Ďábel bezcílnosti

Strnulost a chlad sochy

tančící nad rudou propastí

v níž fúrie nekonečna naříkají

skutečnost a zároveň přetěžký sen

jenž ozývá se duněním prázdných rán a nekonečných nocí

Zmražen v jedné kapce ohně

stravujícího duši i srdce mrazivým žárem

oči osleply věčným míháním náhody

nevidí už, kam a kudy se dát bludištěm černých trnů

bludištěm zívajících dračích tlam

Ptát se kudy a kam nemám koho

otevírat rty, spečené nekonečným mlčením

komíhám se nad propastí bez dna

v níž po pavučině jsoucna plouží se pavouci s lidskou hlavou

jsem lapen v matném nekonečnu okamžiku

Není nebe ani země, neznám vpřed ani vzad

není už nic, v něm pohřbené je navždy všechno

pro oči a duši, probodané střechýly zášti

kloub za kloubem praští a prohýbá se v děsivém tichu

to ticho vítá ladnost pokřivenosti s němým řevem slasti

Pomíjivý metronom odsekává z nehnuté mršiny času

metronom, zavřený v chrupající kleci prsou

plaší stíny nekonečného tance nehybnosti

a do burácivého ticha všeobjímajícího Nic

mé oči temnotou svítí

A šerou stezkou omletých kamenů z lidských lebek

kráčím já se sebou sám, už navěky ztracený

já

Ďábel bezcílnosti…