Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzkaz v láhvi

22. 06. 2007
6
8
1536
Autor
Bivoy

Kde bere člověk inspiraci?

      Seděla jsem u její postele a poslouchala její přerývané dýchání, které často přecházelo v sípot.

      „Promiňte, že se ani neposadím, ale vzhledem  k mému stavu...-

      „Ne, hlavně se mi neomlouvejte!“ zarazila jsem ji. „Vždycky jsem snila o tom, že se s vámi jednou setkám. RADKA JANEČKOVÁ… Vaše jméno ve mně vždycky vzbuzovalo úctu. Často jsem si představovala, že jednou budu taková jako vy, že budu psát také takové knihy jako vy...“

      „Neblázněte!“ řekla mi. „Není to žádný zázrak. Někdy se na ty své slátaniny nemůžu ani podívat!“

      „Jste dost sebekritická.“

      „Ano, asi ano. Lidé to o mně často říkají.“

Odmlčela se a pozorovala mě zpod přivřených víček.Cítila jsem se trapně, a tak jsem honem začala mluvit: „Víte, že jsem o vás napsala diplomku? A vždycky jsem si přála s vámi udělat rozhovor. Nenapadlo mě ovšem , že za vámi budu muset do nemocnice.“

      „Tak už začněte. Vysypte ne mě ty pečlivě připravené otázky než vám tady usnu.“

      „No, samozřejmě. Víte, mě by zajímala hlavně jedna věc. Kde berete inspiraci. Vaše knihy jsou sice každá o něčem jiném, ale mně se zdá, že mají něco společné. Každá má v sobě jakési poselství nebo vzkaz…“

      Ve tváři se jí objevil lehce zasněný výraz, jako by se jí vybavila nějaká stará vzpomínka.

      „To, co vám teď budu vyprávět, ještě nikdo neslyšel. Vy jste mi ale sympatická. Připomínáte mi totiž mě, když jsem začínala. Pokusím se vynechat všechny ty spisovatelské řeči kolem, aby ten příběh nebyl tak dlouhý.

      Už je to nějakých třicet let, co jsem se šla projít do lesíku za městem. Bylo to tam tenkrát takové tajemné, nechodilo tam totiž ještě tolik lidí jako teď a za každým stromem se tam neváleli papírky od bonbónů a petlahve. Nejdřív jsem se tedy procházela mezi stromy a pak jsem zašla dolů k řece. A tam jsem to našla. Vzkaz v láhvi.“

      „Vzkaz v láhvi? Kde se tam vzal?“

      „To opravdu nevím, asi připlaval.“ usmála se mé nechápavosti. „Teď se podívej do té skříňky vedle sebe.“

      Otevřela jsem vrzající dvířka a tam… Jasně, byla tam ta láhev a v ní jakýsi papír.

      „Co je tam napsáno?“ zeptala jsem se.

      „Nevím, nikdy jsem tu láhev neotevřela.“

      „Cože?“

      „Byla to přece moje inspirace! Kdybych zjistila, co na tom papíru stojí, okradla bych svoji fantazii o jedinečnou příležitost něco vymyslet. Ta neotevřená láhev podněcuje moji fantazii mnohem více než otevřená.“

      „Já bych asi nevydržela ji neotevřít. Copak vy vůbec nejste zvědavá, co je na tom papíru?“

      „Jednou ji otevřu,“ řekla, „těsně před smrtí. A možná, že už to bude brzo…“

      Viděla jsem, jak se jí zavírají oči a tiše jsem se vytratila.


 

      Za paní Radkou Janečkovou jsem pak byla v nemocnici ještě několikrát a moje interview mi otiskly v novinách hned na třetí stránce. Byl to obrovský úspěch a to i přesto, že jsem se ani nezmínila o vzkazu v láhvi. Paní Janečková o něm pak už totiž nikdy nemluvila a já jsem ho považovala za takové naše malé tajemství.

 


      Asi týden nato, co mi vyšel v novinách ten článek, u mě kvečeru zazvonila jakási drobná brunetka. Někoho mi připomínala, ale nedokázala jsem si vybavit koho.

      „Dobrý den! Já jsem Janečková, Kateřina Janečková,“ představila se mi. „Chtěla jsem vám jen říct, že moje maminka, se kterou jste prý ještě nedávno dělala interview, dneska ráno zemřela.“

      „To je mi moc líto,“ nedokázala jsem ze sebe dostat nic dalšího.

      „Ona si vás asi oblíbila a přála si, abych vám donesla tenhle balíček.“

      „Děkuju. Nevěděla jsem, že je to s ní tak vážné.“

      „Neotevřete to?“ Byla asi zvědavá, co ta tajemná krabice skrývá.

      „Ne, teď ne. Já vím, co je uvnitř.“

 

      Uběhl další měsíc, ale na Radku Janečkovou jsem myslet nepřestala. Láhev se vzkazem, kterou mi (jak jste určitě všichni uhádli) poslala v té krabici, mám teď postavenou na stole. Ona ji už otevřela. Viděla ten papír, který možná nese světu nějaké důležité poselství.

      Já teď dokončuji svůj první román.

      A tu láhev jsem ještě neotevřela.


 



8 názorů

těša
25. 06. 2007
Dát tip
já bych to otevřel. jinak ta povídka mi přijde trochu předvídatelná.

fungus2
23. 06. 2007
Dát tip
Dobré**

Je to hezké, ale na tip ještě málo. Mám raději vzkazy v láhvi od A.E.Poa... Osobně bych neotevřel ani ten balíček :)

Fairiella
22. 06. 2007
Dát tip
moc! :-) *

Aleinad
22. 06. 2007
Dát tip
super *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru