Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

„Jen ať se ti něco nestane…!“

„Kam na ty vtipy chodíš, miláčku? Proč by se mi mělo něco stát? Vždyť je to stejně pravděpodobný, jakože se stane něco tobě.“ Má vztek pro tu jeho starostlivost, mračí se a kdyby mohla, vztekle by dupla nohou.

„Tak já přijdu. Za deset minut. Slibuju. Jenom tu něco dodělám.“ Vzdychne si. Ví, že nepřijde dřív jak před desátou, ale to ona stejně poznala…

„No jo, tak už di. Ať ti to neuteče.“

„Tak ahoj. A buď opatrná.“

„Čau.“
 
Slíbil jí to, vždyť on jí to přeci slíbil… Snaží se být na něho naštvaná, ale nejde to. Ježišimarja, copak se nejde trápit bez bolesti?! Copak nejde někde vyjmout špunt a nechat ji tu vytéct na koberec?! Proboha. Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Někdo jí v hrudníku dupe a šlape. Slyší jeho kročeje. Pravidelné buch- buch, má okované špičky a tvrdé podrážky. A zbývá jen čekat a počítat minuty, vteřiny, setiny a vymýšlet pro něj výmluvy a omluvy. Třeba se mu něco stalo… Zato mně, nic, samozřejmě. Bez kýženého výsledku zkouší volat jeho jméno. Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Leží a pozoruje jednotlivá smítka, jak padají dolů. Občas zpoza mraků vysvitne sluníčko a jeho paprsky osvítí celý pokoj. Foukne nad sebe a teplý vzduch rozvíří vločky sněhového prachu. Výborná zábava… Haha. Snaží se sentiment zaplašit ironií. Už hodinu setrvává v dost nepohodlné poloze a může jen zírat do stropu a chovat se dětinsky. Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Ať už přijde, prosím, ať už přijde. Bolí to, tak strašně to bolí. Jak tak leží a výhled má jen na strop a nástěnné hodiny, začíná přemýšlet nad minulým dnem, týdnem, měsícem. Jsem sentimentální, už zase, jsem to ale káča… Popotáhne nosem a zamrká. Nechci zas bulet, nechci. Zakazuje si ty horké slzy, které jí stékají po tvářích. Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Zvoní telefon. Zatne zuby. Téhle chvíle se bála. Zatne zuby a stiskne víčka a snaží se myslet na něco jiného než na ten bzučivý tón. Někdo volá a nezdolně vytrvalý stojí na druhém konci šňůry. Crrrr. Crrrr. Ten někdo sluchátko už dávno zavěsil, ale jí stále zní ten zvuk v uších. Co když to byl… Ale ne, blbost. Nebyl. Určitě ne. On pak už nikdy nevolá. A stejně by to bylo jedno. Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Zkouší mrkat střídavě jedním a zas druhým okem. Jedna, dva, jedna, dva. Počítá do padesáti. Do sta. Do tisíce. Nic. Stále nic. V bytě nad ní někdo chodí tam a zas zpět, teď se zastavil, ale najednou se opět rozejde a práskne dveřmi, z praskliny u dveří se sesypal další proužek omítky. Do háje. Vzteky praští hlavou do podlahy. Několik hodin je uvězněná v naprosto bezvládném těle a on si sedí někde v teple v kanceláři a na ní si určitě ani nevzpomene… Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?

Když přišel domů, čekal tam na něho kopec nádobí a mrtvolně bezvládná a opilá spící manželka ležící napolo na posteli a napolo na podlaze. Jen přes ní hodil nějakou deku a odešel do kuchyně, kde si vyčerpaně zapálil cigaretu. Nenáviděl cigarety. Nenáviděl kuřáky. Nenáviděl ten čmoud. Dlouho takhle seděl a odhodlával se k vykonání těch dvou kroků ke dřezu. Nakonec přeci jen vstal, napustil do něj horkou vodu a začal zdolávat tu horu odpudivě páchnoucí špíny. Když se mu dostal do ruky nůž, chvíli si pohrával s myšlenkou rychle, efektivně, nikdo ho tam nemohl hned tak najít, to ne, ta než se vzbudí a… Blbost. Usměje se, snaží se zahnat tu vlnu horka, která ho v tu chvíli zaplavila. Připadá si neuvěřitelně sobecky, ze studu jde svou ženu uložit do postele, dokonce ji i políbí do vlasů. Neměl jí co vyčítat. Ničili si život navzájem, nemohl být uražený, naštvaný, nemohl ji tu nechat samotnou. Workholik, alkoholik, vždyť je to skoro stejné, ne?

