povídání v dešti

Jen tiše procházím

šedivými cestami

bylo nebylo

dávno je za námi

prstem sjíždím

po zábradlí  

a beru s sebou kapky

naštosované vedle sebe

co povídají si příběhy

jeden za druhým

chybí mi nějak slova

a taky rým

nic nesouvisí s ničím

a přesto všechno se vším

vymazala jsem tě se seznamů

ze všech co jsem kdysi měla

ale ne z paměti

nevím jak se to dělá

co musí resetovat

kolik musím poznat dalších lidí

abych se stejně vždycky zastavila

a hledala toho jedinýho

pro vteřinu úsměvu

spasení či zatracení..

děsí mě jediné,

že takhle to bude už navždy

Já totiž pořád čekám na zázrak

A pak že nejsem trpělivá