Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDoktor Vousatý
15. 10. 2007
0
0
1648
Autor
Montrealer
Skutečný příběh z psychiatrické léčebny. Jména pacientů a lékařů jsou změněna.
Doktor Vousatý trpěl těžkými depresemi. Jednak to bylo na něm vidět a jednak mi to sám řekl. My, depresáři, držíme obvykle pohromadě, protože jak se jednou dostaneme do blázince, těžko jest nám odtud dostati se v poměrném zdraví domů. Antidepresiva zabírají pomalu a nejistě proto jich MUDři při jedné hospitalizaci NIKDY nevyzkoušejí u jednoho pacienta příliš mnoho. Pokud například vyzkoušejí jen dva druhy, znamená to pro pacienta zhruba tříměsíční hospitalizaci...
Doktor Vousatý dostával Efectin. Zpočátku se samozřejmě nedělo nic, ale na aktivity (tj. na povinnou pracovní terapii) jsme chodili většinou společně. Doktor Vousatý na tom byl velice zle. Neměl vůbec žádnou vlastní vůli a co mu výslovně nepřikázali, to neudělal. Jenže po pár týdnech se mu najednou udělalo dobře... až moc ! Osahával ostatním pacientům přirození a jelikož na jedničce byli jen muži, tak musel pan doktor Vousatý osahávat chlapy. Na mě se ostatně sápal taky. Tohle mu však MUDři brzy zarazili, nejspíš změnou medikace.
Doktor Vousatý se při komunitě, tj. při každodenním setkání všech pacientů s lékaři, rozpovídal jen jednou. Tvrdil o sobě, že v minulém životě (myslel tím dobu, kdy ještě chodil do práce), býval mikrobiologem. Deprese míval už jeho otec a zdědil je po doktoru Vousatém i jeho vlastní syn, nyní už také v invalidním důchodu.
Doktoru Vousatému bylo 54 let a měl velice vitální maminku, která za ním jezdila do Bohnic téměř denně. Neustále svého syna povzbuzovala k větší aktivitě, že si svou situaci musí uvědomit a podle toho jednat, ale samozřejmě marně. Takováhle rodinná terapie je u depresí málo účinná, pokud vůbec, ale doktor Vousatý aspoň nezůstával tak úplně sám a opuštěn jako pacienti, kteří byli zcela bez příbuzných anebo aspoň bez příbuzných ochotných kvůli někomu přijet do Prahy odjinud (můj případ). Já bych takovouhle maminku bral všemi deseti !
Když mě převáželi z jedničky na třicítku (přemísťování pacientů mezi pavilony provádějí v Bohnicích ústavní sanitky), doktor Vousatý ještě na jedničce zůstával. Pak jsem ho náhodou potkal na neurologii, kam jsme šli oba na vyšetření mozku. Já tam šel sám, protože jsem byl už pacientem otevřeného pavilonu, ale doktor Vousatý přišel s doprovodem. Samozřejmě, že jsme se poznali. Tedy - já a doktor Vousatý, nikoliv jeho průvodce.
— Jste ještě pořád na jedničce ? — ptám se.
— Ne. Odvezli mě na dvacítku. Je to tam dost blbý.—
Tak jsem se poprvé dozvěděl o špatné pověsti pavilonu 20. Když začala dvacítka hrozit i mně, raději jsem volil propuštění, dokud jsem nějakou možnost volby ještě vůbec měl. Přitom já na dvacítce nikdy nebyl, ani nevím, kde ten pavilon v léčebně je, a doktor Vousatý mi o tamějších poměrech nic konkrétního nepovídal. Měl s sebou přece ošetřovatele... asi nechtěl mluvit před ním... nebo se mu možná nechtělo mluvit vůbec... ale já se od pacientů žádnou dobrou zprávu o pavilonu 20 nikdy nedozvěděl. Pouze MUDr Obézní mně povídal, že dvacítka je uzavřený pavilon - což dobrá zpráva rozhodně není. Ke sdělení dalších podrobností se mi ho MUDra Obézního nepodařilo přimět, ale přiznejme si - já se až zase tak moc nesnažil. Převoz na těžší pavilon kvůli nezvládnutí pracovní terapie jsem zažil už jednou a nechtěl jsem tenhle z terapeutického hlediska kontraproduktivní krok opět připustit. Dvacítka je pavilon typu LDN a taky bych se odtamtud už nemusel dostat. Státní zdravotnická mašinérie bývá nevyzpytatelná. Stačilo, aby mi odebrali svéprávnost... z toho mám strach při každé hospitalizaci, ale zatím k tomu nedošlo. Omezení jsou prý značná a subjektivně velmi nepříjemná...
Nikdy jsem nezjistil, zda měl omezenou svéprávnost i doktor Vousatý a už se to nikdy nedovím. U maniodepresivních pacientů to však bývá obvyklé a doktor Vousatý měl kromě maminky ještě zdravou manželku (moc se prý navzájem nesnášely).
Naposledy jsem doktora Vousatého viděl při další hospitalizaci, kdy jsme se potkali na onom "obávaném" pavilonu číslo 20. Doktor Vousatý se změnil k horšímu. Nosil si s sebou několik rolí toaletního papíru a vysedával na WC celé hodiny. Nebylo možné s ním téměř o ničem debatovat. Přesto za ním jeho nezdolná a milující maminka stále denně jezdila. Byl to přece její syn... a takto špatně dopadl.