Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
Houby
datum / id05.07.2007 / 251435Vytisknout |
autorJi.K.
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno749x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog
Sběr hub může být leckdy docela náročná disciplína.
Houby

„Vstávej lenochu, vstávej....“ Hrůza, nic horšího člověk po ránu slyšet nemůže. Ke všemu když je na dovolené a posilující ranní spánek si po celoroční dřině zaslouží. „Vstávej, slíbil jsi to, a sliby se mají co? Sliby se mají plnit,“ nedala se počátečním neúspěchem odbýt moje drahá polovička a stáhla ze mě rozehřátou peřinu. „Ale vždyť už jdu,“ odbyl jsem ji kysele a schoulil se ještě na chvíli do klubíčka. Katka se nechtěla za žádnou cenu vzdát, začala mě lechtat na odkrytém chodidle  pravé a pak i levé nohy. Kdybych nebyl tak hrozně lechtivý...Musel jsem vyhlásit kapitulaci, posadil jsem se na posteli a promnul si ještě zalepené oči. „Ty by jsi probudila i mrtvýho,“ ušklíbl jsem se na ni.  „Neměl jsi nic slibovat,“ odsekla a dala se do stlaní. Vůbec ji přitom nevadilo, že ještě pořád sedím na posteli. „Co jsem slíbil, taky splnim...úúúááá,“ snažil jsem se jí uklidnit a protáhl se jako ospalý kocour. „No jistě...kdybych tě z tý postele doslova nevykopala, chrápal by si až do oběda. Tak laskavě nekecej.“  Kroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu, ale v duchu jsem jí musel dát za pravdu. Minulý týden jsem ve slabé chvilce slíbil, že až to na dovolené počasí dovolí, ráno se vzbudím o něco dříve a půjdu do lesa na hřiby, zdejší kraj byl houbám zaslíben. Katka je pak nakrájí, nasuší a zavaří, nebo naloží, já už ani nevím do čeho. Bylo mi to celkem jedno, já moc hřiby nerad. Ona je za to do slova a do písmene zbožňuje. Kdyby bylo na ni, dávala by je snad i do čaje. Teď mě napadlo, jestli takový vynucený slib, má vůbec nějakou hodnotu. Chlap je v takové situaci schopen slíbit ledacos...

 

      „A né aby jsi zase zkejsnul v hospodě, jako posledně!“ Volala za mnou Katka na rozloučenou. „Neměj péči,“ zamumlal jsem si pro sebe a zamával ji na pozdrav. Vstoupil jsem do lesa, nasál jeho nenapodobitelnou vůni a těšil se na božský klid, který člověk nikde jinde na světě najít nemůže. Když už jsem se k tomu dokopal, nebo přesněji byl dokopán, sbíral jsem houby docela rád. Přesto že jsem jim na chuť nikdy nepřišel, jednu od druhé jsem rozeznal bezpečně a s jistotou. V dětství mě to naučil tatínek, svého času vášnivý houbař... Neutekly ještě ani dvě hodiny a košík byl plný. „Výborně, máme vyděláno,“ povídám stromům okolo. „Nejvyšší čas trochu si odpočinout.“

 

     Zahradní restaurace Karla Vomáčky má dvě základní, pro mě velmi důležité charakteristiky. Jednak se může pochlubit správně vychlazenou a  chuťově velmi lahodnou, čepovanou dvanáctkou. No a za druhé,  nachází se asi necelý kilometr od naší skromné chatičky. Což v praxi znamená, že za pouhých patnáct minut, jsem schopen středně rychlou chůzí vzdálenost mezi hospodou a chatou zdolat. „Nazdar Josef,“ přivítal mě Karel s táckem plným orosených půllitrů. „Co si dáš?“  „Ahoj Karlíku,“ odpověděl jsem způsobně a s nevinným úsměvem mrknul směrem k plnému tácu. „Ježíš promiň, takhle blbě se ptát,“ rozesmál se Karel, vybral z půllitrů ten s nejkrásnější pěnou a postavil ho přede mě na stůl. „To víš, je léto, lidí jako máku.. mě už to taky nepálí jak za mlada..Nech si chutnat,“ dopověděl Karel a spěchal roznést zbylé půllitry. Vzal jsem si Karlovo přání k srdci a nechal si chutnat s takovou vervou, že sklenice byla za chvíli prázdná. Sběr hub je náročná disciplína, dokáže vzít lidskému tělu spoustu sil, které se pak musí odpovídajícím způsobem načerpat zpět. Já nelenil a čerpal.     S čtvrtou čárkou na účtence jsem začal uvažovat o návratů na chatu. Nechtěl jsem prošvihnout oběd, Katka by se hněvala a strávit zbytek dovolené s naštvanou ženskou... to jsem nemohl potřebovat. Zaplatil jsem, rozloučil se s Karlem, popadl plný košík a vyrazil vstříc plněným bramborovým knedlíkům.

