Stop!

„Yeah, I will be there for a while... By, honey. I love you.“

Šťastně se usmála. Slaďoušek, tak přece přijede! Konečně ho uvidím – a ne jen na fotce – i když i tam byl opravdu hezký. Možná ani ne tak hezký, jako spíše sympatický – něco, něco zvláštního ji na něm přitahovalo. Nevěděla co to je, ten zvláštní pocit když si s ním telefonovala, nebo psala na icq... Je to láska?

„Ale ne, zapomeň na to! Máš přece svého kluka!“ Podobné věty jí zní v hlavě už dlouho. Nedělá chybu? Možná je to jeden velký omyl...

Z myšlenek ji vytrhlo zatroubení před okny.

Před domem stála modrá Felicia kombi, o jejíž kapotu se ležérně opíral On. A byl skutečný! Vyběhla ven. On kráčel vstříc. Asi metr od sebe se zastavili a oba zkoumavě a zároveň dychtivě pozorovali toho druhého.

„Ahoj Tommy,“ osmělila se ona konečně.

„Ahoj Hani,  řekl měkkým, medovým hlasem.

Opět nastala chvilka ticha, rušená jen vzdáleným hlukem dopravy, jež sem doléhal z nejrušnější křižovatky města Frýdku-Místku.

„Jsem tak ráda že jsi přijel, je to vážně bezva!“

„Musím říct Hani, že vypadáš dost jinak než na těch fotkách. Netušil jsem že můžeš být ještě krásnější!“

„Ale Tommy, nech toho, stejně to není pravda, ty kecko.“

„Ale je, Hani, je... víš že Tobě říkám jen a jen pravdu!

Maličko se oba začervenali.

„Tak, co budem dělat, Tome?“

„Mno, myslel jsem, že bychom se mohli projet, nebo někam zajet.. co ty na to?“

„Jo, bezva!“

Posadili se do auta.

„Chceš řídit?“

Zasmála se. Měla tak nádherný smích... Krásnější nikdy neslyšel.

„Raději ne, víš jak je to s mým řízením. A co by řekl tvůj taťka, kdybych mu rozbila auto?“
“Neřekl by vůbec nic – vzal bych to na sebe... Vážně nechceš?“

„Ne, vážně ne, Tommy...“

„Tak fajn, jak myslíš“, zařadil jedničku, povolil ruční brzdu a auto se plynulým pohybem začalo rozjíždět.

„Máš hlad, Hani? Že bychom zašli na večeři, nebo tak...?“
“Ani ne, Tome, jen se tak někde projdeme, ju?“

„Fajn...“

Na další křižovatce odbočil na výpadovku z Frýdku.

„Tome, kam jedeš?“

„Víš,“ přerušil její otázku „můj děda mi tuhle vyprávěl jeden fajn příběh – no, on to vlastně ani moc příběh není  - spíš jeho názor“, zasmál se.

„Tak povídej!“ Nechala se přesvědčit ona.

„Seděli jsme si tuhle celá rodina – i s dědou u odpolední kávy a přišla řeč na stopařky. Babička povídá: „No, Tomášku, neměl bys stopovat, víš, před třemi lety zabili v Anglii stopařku! Je to nebezpečné!“

Do toho se vložil děda: „No, já je stejně nechápu... ty stopařky... já bych je vzal do auta, zavezl někam do lesa, na odbočku a řekl: Vidíte slečno? Víte co bych teď mohl udělat? Znásilnit vás tady a zabít! Já to neudělám, ale už příště nestopujte!“

Hanka se trošku strnule usmála: „Ten tvůj děda je vážně zajímavý.“

„Jo, to je,“ přitakal Tomáš a odbočil na lesní cestu.

Zastavil auto.

„Tak Haničko, víš co bych teď mohl udělat?“

„Tommy! To bys neudělal!“

„Myslíš?“ Zablesklo mu v očích...

Probudila se celá zpocená. Tak to byl jen sen! Z toho čekání jsem usnula... Kolik je hodin? No paráda! Půl třetí.... jestli už tu bude....

Vyběhla ven. Před domem stála modrá felicia kombi, on kráčel vstříc...