Krev

Sedím v ordinaci a čumím na stěny. Samý blbý plakáty hlásající zdravou výživu. Tak na tohle mě nedostanete. Dlouho se nic neděje. Kolem mě kmitají zdravotní sestry a semtam prohodí ňákou vtipnou hlášku, které se samozřejmě nemůžu smát ani omylem. Konečně někomu došlo, že su tady. Přichází jedna z nich a sedá si naproti mně. Stahuje kryt z jehly. Snažím se radši nemyslet na to, co přijde. Zavírám oči. Cítím jak jehla pronikla do žíly. Chce se mi zvracet. Počítám. Když je nejhůř, vždycky v duchu počítám. Jehla se vrtí v nabodnuté žíle. Šest, sedum, osum... Asi další zkumavka. Už aby to bylo za mnou. Potom pudu do cukrárny a dám si něco dobrýho. A kafe. Dvanáct, třináct... sakra. A potom budu muset do práce. Jehla se znovu zavrtí. V žilách mi tuhne krev. Patnáct... Jestli je to tak doopravdy, tak to budou mít blbý. Sedumnáct, osumnáct. Přes záda mi přebíhá mráz. Dvacet tři, dvacet štyry... Slyším chichotání a otevírám oči. Sestra zrovna podsouvá pod jehlu novou zkumavku. S hrůzou sleduju, jak mi teče krev. Radostně, rychle, jakoby se mě už chtěla zbavit. Já ti dám. Má vlastní krev... Zrada. Naštěstí to byla poslední zkumavka. Sestra mi zalepí ruku.

Odvedle slyším hlasy. Donesou se mi útržky. “Jo, tahle je moc dobrá. To si necháme na Silvestra.” Smích. Nevěřím svým uším. Cože? Zmocňuje se mě panika. Oni chtějí pít... mou krev? Na Silvestra? Vím, že mám vzácnou krevní skupinu, ale tohle... Vstávám a přecházím do vedlejší místnosti. Sestry stojí kolem stolu a spokojeně se baví o chlebíčkách. Tak teď sem vás dostala, myslím si. Jedna z nich si mě všimla. “Už je to dobrý?” Kouknu na svou ruku, po které valí kapky krve. “Objednej se zase za čtrnáct dní.” Řekne věcně. Všechno se ve mně vzpříčilo. “To víš že jo. Já tady budu trpět jenom proto, že vy si chcete dělat večírek. Ale to ne, tohle vám teda neprojde, upírky hnusný. Do prdele, mám já tohle za potřebí? Víte jak je mi špatně z jehel? A to sem chodím pořád jenom proto, že vy nemáte na Silvestra co pít? To je hnus!” Zmateně se na sebe podívaly a odstoupily od stolu. Tam stála velká flaška šampaňskýho. Jedna z nich se zasmála. “Ale ty sem přece chodíš proto, že seš HIV pozitivní.” Spadl mi kámen ze srdce. “A jo. Já sem myslela, já jenom...” Cítila sem se trapně. Usmála sem se. “Budu muset přestat hulit.” Zahlásila sem a vypadla z ordinace.