 

      Šlo se mi krásně, měl jsem za sebou dvě hodiny strávené sběrem hub, další hodinu jsem si odpočinul na terásce u Karla. V bříšku mi šplouchalo pivínko a před sebou jsem měl vidinu voňavých bramborových knedlíků, plněných uzeným masem, obložených kysaným zelím. Ke všemu jsem do puntíku splnil slib daný před několika dny, nesl jsem sebou plný košík hříbků.  Byl jsem tak zabraný do opěvování vlastní dokonalosti, že jsem přehlédl dívku sedící na pařezu u cesty. „Haló pane,“ zavolala na mě. „Nemáte náhodou u sebe mobil? Ten můj šmejd nějak nefunguje.“  Byla mladá, docela hezká, v modré košili a hnědé sukýnce nad kolínka. Vedle sebe měla položený poloprázdný košík s houbami. „Podvrtla jsem si kotník,“ ukázala smutně na pravou nataženou nohu. „A nemůžu se nikam dovolat,“ ukázala mi svůj mobil. „Telefon máte hezký, což o to,“ povídám ji. „Tady je vám ale dočista k ničemu, není tu signál.“ Moje slova ji rozesmutněla ještě víc. „David mi to říkal ať už nikam nechodím,“ prohodila jakoby pro sebe. „Teď si sedí hezky v hospodě, cpe se řízkem a hranolkama a já…“  „Počkejte,“ chytil jsem ji za slovo. „V které hospodě?“  „No přece tady kousek,“ řekla a ukázala rukou směrem ze kterého jsem právě přišel. „A není ten váš David vysoký, černovlasý, s širokými rameny…?“  „Jo, to je přesně von…jak to víte?“ vykulila na mě udiveně modré oči. „Ále, to je na dlouhé povídání,“ mávl jsem rukou. „Tak pojďte, vlezte si mi hezky na záda a jedem. Odnesu vás pěkně expres za tím vaším Davidem.“  „Jééé, to by jste byl hodný,“ usmála se na mě slaďounce. Pomohl jsem ji vstát, přiklekl před ní, počkal až mě chytí kolem krku a velmi opatrně jsem se i se svým půvabným nákladem napřímil a byl připraven k chůzi...

 

      I v pozdně středním věku se pyšním docela solidní fyzickou kondicí, přesto mi s každým krokem síly ubývaly. Ke všemu jsem v pravé i levé ruce držel košík s  houbami. K Zahradní restauraci Karla Vomáčky jsem dorazil doslova s vyplazeným jazykem. Deset metrů před terasou  nás zahlédl David. Chodil nervózně okolo hospody a vyhlížel ztracenou lásku. Když poznal co za náklad vleču na zádech, vyšel nám naproti. „Ivano, kde jsi tak dlouho?... A vůbec, co to tady vyvádíte?“ Mračil se David a díval se chvíli na mě, chvíli na svoji přítelkyni na mých zádech. „Co by jsme tak asi vyváděli,“ odsekla Ivana. „Podvrtla jsem si kotník a nebýt tady pána, sedím tam na pařezu do teď.“  David konečně pochopil, že udělá nejlíp, když se nebude už na nic ptát a převezme Ivanu z mých bolavých zad. „Ježíš Josef, neříkal jsi, že jdeš na oběd? Že by máma ještě neměla navaříno?“ Zahlédl mě z terasy Karel a rozchechtal se až  málem převrhl tác s půllitry. „Hned ti tady jedno nechám,“ dopověděl a položil na prázdný stůl  pivo.   „Ale já už opravdu musím,“ snažil jsem se protestovat. „Přece teď nepůjdete domů, musíme se vám nějak revanšovat, viď miláčku,“ řekla Ivana a políbila Davida na rozcuchaný účes. David se moc nadšeně netvářil, nicméně vysloveně proti taky nebyl... Revanš se protáhl na dvě hodiny a nebýt toho, že Ivanin kotník bolel víc a víc a volal po odborném ošetření, seděli by jsme na terase snad do večera. Naložili mě i s houbami do auta, že mě vysadí před chatou, prý abych ušetřil pár minut...

