jak Jura našel ve sklepě Kozla

Jak Jura našel ve sklepě Kozla

Stalo se to jedné obzvláště tmavé noci, že se sedláku Jurovi zdál zvláštní sen. V tom snu se mu zjevil samotný bůh a řekl mu, ať sejde ihned do svého sklepa a začne kopat v nejzadnějším rohu. Odměnou mu měl býti poklad ze všech nejvzácnější.

Jura se zpocený probudil, nemeškal a hned šel do sklepa kopat. Po několika ranách krumpáčem zeď povolila a objevil se výklenek, kde ze stěny vyvěral pramen.

„Léčivá voda!“ vykřikl Jura a honem ochutnal.

Nebyla to však pravá léčivá voda. Tekutina byla černé bary a pěnila. Nebyla to vůbec voda – byl to Velkopopovický Kozel!

Sedlák Jura, se zručností jemu vlastní, okamžitě přidělal k pramenu pípu a zavolal svou ženu.

„Marie,“ povídal jí, „tohle je pravý Velkopopovický Kozel černý, který vyvěrá v našem sklepě a udržuje si stálou teplotu kolem deseti stupňů.“

Mlsně se oblízl a natočil si jednoho.

„Marie,“ povídal jí dál, „o tomhle nesmíš nikomu povědět, ba ani slůvkem naznačit nic nesmíš! Tenhle pramen je náš a jen náš také ostane!“

Marie přikývla na znamení souhlasu a rozešli se každý za svou prací.

Nebyla by to ovšem Jurova Marie, aby to neřekla Jitce. A nebyla by to Jitka, aby to neřekla Kláře, Klára Anče, Anča Jiřině, Jiřina Pavle, Pavla Miluši, Miluše Drahomíře, Drahomíra Vlaďce, Vlaďka Libuši, Libuše Jarmile a Jarmila Josífkovi.

A Josífek se rozradostnil.

„Jura má pivo! Kozla! A zadarmo!“

A popadl džbán a spěchal za Jurou a cestou tu radostnou novinu rozšiřoval kde se dalo.

K Josífkovi se přidávali lidé a najednou jich bylo tolik, že před Jurovým domem se shromáždila téměř celá obec a dožadovala se pivního moku.

„Nasrat!“ křičel Jura z okna a vesele popíjel čersvé pivečko. „Nikoho sem nepustím! Kozel je můj! Běžte do hospody, když chcete pivo!“

Slova se chopil Josífek.

„Ty nám tedy nedáš, Juro?“ zeptal se ho.

„Nedám,“ zavolal na něj Jura a vylil na obyvatele stojící poblíž jeho oken škopek studené vody.

Josífek se obrátil k davu.

„Slyšeli jste, on nám nedá.“

Dav nespokojeně zahučel.

„A když nám nedá,“ pokračoval Josífek, „musíme si vzít sami!“

A tak se stalo, že sedláci napřímili kosy, ženy popadly sekery, děti hbitě zrobily louče a celá obec jako jeden muž povstala a dobyla Jurův statek a obsadila sklep. A milého Juru vyšoupli obyvatelé i s ženou a peřinami na pole. A Jura zaplakal – teď mu nezbylo už nic.

Rabující dav se radoval. Dobyl určený cíl s minimálními ztrátami a vyhlášení odborníci, štamgasti místní hospody, stačili provést odbornou ochutnávku.

„Je to dobrý!“ volal jeden.

„Ba ne, je to ještě lepší!“ volal druhý.

A všichni se začali radovat. Propukla obrovská oslava, kde pivo teklo proudem a tančilo se a zpívalo se. K ránu si starosta obce zjednal ticho.

„Občané,“ začal, „dostali jsme jako obec nádhernou příležitost stát se příkladem pro ostatní obce. Využijme ji!“ Sevřel ruku v pěst a paže mu vyrazila vzůru. „Využijme bohatství a přiležitost čerpati dotace z Evropské unie a zaveďme centrální distribuci piva do každé chalupy za pomocí chytrého systému pivovodičů! Kdo je pro?“

Všichni byli až do posledního pro a starosta ihned sepsal žádost.

Do roka by obci nikdo nepoznal. Díky evropským dotacím teklo nyní pivo bezplatně do každého stavení a v obci zavládla neuvěřitelná pohoda. A pro tu pohodu se obec stala vyhlášenou po celém světě. A všecko to začalo tím, že jeden muž měl sen.