Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOMLÁZKA
25. 05. 2007
0
0
691
Autor
trictvrtak
Toto je jedna z osmi pohádek, které jsem napsal pro své děti, jejímiž hrdiny jsou kamarádi ze ZOO velbloud Pepa, žirafa Amálka, slon Kryštof a medvěd Bedřich. Dětem se líbí a tak bych docela rád věděl, jak se líbí Vám. Díky za za jakýkoli Váš názor. Mějte se fajn.
Svěží vánek se co chvíli proplétal mezi pučícími stromy, hladil křehká stébla nové trávy a radoval se, že jeho starší a nepříjemný bratranec severák spolu se zimou, nenávratně zamířil kamsi za hory. Ze slunečného jarního dne se s ním radovala i jedna postarší včelka. Letěla si nad ZOO, v ruce měla kyblíček a hledala, kde jsou první volná kvítka plná pylu a sladké šťávy. A hele, támhle na loučce se to jenom žlutí! To budu mít kbelíček plný raz dva! A milá včelka se ve velkých kruzích spustila na louku plnou květů.
„Hele, hele, ty to ale pěkně šulíš!“ pronesl Kryštof sklánějící se nad Pepou. „Tu kuličku jsi necvrnkl, ale šouráš ji.“
„Co povídáš,“ ohradil se Pepa. „Já ji cvrnkl, podívej, stejně jako tuhle.“
Kulička z pod Pepovy nožky vystartovala směrem k důlku, ale dojít do něho, jí nebylo souzeno. Při svém běhu holým místem loučky narazila na kamínek, odskočila a minula důlek.
„No vidíš! Když cvrnkáš, tak netrefíš! To co trefíš, to jsou ty šouráky,“ pronesl s uspokojením Kryštof. „Teď se dívej, jak se správně cvrnká.“
Kryštof opatrně nakrčil chobot, zamířil a výběžkem svého chobotu ukázkově cvrnkl. Ozvalo se cinknutí a kulička skončila mezi ostatními v důlku.
„To se ti to vytahuje, když máš chobot,“ utrousil Pepa. „Mít ho já, tak bys viděl!“
„Tak si ho pořiď,“ prohodil Kryštof k Pepovi a poslal další kuličku do důlku. „Tak ještě jednu a vyhrál jsem. No, ale ta je pěkně daleko. Taky jsi ji nemusel házet až sem do trávy. To bude muset být mistrovský cvrnknutí. Sleduj Pepo, jak jí tam pošlu.“
Kryštofův chobot se opatrně propletl mezi pampeliškami a chystal se k onomu mistrovskému cvrnknutí. „Tak, teď se jen nadechnout, zatajit dech a pošlu jí tam,“ pomyslel si soustředěný Kryštof. Nadýchl se a ...
„Hepčííík! Hepčííík!, Hepčííík!“ ozvalo se a Pepa s pobavením sledoval Kryštofa, který válel sudy po paloučku a frkal a kýchal ostošest.
„Něco mám v nose!“ zběsile mával Kryštof chobotem. Po dalším kýchnutím to něco vylétlo Kryštofovi z chobotu a s hlasitým bzučením to mydlilo Kryštofa kbelíčkem po hlavě. Vyjevený slon seděl v trávě na zadku a sledoval, jak mu usoptěná včela nadává. Ještě jednou se ozval nasupený bzukot a včela zmizela z loučky. Takhle si ten začátek jara nepředstavovala!
Pepa se mohl uřechtat. Kryštof si utíral chobot do trávy a hudroval na ty včely, co se všude potulují a nenechají ho vyhrát v kuličkách.
„To si piš, že nevyhraješ,“ přizvukoval mu Pepa. „Teď totiž hraju já! Podívej se,“ a ukázal na onu fialovou kuličku, která se při prvním Kryštofově frknutí přesunula z trávy na kraj důlku. „Tak, teď přijde zase můj mistrovský šťouch!“ a Pepa se zadostiučiněním poslal kuličku do důlku. „Vyhrál jsem, vyhrál jsem! No to víš, slon si na velblouda nepřijde,“ posmíval se Pepa Kryštofovi, když vybíral kuličky z důlku.
