věnují své tělo pro tyto účely, nebo se jedná o neidentifikovaná těla.

 

            Zajímal jsem se ještě o metodu plastinace.

George mi vysvětlil, že se při ní  speciálně upravená těla, zbavená tuku a kůže ponoří do acetonu který z buněk odvede veškerou vodu. Poté se preparovaná část těla přenese do velké vany plné polymeru a vše se zataví do vakuové komory. Díky nepřítomnosti vzduchu se z těla začne vypařovat aceton a místo něj do buněk a tkání vstoupí polymer. Na závěr se použije katalyzátor, který způsobí zpevnění. Takto upravené tělo a orgány se dále nerozkládají, drží tvar a vypadají přirozeně.

„Ale abyste si nemyslel Patriku,“ pokračoval George. „Zdaleka ne všichni dárci jsou vhodní pro plastinaci. Budete se divit, ale cennější jsou pro nás nemocní jedinci s nějakým pěkně poškozeným orgánem. Diváky mnohem více zaujme atrofovaná tepna, nádor na mozku nebo rozedmuté plíce. Zdravé jedince, zemřelé například po nehodě, využíváme k jiným vědeckým účelům.“

Vzpomněl jsem si na své žaludeční vředy a žertovně si pomyslel , že  vše špatné je k něčemu dobré.

            „Nestane se vám, že návštěvníci nějaký exponát poničí?“ zajímalo mne, protože některé exponáty nebyly ani za sklem, ale volně v prostoru, ohraničené jen  šňůrou.

„Samozřejmě, proto je na výstavě jen 20 exponátů , ale ve skutečnosti jich sebou vozíme o několik více. Kvůli náhradě. Ty poškozené pak s námi už neputují dále, ale vracejí se zpět do Číny, kde je dají do pořádku.“

 

S takto dokonalým výkladem jsem se těšil na příští čtvrtek. Na to, že mé hodnocení přispěje vědeckému pokroku.           

 

 

*

Hádka s Klárou (snad už poslední), způsobila, že jsem do Lucerny přišel s půlhodinovým zpožděním. Omluvil jsem se Georgovi , který mě ujistil, že jsem přišel pouze o úvodní slovo odborníka z Číny a osnovu programu dnešního večera. Tu jsem si ale mohl přečíst v pozvánce. Po úvodním meetingu a hodnocení následovala společenská večeře v restauraci Titbit a neformální diskuse.

Sestava návštěvníků – hodnotitelů byla ten večer velmi různorodá. Kromě 12 členů organizačního týmu  zde bylo 8 vybraných členů komise přímo z řad návštěvníků. Byli zde dva manželé středního věku, otylý mladík kolem dvaceti, muskulaturní trenér z posilovny, elegantní dáma kolem padesátky a  dvě studentky z lékařské fakulty.

Rozdali nám čtyřstránkové dotazníky, kde se nás ptali na různé věci. Jak hodnotíme vzhled, funkci, chorobu, jaký je náš subjektivní favorit a jestli souhlasíme s provedenou metodou úpravy zemřelého těla.

Dotazník jsem měl vyplněný rychle a do kolonky poznámky jsem navíc vepsal, že exponáty mají věrnou barvu, což se o pomůckách, které nám ukazovali ve škole při studiu anatomie, říct rozhodně nedá.

Čekal jsem, až dotazníky vyplní i ostatní a diskutoval jsem s dalším členem týmu, který se představil jako Michael. Ptal jsem se ho, kde je restaurace Titbit, kde má komise pokračovat v neformální diskusi při večeři.

Muž se pobaveně pousmál:

„Myslel jsem, že to víte? Přece zde pod námi. Je to bývalá restaurace Varieté, dnes  Titbit – neboli mls.“

Varieté jsem znal, ale o nové restauraci jsem ještě neslyšel.

„Nechte se překvapit, není pro každého. Važte si dnešního pozvání,“  pokračoval Michael.

 

 

*

            Titbit byl zcela nový restaurant v čínském stylu, včetně obsluhy.

            George měl před přípitkem krátké slovo:

„Naše putovní výstava přijela do Prahy z Paříže a je takovým nepsaným zvykem naší agentury, servírovat na setkání výběrové komise v další zemi právě speciality z předchozí destinace.