Chvíli pochoduje po bytě. Sem a tam, sem a zas tam. Strašně potřebuje někoho mít u sebe, na někoho mluvit. Ten člověk by ho vůbec nemusel poslouchat, jenom se potřeboval prostě vykecat. Ze všech svých chyb, ze svých problémů, ze své samoty. Přešel do ložnice a zašeptal jméno své ženy. Žádná odezva. Zkouší to znovu, tentokrát důrazněji. A ztrácí odvahu, když se ani tentokrát nic nestane. Chvíli nejistě přešlapuje, ale nakonec se rozhodne. Vyjde z bytu, vítr za ním přibouchne dveře, až leknutím málem nadskočí. Klíče! Zapomněl doma klíče. Nejistě stojí na chodbě a rozhlíží se kolem sebe, jestli nepůjde někdo náhodou kolem. Nerad na sebe strhává pozornost. On je vlastně nerad, i když si ho někdo všimne. Zapomněl na svůj původní záměr, kvůli kterému vyšel z bytu, teď má na mysli pouze to, jak se dostat zase nazpět. Vzpomněl si, že snad manželka dávala kdysi klíče sousedům bydlícím pod nimi. Rychle seběhne po schodech dolů a zkusí zazvonit.

Leknutím se jí na chvíli zatočila hlava. Někdo stojí na prahu jejich bytu a ohromeně na ni zírá. „Promiňte… Ono...já myslel…bylo odemčeno, já jsem to netušil, asi jsem vás vyděsil…“ A z ní vypadla ta nejabsurdnější slova, která vyslovila jako by s ledovým klidem: „Dobrý den.“

Ležela tam snad čtyři hodiny, bezvládná, vyděšená a rozzlobená a najednou sem vejde člověk, vidí ji v její hořkosti, jako postiženou, nemohoucí, neschopnou o sebe se postarat a ona ho ve své blbosti jako slušná holčička pozdraví. „Dobrý…den.“ zahuhňá ten zvláštně strhaný muž a zmateně se otočí, jako by chtěl jít zase pryč. „Proboha, člověče! Tak mi pomozte, ne? Přeci mě tu… nenecháte.“ Cítí, jak se jí bezmocí derou opět slzy do očí. „Jo! To já…jo.“ Neví, co má dělat, neobratně ji bere do náručí, žena několikrát sykne bolestí, ale je vděčná za jakoukoli pomoc. Je bledá a rty se jí třesou a on na ni hledí, jak pak leží na posteli s hlavou odvrácenou k oknu a pláče. Neštká, ramena se jí netřesou, jenom slzy, ty vlastně úžasně nádherný a magický slzy jí skapávají na polštář. „Mám…mám zavolat doktora?“ Nejistě sleduje její reakci a ona jen takřka neznatelně zavrtí hlavou. „Promiňte, já jsem…“ Vzpomene si, že chtěl od ní získat klíče od svého bytu, ale najednou zjišťuje, že se mu nechce odejít. Sedá si na židli poblíž postele, nadechne se a začne vyprávět. Neví jak začít, hlas se mu co chvíli zlomí, bojí se, že ho ta žena nebude chtít poslouchat, že ho vyhodí, ale ona stále leží, vypadá, jako kdyby spala, ale něco mu říká, že má o jeho slova zájem. A tak mluví, žmoulá si rukávy košile. Občas se na minutu, na dvě odmlčí, ale potom pokračuje jakoby s novým elánem.

 

Tak to jde. Přeci jen lze vyjmout zátku a nechat všechno odtéct pryč. Najednou měla pocit, že někomu může pomáhat, že ji někdo potřebuje, že si nemusí připadat jen na obtíž, že už jen její přítomnost dokáže mnoho. Že ta závislost na ostatních, kterou pociťuje den co den, je běžná. Že závislí jsou úplně všichni. Ti, kteří vlastní velkou firmu, mají rodinu. Nejen ona, na vozíčku, závislá na svém manželi a přátelích. Všichni jsou závislí. A tenhle zvláštní vytáhlý člověk, který vtrhl k ní domů, je teď závislý na její přítomnosti. A to si tedy skutečně nechám líbit.