„Zatracený včely,“ žbrblal Kryštof. „Jsou úplně na nic.“
„Jak to?“ ozvalo se mu za zády. A on se to k nim batolil Bedřich. „Včely jsou přeci na med.“
„Jo, a ten je taky na nic!“ máchl naštvaně Kryštof chobotem. „Já kvůli nim prohrál tady s Pepou v kuličkách. Velbloud přeci slona nemůže v kuličkách porazit. To není normální!“ hudroval.
„Jo jo, kdo umí, ten umí,“ usmíval se Pepa. „Nezahraješ si ještě jednou? Klidně ti půjčím kuličky.“
„Heleďte se, nechte toho! Přeci se nebudete hádat pro kuličky!“ Bedřich se postavil mezi Pepu a Kryštofa. „A máte už vůbec pomlázky?“
„Na co pomlázky?“ podivili se Pepa s Kryštofem.
„No asi na koledu, ne? Zítra jsou Velikonoce,“ opáčil Bedřich.
„Ale vždyť my jsme přeci nikdy na koledu nechodili. Na tu chodí děti.“
„Nechodili jste proto,“ Bedřich se posadil, „protože já jsem v tu dobu vždycky spal. Letos vyšly Velikonoce později a jaro začalo dříve. A tak mám už po zimním spánku a šel bych na tu koledu.“
„No, na žádný koledě jsem nikdy nebyl, ale zkusit by se to mohlo,“ usoudil Kryštof.
„Prý při tom koledování něco dostáváš,“ přidal se k úvahám Pepa.
„Dostáváš, to víš že jo,“ přitakal mu Bedřich. „Prostě přijdeš někam, kde mají holky, sešleháš je, řekneš koledu a oni ti pak něco dají. Když jsem chodil na pomlázku s tátou, tak jsme pokaždé dostali něco na zub. Pravda, táta i něco ostřejšího. Ale to bych nebral. Táta byl sice pokaždé o dost veselejší, ale potom obyčejně usnul a my byli rádi, že jsme ho v květnu probudili. Ale ty dobrůtky co jsem dostával, ty byly moc fajn,“ vzpomínal Bedřich.
„Tak to já jdu. Mám chuť na nějakou ňaminu,“ olízl se Pepa.
„No, ale máme vůbec nějaké pomlázky?“ zeptal se Kryštof. „Já totiž žádnou nemám a uplést ji také neumím.“
„Neboj,“ uklidnil ho Bedřich, „už jsem se domluvil se starým opičákem. Zbylo mi totiž po zimě trochu oříšků a on nám za ně ty pomlázky uplete. Zítra ráno je budu mít. Tak co, vyrazíme na tu koledu?“
„Nu tak jo,“ přikývli Pepa s Kryštofem.
„Fajn,“ a Bedřich se postavil. „Tak a teď si dám s vámi ty kuličky. Půjčíš mi nějakou Pepo?“
Druhý den ráno se naše trojka sešla u klece s opicemi.
„Hmm, pěkný,“ pochválil Kryštof pomlázky, které jim dával Bedřich.
„Júú, ta švihá!“ radostně výskl Pepa a pomlázka zasvištěla vzduchem.
„Jauvajs! Co blázníš Pepo!“ nadskočil Kryštof a chobotem si foukal na zadek. „Copak jsem nějaká holka? Chceš taky jednu?“
„Nechte toho, jste jak malí!“ okřikl je Bedřich. „Jdeme koledovat!“
„A kam vlastně půjdeme?“ zajímal se Pepa.
„No, nejdříve za Amálkou!“ navrhl Kryštof. „Je to přeci holka, ne?“
„Jasně,“ souhlasil Pepa, „tak jdeme.“ A všichni tři vyrazili za Amálkou.