 

      Otevřel jsem dveře od chaty, všude ticho a klid. Vešel jsem do kuchyně. Katka spala na kanapi, na sporáku stály hrnce s obědem. Velmi pomalu a obezřetně jsem se přibližoval k plotně, abych obsah hrnců prozkoumal. Nadzvedl jsem pokličku jednoho z nich. Uvnitř bylo kyselé zelí… ta vůně. Opatrně jsem položil pokličku zpátky a nadzvedl tu na druhém hrnci. Byly tam…bramborové knedlíky, plněné uzeným masem. Naklonil jsem se níž, málem jsem se nosem dotýkal knedlíků. Byly ještě trochu teplé. Zelí vonělo náramně, ale knedlíky… to se snad ani nedá slovy popsat. Začaly se mi sbíhat sliny, žaludek plný piva volal po pořádném a chutném jídle. V tom jsem udělal osudovou chybu. Poklička mi vyklouzla z ruky a s rachotem dopadla na hrnec pod ní.  Hluk probudil spící Kateřinu. „Jedeš od toho, neřáde!!“ Obořila se na mě. „Hybaj se najíst tam, odkud jsi přišel!“  Katka popadla do ruky pometlo, opřené o stěnu a přirazila mi ho pod nos. Musel jsem zatroubit na ústup. „Ale Kačenko…já ti to všechno vysvětlím,“ chlácholil jsem ji a snažil se ji vylíčit co se mi za celý den událo. První návštěvu u Karla jsem z taktických důvodů vynechal. „Tak ty nejen, že přijdeš na oběd pozdě a nachmelený jako prase,“ nenechala se Katka obměkčit. „Ty si budeš ke všemu ještě vymýšlet pohádky…a kde máš houby, Kecale?!“   „Houby?“ Chytil jsem se za hlavu. „Já je nechal v tom zatraceným autě.“   „A ven!!!“  Octnul jsem se na chodbě, Katka mi dveře do kuchyně přirazila před nosem. Chvíli jsem ještě stál a doufal, že si to rozmyslí a dveře otevře. Nic takového se nestalo. Zamířil jsem po schodech do patra. Zkusím prohledat zavazadla, možná tam najdu nějaké sušenky nebo oplatky. Akce slavila úspěch. Našel jsem jedno Bebe dobré ráno a tatranku s oříšky. To je spravedlnost, člověk nezištně pomůže bližnímu svému a …  „Crrr,“ ozval se zvonek ze spoda.  S tatrankou v ruce jsem sestupoval se schodů. Na chodbě stála Katka, v ruce košík s houbami. „Pojď, ty zachránce osamělých dorostenek,“ kývla hlavou ke kuchyni. Zahodil jsem nakousnutou tatranku a rozběhl se dolů… Dovolená byla zachráněna,  bramborové knedlíky taky. Pocit hrdosti nabytý pomocí potřebnému v nouzi a pod vlivem událostí přechodně zatracen, byl s plným žaludkem zase zpátky.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.07.2007 18:27:42dát kritice tipjohanne
Úsměvné, fajn se to čte :).

Jen by the way, máš chybky ve tvarech podmiňovacího způsobu od "být" - například "Ty by jsi probudila i mrtvýho.", "chrápal by si až do oběda" atd.
14.07.2007 22:28:53dát kritice tipJakubisko
no už mi hrdiny začalo být líto, ale konec dobrý, všechno dobré :o)))
povedená povídka, moc! a že já je moc nečtu :))
08.07.2007 23:15:49dát kritice tipJi.K.
Díky za názory. Chybičku jsem opravil a poslal na kanape místo Ivany Kateřinu.
07.07.2007 18:02:45dát kritice tipWinter
Takový humor od půllitru, ale dobře napsaný, bez bloku jak říká Alojs. S délkou odstavců, či přednesem vůbec, jsem problém neměl. Hezky napsané: za nejzdařilejší považuji odstavec s popisem hospody.
06.07.2007 19:10:33dát kritice tiparadis.
reálny dialóg z dovolenky:
- kam zas jdeš? jseš na dovolené? jseš! tak lež
06.07.2007 18:31:48dát kritice tiparadis.
Nádherne napísané, fakt chuťovka.
06.07.2007 17:15:39dát kritice tipJanDeprivaceTuha
Souhlas s Alojs.
Jenže já dostal takovó cuť na uzený zelí a bramborový knedle. At to bramborový knedle nerad a proto malej*
PS Chyba ve jménu - Ivana spala na kanapi - Kateřina.
06.07.2007 01:26:06dát kritice tipAlojs
no tak hlavně rozsekat a přehledněji setřídit. nemáš zjevně problém něco říci a dobře to podat. jakékoli výtky se týkají spíš "přednesu" a seskupení. dlouhý odstavce, v nich spousta přímých řečí... jindy souvětí, která by se dala zjednodušit. ale to jsou maličkosti, které se dají s jistou mírou tolerance přejít. fajn věc. fajn věc, která je fajnově napsaná a u níž zrak nedrhne.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.