černočerná povídka

Nedělní oběd u tety Anastázie Löw je vždy svátkem. Klidné prostředí její péče, úsměv a ochota, bílé, ručně vyšívané prostírání a příjemné povídání se strýcem Ottou přináší do mé citlivé a temné duše čistý a svěží vítr světla a klidu. Na stole váza s vřesem, celým příbytkem voní houbová omáčka a teplé slané vdolky. Z kamen se příjemně line zvuk praskajícího dřeva, na plotně bublají hrnce plné těch nejskvělejších pokrmů.

Právě jsem Ottovi u pravidelné nedělní skleničky vína před obědem vysvětloval rozdíl mezi ofsajdem a rohovým praporkem, když z kuchyně vešla Anastázie a držela v ruce vypranou a úhledně vyžehlenou košili.

„Tak jsem ti Mário vyprala a vyžehlila tu tvou černou košili,“ vmísila se do rozhovoru.

„Ty mi chceš říct, chlapče, že když bránící hráč stojí před útočníkem, tak se útočící mužstvo dostává do nevýhody? To jsou mi ale hloupá pravidla.“ Otta se na mě díval a napil se vína.

„Děkuji, tetičko, jsi moc hodná,“ řekl jsem zdvořile a usmál se na ni.

„Ovšem ta košile není černá, ale modrá.“ To jsem řekl jen tak mimoděk a už se chystal odpovědět Ottovi na jeho – na můj vytříbený fotbalový vkus – dost směšnou úvahu.

„Ne, ne, Mário, ta košile je černá,“ zadívala se na mě významně teta. Pravdou je, že ta košile je hodně tmavá, ale černá není. Je to tmavě modrá košile.

„Ta košile je přece tmavě modrá, tetičko,“ rozhovor s Ottou byl přerušen.

„Ne, hochu, je černá, úplně černá. Jestli ty nejsi malinko barvoslepý.“ Tetin výraz v obličeji byl ještě o něco víc vážnější. Otta se drbal za uchem a jakoby o něčem přemýšlel. Díval se kamsi do prázdna skrz nás, ale také několikrát mne přejel očima. Snad tetu vůbec nevnímal a stále ho asi zajímal jen fotbalový ofsajd.

„Tetičko! Je pravda, že je ta košile hodně tmavá, ale černá není. Je tmavě modrá. Opravdu.“ Usmíval jsem se na tetu Anastázii, jelikož ta košile je skutečně tmavě modrá.

„Mário, ty si ze mě děláš srandu, ty starej provokatére. Ano, ano, to jsi celý ty. Ale nevadí. Tady máš tu černou košili, moc ti to v ní sluší,“ hlasem plným něhy chtěla Anastázie ukončit náš rozhovor.

„Teti, ta košile nemůže být černá!“ řekl jsem místo poděkování.

„A proč by probůh nemohla být černá, nehledě na to, že ona skutečně černá je!?“ Teta zvýšila hlas a vypadala poněkud podrážděně.

„Blbej ofsajd,“ zamumlal Otta a z láhve doléval svou i mou skleničku.

„Protože já žádnou černou košili nemám!“ opětoval jsem i já trošku podrážděně. A abych ještě více vnutil Anastázii pravdu o modré košili, dodal jsem: „Já bych si navíc černou košili na sebe nikdy neoblékl!“ To je samozřejmě hloupost, lež, chcete-li. Jelikož s barevnými košilemi nemám problém a navíc černá je mi celkem sympatická. Snad růžovou, žlutou nebo úplně bílou bych oželel. Tetičce jsem zalhal ale jenom proto, aby si uvědomila, jak se mýlí.

„Otto, jakou barvu má tahle košile!“ udeřila Anastázie na zamyšleného strýčka. Otto se evidentně polekal.

„Je modrá, tmavě modrá, to přece vidí každej blbec,“ řekl Otta velmi suše.

Nastala potupná chvíle ticha. Sledoval jsem tetičku. Dívala se na nás. Po tváři ji stékala slza.

„No nic, jdu vám dodělat tu houbovou omáčku“, řekla opět něžně a tiše, odešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. To nikdy v mé přítomnosti neudělala.

„Tak to je průšvih,“ řekl Otta, vypil celou sklenici vína a chytl mě za ruku.

„Taky si myslím. Měl bys za ní asi jít a omluvit se jí nebo ji třebas políbit.“

„To ne, Mário. Když Stázička zavře v neděli kolem oběda dveře od kuchyně je to buď malér nebo nějaké kulinářské překvapení. Tipl bych to dneska na to první.“ Otta si uvědomil, co jeho poslední věta způsobila. Čím dál víc jsem se ale provinile cítil i já. Mohl jsem si to všechno odpustit, mohl jsem to nechat plavat. A navíc mi bylo líto strejdy, že jsem ho do toho vlastně zamotal.

Ovšem ta košile je opravdu tmavě modrá. Na to jsem i přes veškerou úctu k tetě Anastázii stále musel myslet. Bůhví proč ona vidí za tmavomodrou látkou černou.

Seděli jsme proti sobě. Já a Otta. Mlčeli jsme. Na fotbal už řeč nedošla. Koho by v téhle dramatické chvíli zajímal hloupý fotbal. Ani dnes, v den velkého derby Real Madrid-FC Barcelona, který měl rozhodnout o titulu mistra španělské primera división, a který večer přenáší televize!

Mlčeli jsme. Ticho před bouří? Já ani Otta jsme nevěděli.