Ale ve výběhu žiraf Amálka nebyla, jen na vrátkách visela cedulka „Přijdu za hodinku.“
„To je pech,“ povzdychl si Pepa, „už jsem se těšil, jak ji sešleháme.“ „Co takhle zkusit jiné žirafy?“ pronesl s nadějí v hlase.
„Tak to máš smůlu,“ usadil ho Bedřich. „Z žiraf je tady pouze starej Žirafák, ostatní jeli za příbuznými. Budeme muset vyrazit jinam. Jo a hlavně se musíte taky naučit tu koledu.“
„No to jo,“ souhlasili Pepa s Kryštofem.
„Heleďte se, jdeme, já vás cestou nějakou naučím,“ a Bedřich vyrazil cestičkou od žiraf.
„Myslím, že nejjednodušší je asi tahle,“ Bedřich zašoural nohama a spustil: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný....“
„Sprrrrosťáci! Darrrrebáci! Drrrrzouni!“ zavřísklo jím za zády tak ostře, až všichni poskočili. Za nimi seděl na větvi malý barevný papoušek ara. „Srrrrandu si ze mne dělat nebudete! Jakýpak malovaný vejce! Taková drrrrzost! Už na mne volali, že jsem zmalovaný jako kašparrrr, ale tohle!“ Papoušek vztekle poskakoval po větvi a cvakal zobákem.
„Hele, co nám nadáváš ty mrňousi!“ obořil se na něho Kryštof, který se už vzpamatoval z prvního úleku. „Co jsme ti udělali? Jen abych ti za to nadávání jednu neplácl!“
„Vrrrráždá, morrrrd!“ zavřeštěl papoušek a odskočil z dosahu Kryštofova chobotu. „Brrrráchóóó!“ zavřískl znovu. Kryštofův chobot se napřáhl a....
„K sakrrrru! Co se tu děje, Karrrrle?“ a na větev se z listí vybatolil obrovský kakadu s velikým oranžovým zobákem. Malý ara k němu okamžitě přihopkal.
„Dělají si z nás srrrrrandu, že jsme prrrrý barrrevní!“ ihned žaloval.
„Krrrrrucinál, taková drrrzost!“ načepýřil se kakadu a zlostně zacvakal zobákem. Kryštofův chobot se rychle stáhl. „Máme přřřřeci rrrrovnoprrrávnost, barrrrevný nebarrrrevný! Srrrandu si z nás dělat nebudou!“ rozčílil se kakadu.
„Jo a prrrý máme barrrevný vajíčka!“ přisadil si ara. Kakadu zalapal po dechu.
Když se vzpamatoval, zavřískl: „Alááárrrrm!“ Ve větvích to zašustilo.
„Rychle pryč!“ vykřikl Pepa a naše povedená trojka vyrazila kvapem od papoušků.
Celí udýchaní se zastavili až dole u jezírka.
„Co to do nich vjelo?“ funěl Bedřich.
„Nevím, ale byli docela naštvaní,“ odfoukl si Kryštof a nabral vodu do chobotu.
„Třeba se jim nelíbily ty naše pomlázky. Třeba se jich báli,“ usoudil Pepa.
„Ti nevypadali, že by měli strach,“ oponoval mu Kryštof, který se sprchoval vodou z jezírka. „Byli zkrátka divní,“ uzavřel debatu. „Hele Béďo, jak že byla ta koleda? Ať se ji naučíme,“ dodal.
„No, hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý.....“
„Nic vám nedám! Zlodějíí! Karlééé!“ vysoké pištění přerušilo Bedřicha v přednesu. Zkoprnělá zvířátka pohlédla přes hladinu jezírka. Z rákosí se vybatolila paní pelikánová a spustila vyřídilku. „Krást by se vám zachtělo! Nic nedostanete! Karlééé!“ Rákosí se rozhrnulo a na jezírko vyplul veliký pelikán. „Chtějí nám sebrat naší budoucnost! Zbavit nás naší radosti!“ křičela mu paní pelikánová v ústrety.
