Na zabití

Bydlíme v krásným malým pokojíčku. S Danou jsme se rozhodly, že bude modrý a krásně jsme si naplánovaly celou tu naši vysokoškolskou budoucnost. Koupila jsem modrou barvu, modrou postel, modrou židli, modrý závěsy a modrý lampičky. Dana – teď už oficiální spolubydlící – koupila akorát modrý hrníček a konstatovala, že bych s tím svým žlutým taky měla něco dělat.

Jak je to vzrušující! První noc, pryč od rodičů, tolik představ a plánů...

„Víš, že šíleně chrápeš?“ řekla mi ráno spolubydlící a půl dne za to se mnou nemluvila. No, možná jí to pak bylo trochu líto, protože na mě tak pětkrát do hodiny zavolala:

„Zuzi?“

„No?“

„Ahoj!“

Ale jinak jsem si na bytě užívala relativní klid. Dana byla celý dny v depresi a nemluvila se mnou nebo jí zrovna nebylo dobře. Před deseti lety měla totiž rýmu a do dnes má vážné následky, smála jsem na její účet, když jsme pomlouvaly se spolužačkama ve škole. No jistě, ošklivé to ode mě bylo.

Jediné kdy se rozpovídala bylo, když jsem si lehla do postele, že jdu spát. To se mě pak každých pět minut ptala:

„Zuzi?“

„Hm?!“

„Spíš?“ A když usoudila, že už mě natolik otrávila, že se mi už ani spát nechce, začala vyprávět o svých nemocích. Oni jí doktoří nevěří, chudákovi, že je vážně nemocná, pořád jí někam posílají, ale jsou tak neuvěřitelně blbí, že jí pořád tvrdí, že je zdravá.

„No ale ty mi věříš, že jo?“

A pak, když už se konečně vypovídala a řekly jsme si dobrou noc, myslela jsem, že mám klid. Šáhla jsem si na zem pro kapesníky.

„Je ti špatně?“ ptala se hned horlivě Dana.

„Ne, prosímtě, spi.“

Hlasitěji jsem se nadechla.

„Ty brečíš?“

„NE!“

A když jsem se asi po hodině dvakrát za sebou přetočila z boku na bok, hned jsem slyšela:

„Co je, ty nemůžeš spát?“

Už jsem se nesmála, když jsme se spolužačkami pomlouvaly. Tiché zoufalství se mi vkrádalo do duše.

Škola se rozjela v plném proudu a já se začala učit.

„Co se učíš?“ zněla otázka pokaždé, když jsem vyndala nějakou učebnici.

„Historii USA.“

„Aha. A Zuzi?“

„Jo?!“

„Ahoj!“

V duchu jsem zaklela a věnovala se radši učení. A nedočetla jsem ani konec stránky, když jsem zase slyšela:

„A co se učíš teď?“

A bylo hůř. Můj psychický stav se zhoršoval a Dana přitvrdila.

„A Zuzi,“ ptala se teď minimálně jednou denně, „máš mě ráda?“

Před spolužačkami jsem začala na svou spolubydlící sprostě nadávat. Dívaly se na mě s opovržením a už se se mnou tolik nebavily.

„Zuzi, tys mi snědla jogurt?“ zeptala se jednou Dana.

„Nesnědla.“

„No, ale jestli jo, tak to klidně řekni, já se nebudu zlobit!“ Což mi ten den s významným pohledem zopakovala ještě asi desetkrát a čekala moje kajícné přiznání.

Myslím, že moje nervy už nemohly víc snést. Postupně jsem na ní začala křičet. Proč už tři týdny nevyluxovala, že tady nehodlám všechno oddřít.

„Ale já jsem vyluxovala včera.“ Řekla mi s ledovým klidem.

„JÁ jsem vyluxovala včera!“ křičela jsem.

„A já hned po tobě, nechala si tady pořádnej bordel, víš?“

Začala všem vykládat, že jsem na ni zlá a protivná. A že takhle si společný bydlení nepředstavovala. I zbytek holek se se mnou přestal bavit.

A tak sedím v tom našem modrém pokojíčku a cítím se na konci sil. Jenom tupě koukám před sebe, když uslyším z vedlejší postele:

„Zuzi? Ahoj!“