Nesnesitelná těžkost přežívání

Hledám pravdu a s bolestí nesu, že žádná není.

Musím mít lidi ráda takové, jací jsou.Oni...jsou hnusní.

Bolí mě z nich hlava, mám jich po krk, a přesto je potřebuji k tomu,

abych přežila.Ne ŽILA, jen přežívala...útrpně, slizce...jako nechutný parazit, který dělá jen to, co musí, a nikdy ne to, co chce.

Říkám jim, co chtějí slyšet.

       Nenávidím je!

             Nenávidím sebe!

                   Nenávidím přežívání bez citů...

Srdce hoří, ale už ani neví, co je bolest.

Všechno se slévá, ale nevzniká  bronz...Jen špína a sliz, ve kterým je celej tenhle zasranej svět obalenej...

Jsem stará až po kolena.Mladý jsou už jen ty mý nateklý kotníky, ale co kotníky zmůžou, když se musí brodit zkurveným bahnem...

Vdechuju špínu, dostávám ji do sebe i konečky prstů.

Nechci, nechci takhle přežívat...

Ztratila jsem imunitu a nutím je, aby na mě byli  zlí...Vyžaduji po nich, aby mi dávali to, z čeho zvracím...PROČ...

Zeptejte se mě, a řeknu vám něco tak obvyklýho,

že budete mít dva roky podvědomě depresi.

Přitom na setkání se mnou druhý den zapomenete...

Je to tak - jen to zkuste... ... ...