Jak přál bych si...

... pro mou drahou roditelku...

Jak přál bych si být první a nevidět

Řádky, jež Březina,…nebo i Achebe svými ebenovými prsty,

Věnovali tobě

Ta vzdušná hejna slov, obdivné fanfáry i hořké vydechnutí,

Steny co bolí víc než smrt

Tebe i mě

Ten překotný proud nejlaskavějších slůvek

Že jsi Nepenthes, že jsi úkryt, domov,  že jsi..

To vše již celé věky dříme v hlíně, kameni

Koluje mízou stromů

Je vloženo do čar inkoustu

A já nechci být zloděj

Jen si ta slova půjčím a dám ti je do vlasů

Už se lehce stříbří, zdá se mi..

Ne, to bylo jen zablýsknutí

Asi to malé zrcátko na stole…

Co tě umí namalovat stejnou jakou tě vidím já

A i kdyby…

Já na čas nevěřím

…nejsem hodinář…

 

Jak přál bych si být první

A neslyšet tlukot dlát, mít víru ve své ruce

Co tě vetknou do kamene, nebo hlíny

v praskání kloubů, šlach a jílu

nebo v paletu, barvy a plátno… v okamžik, kdy jen tak fouknu

(a rozliju Sauvignon, co máš tak ráda)

a ty budeš sedět stejně jako teď

v obraze

já ale nejsem čaroděj

bohužel ani malíř

…ani hodinář…

mám jen slova, lehčí než opuchlá víčka

(a usmolenej nos)

a někdy jako muškáty, co naštěstí letos uschly

ta slova jsem si dnes někde půjčil

možná natrhal

(Vrátím je, přísahám…vlastně už teď jsou fuč)

v naší knihovně ne, tam je samej brak

a smutno

jediné co jsem udělal

bylo to, že jsem zavřel oči

a dýchal jako by to bylo naposledy…

 

 

 

 

 

---