Přede mnou na stole ležely ozdobné desky, do kterých jsem zvědavě nahlédl. Obsahovaly jídelní lístek a s mladíkem u stolu po mé pravé straně jsme se nestačili divit, jaké menu pro nás hostitelé připravili.

            Jako předkrm byla jemná paštika v pečené bramboře, zdobená uzenými prsíčky na omáčce z lesního ovoce, následovala krémová polévka s pečeným cuketovým Julliene a kapkami zeleného dýňového oleje. Jako hlavní jídlo jsme si mohli vybrat brzlík s domácím špekem nebo hřbet pečený pod uzenou slaninou na portském víně s kukuřičným sufle, restovaným pórkem a rajčaty na bylinkovém oleji. K červenému masu pak vybrali vynikající víno Chateau Prieure – Lichine  1989 z oblasti Bordeaux.a jako dezert servírovali Creme Brulee s rebarborovým kompotem.

 

Pozoroval jsem ostatní spolustolovníky a připadalo mi podivné, jak obřadně  kladou jednotlivá sousta do úst a pokyvují navzájem hlavami.

George si ke mě při dezertu přesedl.

„Co na to říkáte, příteli? Vsadím se, že jste  nic podobného ještě nejedl. Jste spokojen? Co vaše dekadentní touha?  Váš dekadentní žaludek?

V tu chvíli jsem přestal nasládlost pečeného hřbetu přisuzovat orestování masa na portském víně.

Zesinal jsem.

„Vám to nikdo neřekl, viďte? Nemáte chodit pozdě.“

„Ale tohle je trestné!“ vydechl jsem.

„Kde není žalobce, není ani soudce. Nebo si myslíte, že nás někdo z přítomných udá? Většina jsou naši lidé, ti ostatní si podobného zážitku velmi cení a zaplatili za něj nemalé peníze a pak jste tu vy, ten mladík a ty dvě slečny. Každý máte jinou motivaci zde být. “

„Kde berete tu jistotu, že vás neudám já?“

Neodpověděl, jen se na mě soucitně podíval.

„Vidím, že Vám není dobře, jste úplně bledý!“ pozoroval  mě starostlivě George.

„Mám pro Vás příteli něco speciálního. Ať přijdete na jiné myšlenky.“

George  zmizel a za chvíli se objevil s malou sklenkou lehce nažloutlé tekutiny.

„Vypijte ji na ex, jinak si nevychutnáte aroma.“

Poslechl jsem ho. Chuť byla zvláštní, silně lihová. Doufal jsem, že se po frťanu trochu vzpamatuji, zaženu slabost a srovnám myšlenky k dalším krokům. Pocit úlevy se ale nedostavoval. Usilovně jsem vzpomínal, kde jsem takovou chuť už zažil. Vzpomněl jsem si na svůj pobyt ve Vietnamu a vybavily se mi demižony s  hady a brouky naloženými v lihu.

Začínal jsem mít neblahé tušení. Nenápadně jsem vkročil do chodby ke kuchyni, odkud George nosil sklenky. Nahlédl jsem pootevřenými dveřmi do přípravny a po prvním pohledu se už neudržel na nohou. George právě čepoval z obrovského skleněného demižonu, naplněného různými vnitřnostmi další  aperitivy.

 

 

*

 

Když jsem přišel k vědomí, byl jsem paralyzován, nemohl mluvit a ani se hýbat.

Poloseděl, pololežel jsem v křesle salonku restaurace, kde jsme právě povečeřeli.

Přede mnou stál George a tlumočil mi  debatu  skupiny Číňanů. Ujistil mne, že velmi děkují za poskytnutí těla k „výzkumu“.

Svým podpisem jsem potvrdil, že souhlasím s poskytnutím svého těla k vědeckým účelům formou plastinace. Stalo se to ve chvíli, kdy sem si myslel, že se podepisuji jako člen výběrové komise pod podmínky výběru exponátu a souhlasím s posmrtnou úpravou těl. Tedy ve skutečnosti mého těla.

„Nezemřete hned, budeme vás uchovávat ve vegetativním stavu až do data vaší autohavárie, který jsme naplánovali na  2. června. Do té doby jste na dovolené, abyste přišel na jiné myšlenky po rozchodu s přítelkyní,“ vysvětloval mi George.

 

*

 

 Našel se český zájemce! Křičel titulek deníku Čas a Prostor.