„Tak už se to nese, chlapci!“ Anastázie začala nosit na stůl. Smála se, jakoby se nestalo vůbec nic. Jakoby náš rozhovor o barvě košile byl jen reklamní televizní vložkou zápasu v kopané Real versus Barcelona. To jídlo vonělo tolik, že já a Otta jsme se neudrželi a vykřikli jsme: „To tak krásně voní!“ Sliny které nám stékali z úst toho byli důkazem.

„Stázenko,“ nepoznával jsem Ottův hlas, „Stázenko, to tak nádherně voní, drahoušku můj nejmilejší!“

„Dost řečí, na to tu nejsme. Do jídla, hoši, do jídla.“ Pobídla nás Anastázie a oba nás pohladila. Bylo mi hezky. Anastázie je hotový poklad.

Když jsem byl někde u třetího chodu, řekl jsem si, že by bylo dobré se Anastázii omluvit.

„Teto, fakt se nezlob, s tou košilí, my to tak nemysleli,“ s plnými ústy jsem začal hovořit k tetě.

„Ne drahoušku, nezlob se… já byl zamyšlený,“ Otta se ke mně přidal.

„Vždyť já se nezlobím, miláčkové. A jezte, nenechte se rušit,“ pověděla Anastázie.

Oběd to byl opravdu výtečný. Kuřecí vývar s domácími nudlemi, sladké borůvkové topinky, smetanová houbová omáčka se slanými vdolky z kynutého těsta, jahodový dezert a čokoládový zmrzlinový pudink.

Otta i já jsme se pak poslušně odvalili na kavalce. Zdřímnout si. Večer nás čeká v místním hostinci zápas zápasů. Real-Barcelona. Je dobré si před tím odpočinout.

Usnul jsem rychle, ale měl jsem spoustu divných snů. Zdálo se mi, že netopýří hejno ukradlo z hřiště za stavu 5:0 pro Barcelonu míč, zdálo se mi, že Dunaj změnil směr toku a sebral všechnu vodu z Černého moře. Na jeho vyschlém dně ležela teta Anastázie docela nahá a do své dělohy si cpala míč. Kolem ní stáli tři muži v černých košilích, jeden z nich pískal na píšťalku a ti dva zbylí křičeli: „Teto, teto, proč jste tak modrá?“

„Zdály se mi příšerné sny, strejdo,“ povídám Ottovi, když jsem se probudil.

„Mně taky,“ zafuněl strýc a dodal: „a taky se nějak necítím ve své kůži.“

„Já taky ne, strejdo.“ Můj žaludek se houpal jako koráb na rozbouřeném moři a vůbec: místo abych se po spánku cítil silnější, opak byl pravdou. „Ale zajdeme na pivo, mrknem na fotbal a bude líp.“ Otta přikývl.

„Tak už jdete hoši?“ opět se do našeho rozhovoru vmísila teta Anastázie.
   „Ano, tetičko.“

„Tak si vezmi na sebe tu košili, Mário, ta ti moc sluší.“

„Vezmu si ji rád, teto. Děkuji.“ No vida, teta už nemluvila o černé košili, ale jen o košili. Mírný pokrok. Bral jsem to jako malé vítězství. Ne snad nad ní, ale nad vším.

Zápas právě začínal, když jsme vešli do hostince. Starý pan Rainer, dlouholetý přítel Otty, nám držel místa. Otta s Rainerem se dali do řeči. O dětech, o počasí, o válce v jakémsi průplavu, o nějakém novém objevu jakéhosi vědce z Papui-Nové Guynei. Já pil pivo a držel pěsti Barceloně, které stačila k titulu i remíza.

O poločase utkání, v němž katalanský klub nemilosrdně přehrával Real, za stavu 0:3, se mě i Ottovi přitížilo. Zase jsme na sebe hleděli. Cítil jsem jak se mi motá hlava, ale chtěl jsem se dodívat na ten velkolepý pohřeb Realu.

Druhý poločas už se hrál dost dlouho, když jsme s Ottou nahlas vydechli: „Achjo!“

„Kolik to je, Mário?“ zeptal se mě Otto.

„Nevím. 6:8? Nějak se mi ztrácí obraz,“ řekl jsem hodně sklesle.

„Je vám dvouma něco?“ zeptal se pan Rainer. Právě si dopřával večeři. Teplou sekanou s hořčicí a nakládanou okurkou.

„Můžeš mít říct, Lukáši, proč si tady dáváš jídlo, když máš doma ženskou?“ podivil se strýc.

„To ti klidně řeknu, Otíku. Ta ženská už mě dávno nemá ráda. A já někde kdesi četl, že jídlem, který ti připravuje člověk, jež tě nenávidí, tě může otrávit. Od té doby obědvám a večeřím zásadně tady v hospodě. Vždyť tu vaří stará Meyslová, a jak už dávno víš, byla to má největší životní láska. Ta mě jistě jídlem neotráví.“ Pan Rainer se pousmál a pokračoval v jídle.

Zato já s Ottou jsme se zvedli a plni bolesti utíkali domů za tetou. Fotbal už zase nikoho nezajímal. Celí uřícení jsme vtrhli do pokoje tety Anastázie. Zrovna si četla v Bibli. Oba jsme začali řvát: „Ta košile je černá, ta košile je černá, ta košile je úplně černá!“ Řvali jsme, předháněli jsme se kdo zakřičí více.

„Ta košile je úplně černá, Stázičko!“ znělo celým domem, když jsem se strýcem Ottou klečel u Anastáziiných nohou.

„Vždyť já vím, drahouškové. Vždyť já vám to přece hned říkala. Vždyť já vím, moji milí,“ něžně, s úsměvem a láskyplně pravila teta Anastázie.