Druhej den ráno

Druhej den ráno

Už nepij, zašeptala mi tím svým voňavým hlasem a objednala další panáky ruský vodky. Pravý ruský vodky, která je tak křišťálová, že přes ni člověk vidí celej svět s pocitem obrovskýho splínu, světobolu, no vlastně chandry, když pije z tý křišťálový studánky ze sibiře. Její hlas voněl ruskou chandrou a americkou chewing gum, asi nějaká svěží zima nebo vzduchové vlny. Ten den bylo hrozný horko, který mělo trvat ještě dalších asi dvacet dnů, ale v rádiu říkali, že někdo říkal, že prý bude trvat snad celý léto. Ten den bylo příliš horko na to, aby se dala pít orosená jedenáctka, tak bysme mohli dát něco lepčího, co? Seděl jsem vedle ní na lavičce a proti nám se kdesi u přítoku toho obrovskýho jezera utápělo slunce. Sentiment. Řekl jsem něco ve stylu jako že jo a než se to růžový slunce pohnulo sotva o pár centimetrů, stálo přede mnou už nevím kolik křišťálových studánek vypitých až na dno jejich duší. Kořalky jsem nikdy moc nevydržel a tahle smršť na mě ze sibiře přivála dost ledovou chandru. Sem ráda, že mě u sebe dneska přes noc necháš, když teď nemám kde… Jo, jasně, jsem rád žes přijela, zažvatlal jsem a pak jsem už nevnímal žádný zvuky, nastalo úplný ticho a ta chandra, co plynula ve mně, jakoby se najednou měnila v nějakou nirvánu a pak už jsem jen pozoroval a cítil její rty, jak mi posílají voňavé myšlenky a já jim nerozuměl, vůbec, ale nechal jsem je, aby mnou prostupovaly stejně jako umírající paprsky toho dne. Poslední, co si pamatuju, byly její rubínově červený vlasy, ve kterých jsem se druhej den ráno probudil. Byly tehdy čtyři ráno a my se vznášeli na hladině toho ledovýho jezera, v očistci od veškerý špíny tohohle světa jako dva andělé, co na hladině sbírají utopený hvězdy, který se nestihly schovat před sluncem. To se právě probouzelo nad horizontem dávných staletí a já si sentimentálně přál, aby tohle svítání nikdy neskončilo. A nebe mělo barvu jejích vlasů.