Odin

Žil kdysi muž, Odin se jmenoval,

A svou ženu mladou, velice miloval.

Kácením stromů, se mnoho let živil,

Že sílu měl velkou, se nikdo nedivil.

Lidé si říkali, že je to blázen,

když kolem procházel, shlíželi na zem.

Každý kdo Odina trochu si rozvrátil,

hrozilo že domů, zdravý by se nevrátil.

Pak přišel domů a viděl svou ženu,

svých činů litoval a bylo po hněvu.

Jednoho dne zase, šel kácet stromy,

byl hluboko v lese, neviděl na domy.

Pracoval dlouho, Slunce se sklánělo,

jemů se domů, za ženou zachtělo.

Zvednul svou sekeru, které rád sbíral,

na kraji lesa, nechápavě zíral.

Před lesem v údolí šlehaly plameny,

a koňská kopyta drtila kameny.

Odin vše zahodil, nic si nebral,

a ke svému domu tryskem se vydal.

Na dvorku ho čekala krvavá scéna,

co popisu nemá a už vůbec ne jména.

Jeho žena tam nahá, žalostně brečela,

tělo po násilí a v prachu klečela.

Okolo do kruhu vojáci stáli,

zběsile kopali, krutě se smáli.

Jeden z nich meč, neslyšně vytáhnul,

k poslední ráně se široce rozmáchnul.

Bezhlavé tělo se sesulo na zem,

Odin se probudil ze šoku rázem.

V hlavě měl poslední rozhovor s otcem,

který mu kdysi řekl “Synu, tak pojď sem.”

“Býval jsem legendou, nechci už být,

pro nejstarší řemeslo nemám již cit.”

“Jeden muž řekl mi že ty ho zdědíš,

kam kroky tě zavedou, to nikdy nevíš.”

“Tam kde jsi pracoval a lehával dosud,

tam prkna vytrhej a najdi svůj osud.”

Odin teď pochopil těchto pár vět,

do svého stavení vydal se hned.

Ze stěny strhával dubová polena,

když mu prach pradávný zakrýval kolena.

Našel co hledal, jak šílený se smál,

sáhl do díry kde s osudem se spjal.

Vojáci před domem na mrtvolu plivli,

když pohybu za sebou si ještě všimli.

Zbraně své tasili a hleděli tam,

kde nyní cizí muž jak skála stál.

Ten muž byl obr který se třás,

celý byl v oceli a v očích ďas.

Zbroj byla černá jak ďáblova noc,

ten kdo jí nosil měl titánskou moc.

V ruce měl sekyru co při tnutí zněla,

tu píseň o smrti do větru pěla.

Tři mladí vojáci natáhly luk,

a jejich šípy proťaly vzduch.

Po krátké chvíli co na zbroj dopadly,

neškodně spadly a v jiskry se rozpadly.

Muž nasadil přílbu a dal se do kroku,

šel stále přímo se sekyrou po boku.

První muž vyšel, napřáh se k ráně,

a ten muž v černém podoben vráně.

Uskočil, udeřil, srazil ho k zemi,

kde šance k přežití velká moc není.

Ten voják již neviděl jak sekyra klesala,

když na helmě bronzové jiskry vykřesala.

Svou mladou tváří udeřil o cestu,

kde našel smrt, svou novou nevěstu.

Druhý muž vyšel osudu vstříc,

když mu kus oceli roztrhla líc.

Šly vidět zuby aniž se smál,

až nyní vědom jak zemřít se bál.

Nečekal dlouho, našel svůj klid,

když jeho krk hladký, políbil břit.

Přeživší vojáci hleděli dolů,

na své mrtvé druhy a chtěli domů.

Pohled jim překazil ten černý stín,

který se objevil jak z ohně dým.

To Odina pohltil veškerý hněv,

nebál se zemřít, opustit svět.

Jak raněný tygr vrhnul se vpřed,

pomstit svou ženu a pobít je hned.

Rudá krev létal na všechny strany,

a její sladkost lákala vrány.

Po krátkých vteřinách vymizel strach,

přežil jen Odin a manželky vrah.

Ten prosil o milost svých činů lituje,

že čeká ho žena a děti co miluje.

Nejmladší dceři že bude jí rok,

Odin mu rozseknul pod brněním bok.

Za smrt své ženy a následná muka,

byla mu odťata pod loktem ruka.

Trpěl tři dny a tři dlouhé noci,

bez žádné šance, bez ničí pomoci.

Smrt si ho vyzvedla čtvrtý den z rána,

když na něj usedla snad první vrána.

Odin se tu dobu bez hnutí díval,

pocity zklamání vůbec neskrýval.

Vojáky nepohřbil, nechal je zvěři,

ať kosti jim roznesou k Babylónské věži.

Svou rodnou vesnici do příslušných hrobů,

až nyní si vědom že nemá kam domů.

Odin již nechtěl žít tak jako kdysi,

proto šel Sparťanům rozbíjet kyrysy.

Tak se bil s Řeky, dobyl si Tróji,

nenasytný po krvi, touhou po boji.

Porazil Caesara, zavraždil Achila,

to jeho sekyra Spartaka zabila.

V Anglii rozpustil devátou legii,

Lancelot s rytíři po výzvě nežijí.

Oblehl Bastilu, Jeruzalém také,

v dalekém Japonsku rozléval saké.

Na Johanku z Arku nalíčil past,

její křik na hranici činil mu slast.

Indiánům bral jejich vlastní zem,

pak Leeho porazil, nestřílel olovem.

Nacisty zabíjel na ruské hranici,

s Rommellem rozpoutal v Africe štvanici.

Stal se z něj bůh, na lidstvo hledí,

po něm tu zbroj nikdo nezdědí.

Nenajde klidu, brousí břit zas,

jak by si přál vrátit zpět čas.

Vždy bude tam kde smrt bude žít,

za svou mrtvou ženu vždycky se bít.

Čeká na útok na první rány,

na první křik padlých a hladové vrány.