„Co že? No tohle!“ Pelikán se nahrbil a zamířil ke koledníkům. Pepa s Kryštofem se překvapením nezmohli ani na slovo. Jen z Bedřicha vyklouzlo opožděné „... slepička vám snese jiné.“
„A ještě mi nadávají! Karléééé!“ pištěla u rákosí paní pelikánová. Pelikán roztáhl křídla.
„Rychle, utíkejte!“ zatroubil Kryštof a vzal do zaječích. Pepa s Bedřichem se nedali pobízet a vyrazili za ním. Ke břehu zatím doplul naštvaný pelikán a hrozivě cvakal zobákem za utíkajícími zvířátky.
„Ufff!“ odfoukl si Kryštof a svalil se celý uřícený pod dub u vodního světa. Pepa s Bedřichem ho následovali.
„To nechápu,“ kroutil hlavou Bedřich. „Co všichni proti nám mají?“
„Třeba se jim nelíbí ty pomlázky,“ vnucoval znovu svoji teorii Pepa.
„Pomlázkama to není,“ přemítal Kryštof. „Hele Béďo, jakže je ta koleda?“
„No, hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li ...“ Bedřich se zarazil. „A jo, teď mi to došlo!“
„Vidíš,“ Kryštof se podrbal na hlavě chobotem. „Ona to na jaře v ZOO není asi zrovna nejvhodnější koleda.“
„To ne,“ souhlasil Bedřich.
„Proč ne?“ podivoval se Pepa.
„Copak na jaře snášejí ptáci Pepo?“ otázal se ho Kryštof
„Vejce.“
„A co mi chceme při koledování?“
„Vejce.“
„No tak vidíš Pepo.“
„A co?“ stále nechápal Pepa.
„Ty jsi ale truhlík, Pepo. Přemýšlej!“ Pepa seděl a přemítal.
„Aha, no jo, to je vážně hloupý...“ konečně mu to došlo. „Ale kam tedy půjdeme koledovat?“
„No, víte co?“ Bedřich se zvedl. „Pojďte za bratránkama, za ledníma medvědama, ti určitě vejce nesnášejí. Tedy pokud vím,“ dodal rychle.
U výběhu ledních medvědů se zastavili.
„Já se podívám, jestli jsou doma a jestli nespí. Počkejte tady,“ a Bedřich nakoukl do jeskyně. „Je to dobrý!“ zkonstatoval spokojeně. „Jsou doma, sice tam mají nějakou návštěvu, ale na ptáky to nevypadá. Tak jdeme a nezapomeňte na tu koledu.“ Zvířátka vkročila do jeskyně.
Vzadu v šeru seděli u stolku paní Polárková, její manžel a ještě dvě osůbky v elegantních fracích.
„Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,.....“
„No to je ale nevychovanost!“ povýšený hlásek postavičky ve fraku přerušil naše koledníky. „Karle! Udělej s tím něco! Přeci to tak nenecháš!“ Druhá postavička vstala.
„Ajajaj, zase Karel!“ vydechl Kryštof ve zlé předtuše a začal neznatelně couvat z jeskyně.
„Karle! To si přeci nenecháme líbit! Tak dělej něco!“ popoháněl kolébající se postavičku neodbytný nepříjemný hlas. Z postavičky se vyloupl tučňák! Byl sice malý, ale podsaditý. A mezi nožkami zahříval velké vajíčko. V okamžiku, kdy se ozvalo nové „Karléé!“ a tučňák si začal vyhrnovat rukávy, koledníci kvapně opustili jeskyni.
Za chvilku už bylo vidět naši trojku, jak se nešťastně plouží po cestičce.
„Tak já vám nevím,“ pronesl Kryštof, „ale já bych s tím koledováním raději skončil.“
„To já taky,“ přidal se Pepa. „Já už vážně měl strach, že nám jednu střihne. Šel bych si raději zahrát kuličky. Tam se nám nemůže nic stát. Krom toho, že Kryštof může mít bouli od kbelíčku.“
„Počkejte,“ uklidňoval je Bedřich. „Přeci to nevzdáme. Ještě je tu Amálka. Ta už bude doma a sama, s žádnými ptáky ani tučňáky se nekamarádí. Tak alespoň sešleháme ji.“
„No jo,“ zasvítila Pepovi očka. „To je fakt. Na Amálku jsem už docela zapomněl! A navíc, Amálka je moc hodná, ta nám určitě něco dobrého na zub dá. Rychle jdeme!“ a Pepa nabral směr k žirafám.
„Jen aby,“ zapochyboval Kryštof. „Ale jak uslyším zase něco o nějakém Karlovi, tak to balím a jdu hrát ty kuličky. Raději prohraju s velbloudem, než aby mne zase někdo honil po ZOO.“
Medvědí hlava opatrně vykoukla zpoza vrátek.
„Dobrý,“ zhodnotila. „Na dvorku nikdo není a z domečku slyším, jak si Amálka prozpěvuje. Tak jdeme na to!“
Vrátka vrzla a dvorkem se rozneslo opatrné „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.“
Bylo slyšet, jak Amálka v domečku vypískla: „Jééé, koledníci! Ale to snad né! Hned tam jsem.“
„Ufff, to jsem si oddychl,“ s ulehčením pronesl Kryštof. „Nikde žádní ptáci, nikde žádný Karel. Tak snad si teď pořádně zakoledujeme. Ještě že tu Amálku máme.“
„No to jo,“ přizvukoval mu natěšený Pepa. „Já už se těším, až ji sešlehám!“ a Pepa začal zkoušet pomlázku ve vzduchu tak vehementně, že Bedřich s Kryštofem měli co dělat, aby nějakou nedostali.
V domečku něco zarachotilo a cvakla klika.
„Tak se připravte,“ zašeptal Bedřich a pomlázky strnuly. „Ať ji vyšleháme jak se patří.“ Chvilka napjatého očekávání, dvířka se otevřela a....
„ŠPLOUCH!“ a naši koledníci stáli na dvorku doslova jak zmoklé slepice.
„Co to bylo?“ nechápavě civěl mokrý Pepa.
„Nevím,“ hlesl Bedřich.
„Asi nějaký Karel,“ poznamenal Kryštof a nepřítomně pozoroval svoji zplihlou pomlázku.
„Kdepak, moji milí,“ ve dveřích se objevila Amálčina hlava. „Je už po poledni. A to už se nekoleduje, to už jen holky polévají zpozdilé koledníky!“ smála se.
„No, tak to jsme dopadli,“ pronesl smutně Kryštof. „Až zas půjdete na nějakou tu pomlázku, tak se mnou už nepočítejte,“ dodal.
„A já se tak těšil na dobrůtky,“ popotáhl Pepa, který neměl daleko k pláči. Bedřich jen mlčel.
„Ale ale, koledníci přeci nesmí být smutní,“ usmála se Amálka. „Však mne těší, že jste si na mne vzpomněli. Kdyby jste mne lehoulince, ale opravdu jen lehoulince, sešlehali, tak to já bych byla spokojená. Jinak bych uschla stářím a nikdo by mne neměl rád.“
„Jéé, tak to já tě mám tak mooooc rád!“ vyskočil Pepa a jeho pomlázka se jala dokazovat Amálce, jak že moc jí to má Pepa rád. Amálka vypískla, udělala pohyb jakoby chtěla utéci, ale nakonec si na to štípáníčko pomlázky počkala. Bedřich s Kryštofem na sebe mrkli a přidali se. A dvorkem se neslo teď už bezstarostné „Hody hody doprovody....“