Reportér deníku se v článku ptal českých organizátorů výstavy:

„Slyšeli jsme, že až čtyři tisíce dobrovolníků z celého světa se už prý rozhodlo věnovat  projektu Bodies své tělo. Smím se zeptat, jestli už máte i nějaké české zájemce?“

„Ano, máme dokonce několik Čechů, kteří se rozhodli být exponáty, ale jejich jména s pochopitelných důvodů tajíme. Podepsali prohlášení, že jejich ostatky mohou být pro naše účely bez výjimky použité a s plastinací souhlasí. Pokud se některý další Čech rozhodne stát se po smrti exponátem, zákony mu v tom nebrání. Posmrtnou úpravu si však může zařídit jen v cizině,“ vysvětloval český pořadatel. 

„Umožňuje to česká právní úprava?“

„Žádný zákon neznemožňuje nechat se posmrtně mumifikovat, ale problém je, že v Česku je taková úprava zakázána. Když si to však dohodnete v zahraničí, pohřební služba vám následně zajistí převoz. Český zákon o pohřebnictví totiž povoluje jen tři způsoby, jak naložit s mrtvým tělem. Může být uloženo do hrobu, do hrobky nebo se nechá zpopelnit.

Jedinou "omluvenku" před zákonem nabízí věda. Dárce se však musí příslušnému anatomickému ústavu upsat, že si výslovně přeje, aby jeho tělo po smrti posloužilo poznání a bádání. Lidí, kteří si přejí být po smrti takto "užiteční", jsou tisíce. Jen anatomický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze podle Zdravotnických novin k loňskému roku evidoval pět tisíc smluv. Potenciální zájemce o mumifikaci si tedy musí posmrtnou úpravu dohodnout v cizině. Po provedení plastinace, případně balzamování, je tělo podle zákona považováno za předmět a jako předmět se může převážet  a stěhovat.“

 

*

 

Druhého dne našla Klára v dopisní schránce dlouhý dopis ode mne. Psal jsem jí v něm, že se s ní rozcházím, definitivně a bez zbytečných vysvětlování. Odjíždím si odpočinout do ciziny a nepřeji si, aby mě už kontaktovala. Mí rodiče dostali další týden pohled z Florencie a mí klienti na mobil oznámení esemeskou, že se omlouvám, ale beru si zdravotní dovolenou.

 

*

Právě opouštím Českou republiku v zinkové schránce jako exponát č. 1252.

Nesměřuji začátkem listopadu do Benátek, kde výstava Bodies pokračuje, ale do Číny. Mé vnitřní orgány mi byly vyjmuty a cestují vedle mne ve schránce se speciálním roztokem. Vědci z Plastination Laboratiries tvrdí, že bych se mohl objevit na výstavě v Madridu už příští rok na podzim. Celý proces plastinace nebude trvat déle než  rok.

 

Mám štěstí. Jsem hrdý na to, že mne  vybrali jako exponát k vystavení. Sice ještě nevím, budu-li představovat plavce nebo kytaristu, ale neměl bych nic ani proti boxu, i když jsem se mu nikdy nevěnoval. Možná mě trochu mrzí, že se mnou nebude i Klára. Mohl z nás být krásný double exponát v intimní poloze.

 Myslím, že mladík, který seděl na večeři po mé pravici takové štěstí neměl. Nejspíš bude v Benátkách servírován třeba jako  „ Pikantní plátek ze zapékanými brambůrky s reblochonem“ společně s Rulandským modrým z Tanzbergu Mikulov.

 

Váš Patrik Janda  12. června 2007 letiště Praha - Ruzyně

 

***

 

 

 

 



 


7 názorů

Vihar
05. 11. 2007
Dát tip
*

jé a já to zprvu brala jako nějakou reportáž - kam na ty nápady chodíš? :-)

Yossarian
29. 05. 2007
Dát tip
tip nebude, protože se mi zvedá kufr, ale napsané je to dobře :-)

Senyoryta
14. 05. 2007
Dát tip
avi

Jeanny
13. 05. 2007
Dát tip
Vážně povedený, skvělej nápad, myslím že můj tip si to zaslouží. Kdybych nevěděla, že člověk bez orgánu nemůže psát, tak bych ti to zblajzla i s navijákem :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru