Kat ryb

 

Ještě před třemi desítkami let jsme o vánocích čítali ve škole dojímavý příběh kapra, který se měl stát štědrovečerní večeří bratrů Mánesových. Nemám tušení, zda je v učebnicích i nyní, proto připomenu jeho obsah:

Známí malíři si koupili do své trochu nespořádané domácnosti rybu. Potom vnímavýma očima umělců zpozorovali její krásu. Obhlíželi ji tak dlouho, až jim do duší vešla lítost nad tím božím tvorem. Ušlechtilé rozhodnutí zachovat ho zvítězilo nad pokušením zabít a sníst. Sestoupili  k řece a rybu vrátili vodě.
        Ač nejsme všichni citliví, jako Mánesové, jejich čin polaská každého dobráka  a utvrdí vegetariány v jejich vyživovacích zvyklostech.
Přiznám se, že jsem každé vánoce trpěl a dosud trpím depresí. Nutnost koupit a zabít rybu mi bere potěšení z předvánočních příprav. Zprvu jsem rád ponechával tento úkon starším a otrlejším. Jak šel čas, zdědil jsem jej. Nejdříve jsem se chtěl “ulít”a pozval známého, který vedl velmi odborné a odhodlané řeči o rychlém a obratném zabití ryby. Neosvědčil se - v kuchyni se odehrálo děsivé krveprolití. Štafetový kolík vraha kaprů jsem rezignovaně převzal. To, že bych nechal rybu zabít venku - tam u těch kádí, jsem vyloučil okamžitě. Ví Bůh, že bych si raději odpustil tradiční smažené rybí maso, než bych tvora, jehož mi jeho rybí osud předurčil, nechal trýznit někde na tržišti, na náměstí, v průjezdu, nebo kde se ještě prodejci a zabijáci ryb v předvánoční čas kupí. Duní tu palice, veliké nože se blyští, jak meč popravčího. Vskutku, jak crčí krev a odťaté hlavy padají do košů, připomíná mi to staroměstskou pobělohorskou exekucí.
        Rděl jsem se za naše staroslovanské barbarství, pobývaje ondy před svátky v Bavořích. Veřejné zabíjení ryb je zakázáno výnosem úředním. Přestože jsou tamní kupčíci chtiví každého centu, v prodejně ryb vám nic živého neprodají, nemáte-li přiměřenou transportní pomůcku. V případě ryb nádobu s vodou. Moc bych si přál, aby evropské zvyklosti našly své místo i u nás.
Zatím tedy zabíjím já. Činím tak v ústrani bez svědků, šetře rybu i sebe. Slastně si “po tom” dám skleničku lihoviny a počítám kolikrát ještě budu zabíjet, než můj generační úděl převezme někdo mladší.
       Snil jsem celá ta léta o tom,  jak ušlechtile a velkoryse svou poslední rybu, podobaje se Mánesům, vrátím zpátky vodě. Jak se mi teď doneslo, ani to však není k rybě šetrné, neboť útrapy, kterými vylovením, transportem a pobytem ve všelijakých nádobách prošla, jí dávají nepatrnou naději na přežití. Proto se nedoporučuje a snad i zakazuje opětovné vypouštění ryb do vody. Kromě toho jsem se druhdy dověděl, že „Evropa" kategoricky zakázala náš dávný způsob zabíjení ryb. Profesionálové, poučení a vybavení příslušným náčiním, to teď budou dělat odborně, rychle a nenápadně.  Hlavní užitek "evropského befelu" tkví v tom, že budou ušetření rozliční amatéři, jimž potřeba zabít rybu kazila svátky. Jsem z nich a moc se raduji z toho.