Příliš tichý smích

Pozůstávám...
z rohoviny keř, mluvící pouze se sny a s umírajícími
              buddha zírající za okenním sklem

Chlopně slov zamykají mne uvnitř
mezi ohňové  muže s ňadry ---
                          och, jak jsou dokonalí!

Nebudit úzkost skrze ramena
vytvarovaná do hluboké promlky
               mezi moci a chtít, mezi těžištěm a obrysy...
     
Uměla jsem hlasitě výt, když mi bylo těžko
nyní jen rvu hladkou srst laňek
                             které se důvěřivě kradou k mému domu

Ráda bych šla s tebou naslouchat všem šíleným
         ale po bílém sněhu zbyl mi jenom stud a otázky